Kudlanka - CO JSME TO JEN ZA PTÁKY?

V Holešovicích jsem bydlela u Vltavy, na druhém břehu kousek po proudu je ZOO. Vodních ptáků se tam dalo vidět hodně, mimo divokých kachen, někdy nakřížených s bílými kachnami domácími, také tam byli poláci, někdy i mandarinská kachna, nebo hohol bělohlavý, tedy ptáci, kteří ze ZOO ulítli.

Při nízkém stavu Vltavy se do hlinitých vysokých břehů občas usídlil popletený ledňáček, nebo jeho brácha s kabátkem naruby, mandelík. Samozřejmě tu uvidíte labutě, uslyšíte krkavé volání volavek a před cca 20 lety se na levý břeh pod čističku s velkou slávou nastěhovali dokonce kormoráni. K velké smůle rybářů jich na špičce ostrova vznikla docela slušná kolonie, v době, kdy byli chráněni.

Kdo někdy viděl kormorány lovit, tak ví proč. Často loví ve velkém - vytvoří řadu po šířce řeky, vlítnou jak šipky pod vodu, klidně až do hloubky devíti metrů a vydrží tam i dvě minuty.

Za tu dobu vysbírají všechny ryby, co se jim připletou do cesty, jsou úspěšnější než rybářská síť.

V letošním roce na ptačí trůn usedl

rehek domácí,

kterému se také říká kominíček, nebo čermáček.

To proto, že sameček má černou hlavu,

jinak je popelavý, pár pírek na křídlech má bílých a péra na ocásku rezavá.

Samička tak parádivá není, tu si také snadno spletete s vrabcem.

Teď na jaře rehka uslyšíte všude, oni totiž umí krásně zpívat.

J E N Ž E ... Protože nám nestačí vyhlašovat ptáka roku, poslední dobou se rozvinula debata, že bychom měli mít i národního ptáka.

Moravskoslezská orlice je nedostatečná, stejně tak český lev, který přece není pták. A že všechny významné státy přece svého opeřence mají...

Francie galského kohouta,

Švédsko kosa,

Rakousko vlaštovku,

Británie má červenku,

Maďarsko raroha,

Austrálie emu,

Belgie slepici,

Rumunsko pelikána,

Spojené státy mají supa (nebo ne?),

Litva bílého čápa

Atd. atd.

A tak vznikla iniciativa na sociálních sítích,

hledání národního ptáka.

Jenže, babo raď, který pták by to měl být?

Co třeba straka zlodějka,

sojka bonzačka,

ustrašená koroptev,

skřivánek, který si musí vrznout i kdyby měl zmrznout,

konipásek třasořitka, nebo kachna se zelím?

Za mě to je jednoznačně kavka, ta se ale vůbec nedostala do výběru.

Kavka patří do party ke krkavcovitým, stejně, jako krkavec, havran a vrána. Kavka je z nich nejmenší a jediná z nich má světlé oči. Vlastně k nim patří také sojka, straka a ořešník. Jsou to největší a nejchytřejší pěvci, dají se ochočit, umí napodobovat různé zvuky i lidská slova a lesklé věci rádi kradou všichni, nejenom straka. Krkavce spíš uslyšíte, než uvidíte, havranů bývalo v Praze vždy dost a není to tak dlouho, kdy se objevily i vrány. A ne, přátelé, havran bez kaťat není družka havrana, ale vrána šedivka. Občas u hejna havranů uvidíte i nějakou tu kavku.

Na Vinohradech jsme měli kuchyňská okna do vnitrobloku, kde byly zahrady. Za socíku byly všechny veřejně přístupné, bylo tam pár laviček a pískoviště.

Na lavičce tam sedával pán, z mého dětského pohledu dědek, který měl ochočenou kavku. Jmenovala se Nána a uměla mluvit. Tedy mluvit, když se dožadovala pamlsku, tak na něj vykřikovala: „Nánáná, Kája dá!“

Když Kája nebyl dost rychlej, tak ho ďobla do ucha.

Asi to bylo ještě mládě, Nána totiž ani neuměla pořádně lítat, poskakovala za ním pěšky; dokázala vyskočit ze země až na lavičku a pánovi na rameno. Nakonec mu stejně ufrnkla a jejímu pánovi po ní zůstalo jenom podělané rameno.

Před žvancem dala přednost svobodě.