Dětské tábory? Na ty se nedá zapomenout! Byla jsem sice jen na dvou, ale i tak je považuju za významný milník v mém životě. Bylo to v mém raném věku poprvé, kdy jsem byla delší dobu mimo domov a tzv. bez maminky. Přeci jen jako dítko vesnické jsem tolik nepotřebovala vypadnout do přírody, ale spíše se otrkat ve větším kolektivu.
Paměť už mám milosrdně přebarvenou růžovou barvou a tak jsou i tyto vzpomínky prohřáté sluncem a dobrodružstvím. Dokonce mám z tábora i jednu fotku „nás holek, co jsme spolu chodily“. Usmívá se z ní na mě rozcuchaná amazonka v oblíbeném oranžovém spartakiádním dresu (nosila jsem ho dokud se na mě nerozpadl). Díky táborům jsem na všech ponožkách a spodním prádle měla vyšité značky (nosili jsme všichni stejné) a v rodinném kufru byl dlouho nalepený už vybledlý seznam všeho, co mi bylo nabaleno a co MUSÍM dovézt zpátky. 
Pamatuju si na sluníčka a prasátka - udělovaná podle stupně bordelismu, kterého se nám podařilo dosáhnout – samozřejmě, před nastoupeným táborem, aby to bylo výchovné a společnosti ku prospěchu. Vlastně jsme byli pořád udržování v tempu (kromě poledního klidu) – asi, aby nebyl čas na vymýšlení geniálních plánů.
Minimálně první týden se mi ani moc nestýskalo a napsat pohled domů mě napadlo až po tom, co jsme to dostali úkolem. Většinou se ve mně ta mámina holčička probudila až při večerním nástupu, kdy se rozdávala pošta z domu.
V ten okamžik hrdinství skončilo a se zatajeným dechem jsem čekala, jestli padne i moje jméno.
A samozřejmě po přečtení dopisu od mámy už jsem chtěla domů a už se mi moooc stýskalo a já to tu nevydržím, ještě tak dlouho…. uměly jsme se v těchto nářcích navzájem krásně povzbuzovat a to se to pak brečelo…
Nezapomenutelným se pro mě stal velký závod - orientační běh lesem. Byli jsme rozděleni do skupin věkově smíšených, aby i nad námi malými byl nějaký dohled a dostali jsme instrukce běžet po vyznačené trase (žluté fáborky na stromech), samozřejmě co nejrychleji, abychom to do oběda stihli. Zpočátku jsme běželi opravdu jako o závod, ale terén byl čím dál tím obtížnější – už se nedalo mluvit o cestě, ale spíš šlo o kličkování mezi stromy. Po strááášně dlouhé době, kdy už jsme jen šli …. spíše táhli nohy za sebou, bez varování skončilo značení na stromech a nám došlo, že se někde stala chyba. Po chvilce povalování v trávě a pojídání všeho co les dal, zaveleli starší, že se vrátíme. Dodnes mám pocit, že to byly kilometry a kilometry co jsme nachodili, než jsme uslyšeli halekání v lese, jak nás všichni hledali. Samozřejmě jsme dostali za uši za to, co jsme provedli, že se touláme po lese, že závod už dávno skončil atd… – co se do nás vešlo, a ze všech stran.
Pokoušeli jsme se hájit, že byly špatně rozvěšené fáborky, ale to nám moc nepomohlo – všichni ostatní přece doběhli. A tak s ostudou zpátky do tábora, za trest bez oběda (byly už 3 hodiny odpoledne!). Až později jsme se dozvěděli, že se vedoucí vrátili na to značení podívat a zjistili, že jsme seběhli z původní trasy a utíkali podle označených stromů na kácení (páskami stejné barvy). O to víc jsme to cítili jako velkou křivdu spáchanou na nás - i proto, že k obědu tehdy byla krupicová kaše – takže šlo o opravdu velkou křivdu.:-)
Řekla bych, že tato traumatická událost mě natolik poznamenala, že kromě všech vzpomínek, zážitků a dobrodružství, které jsem si z táborů odnesla, se tímto ve mně probudila schopnost u ženy velmi ceněná – orientační smysl. Dnes už ze zásady nechodím po vyznačených cestách - člověk nikdy neví, jestli tu před ním nebyli dřevorubci - a neztrácím se před obědem, zvlášť když má být krupicová kaše…
Saffron
vyvraždím svoje okolí. Proto jsem taky zapřísáhlý pacifista. No A na těch bojovkách jsem právě buď byla vždycky v nějakejch bodovacích komisích, ( takže jsem si připadala důležitá) nebo mě rovnou šoupli pomáhat do kuchyně - ale mně to ponižující nijak nepřišlo, já byla ukecaná, chutnalo mi všecko a vařila jsem ráda, takže mě kuchařky milovaly. Skončilo to pokaždý tak, že makaly kuchařky a já jim vyprávěla obsahy knížek, co jsem četla, nebo filmů, který jsem viděla. Pak jsem dostala nějakej ten mls a šla s uštvaným kolektivem na kolektivní oběd. Fyzicky ani ideologicky mě ty tábory nepovznesly - ale i tak na ně ráda vzpomínám.
No a po létech začaly na tábory jezdit moje děti. A já vzpomněla, jak jsem tenkrát čekala na každej dopis z domova. I tak jsem každým už v den odjezdu napsala a psala jsem jim denně, každýmu zvlášť i oběma najednou a zorganizovala jsem všecky příbuzný, včetně jejich vlastního otce, aby jim poslali aspo? pohled. Takže moje děti tam sice byly jako sociálka, ale i ty bohatý děti jim záýviděli, protože vždycky dostaly nejvíc korespondence ze všech dětí a tak byly slavný. A šťastný.
Vzpomínám na jeden krásnej tejden. To vám byl takovej "furcát", ten drobnej déšť, co zaleze všude a neustane a neustane. My dětičky jsme se nudily, takže jsem vymyslela, že podnikneme pirátskou plavbu na ostrov... Uprostřed Máchova jezera je takovej malej ostrůvek... A jak jinak, než v neckách nebo plechovejch vanách, co se v nich máchalo prádlo nebo i koupávalo. Byly velký, tak proč ne… Kdo mohl tušit, že kus dál od břehu budou takový vlny?
A ani mě - ale ani ostatní - nenapadlo, že některý z nás asi neuměj plavat. Rozhodně by neuplavaly tak velkej kus, jako jsme "odplouly"... Díkybohu, nějakej člověk, co se ometal v Jacht clubu, se náhodou podíval na vodu a asi ustrnul... V dálce bylo osmero z vody téměř nevyčnívajících necek, v nich po dvou až třech dětech.
Je fakt, že když pro nás přijeli, tak nám to už tak špatné nepřipadalo, docela jsme uvítali, že můžem zase na břeh.
Věříte, že jsme ani nedostali vynadáno? Tak byli rádi, že nás maj zpátky a všechny...
Jo, TOHLE by moje děti nenapadlo …
A tak bylo sokem pro vsechny, ze jsem nechtela pak zase zpatky domu.
Tabor byl stanovy, zadny luxus. Kazdy den jsme trampovali, delali bobriky(treba mlceni bylo zapeklite), meli jsme nocni pochod osamote(!), hrali jsme fotbal, strileli, delali "umelecke" darecky domu, veci ze dreva a sisek atd. ktere jsme sami nazbirali. No a vecer taborak(z nami nanoseneho dreva) a vyrvavani pisni, od lidovek az po americkou Tipereri...
Navzdy budu spominat na 3-4 dospelaky, kteri nam kazdy rok delali zivot uplne jiny nez jsme si jako mestske deti dovedli predstavit. Na ukor vlastniho casu ci pohodli. Bez naroku na velkou odmenu.
Kdyz se obcas dostanu domu potkavam jeste jednoho z nich a citim tak trochu, jako by byl mym otcem nebo blizkym strejdou...a on si dycky nadsene zavzpomina, jak nadherna banda decek jsme byli a jak to bylo tezke nas udrzet na uzde.
Nevim jestli by si dneska nekdo troufl nechat decko v noci v lese, i kdyz ne tak daleko od tabora, a dat mu plnit "dulezite ukoly".
Ja pak jezdila s tou samou skupinou lidi kazdy rok a kazdy rok jsem se stavala otrkanejsi, verila si vic, dyt sem preci zvladla samotinka nocni pochod - vsecko ostatni je pak uz jen hracka.
Diky za pobidku ke krasnemu spominani.
, prostě záněty průdušek a středouší, tak jsem letní prázdniny trávila s babičkou na chalupě sběrem a sušením bylinek, lipového květu atd. První tábor byl až zimní lyžařský, a ten jsem stejně jako první školu v přírodě předem obrečela, než jsem zjistila o co jde a zalíbilo se mi tak, že se mi pak nechtívalo ani domů. Na letním jsem byla nakonec jen dvakrát, jednou na putovním s lyžařským oddílem, podruhé na ozdravovacím u moře, oba byly perfektní, s volným režimem a spoustou zážitků, na které dodnes vzpomínám. Moji potomci na tom byli podobně, měli svůj venkov a partu, tak nač tábor, nechtělo se jim. Dvakrát jsem je přemluvila a pokaždé to dopadlo stejně - tam odjížděli zaražení, že jedou pryč, zpátky jeli uplakánci, že už musí zpátky.
Na prvním táboře ještě neměli mobily, zapíchli jsme to v práci a jeli se na ně podívat, bez varování, jestli psychicky nestrádají, když se jim tam tolik nechtělo. Tábor pořádali známí mých rodičů, pedagogové, laskaví a slušní lidé, věděli jsme, že budou v nejlepších rukách. Našli jsme dvě maximálně spokojené děti, každý byl samozřejmě v jiné chatce.
Dcerka s dvěma dalšími dcerami našich známých, všechny tři opečovávané princezny, o kterých měli jejich tatínkové velmi určité představy. Jedni z rodičů měli stejný nápad a byli už na místě. Maminka pokuřovala s výrazem "nic novýho pod sluncem, ale tys mi nevěřil", mírně zsinalý tatínek se opíral o auto a zhluboka dýchal, na dotaz kde jsou děti jen pohodil hlavou směrem k chatce. Nakoukli jsme. Poupátka už dostala avizo od ostatních, že tu mají rodiče, a snažila se maskovat neuvěřitelný chlív, čurbes a humus, který tam panoval
Podlaha i palandy pokryty souvislou vrstvou špinavého a čistého oblečení, časopisů, předmětů denní potřeby i UFO a zbytků jídla. Ve chvíli, kdy jsme dveřmi nakoukli dovnitř my, nakoukl oknem obrovský kůn, jeden z těch, co měli volný pohyb po táboře. Šel najisto, vůbec nezaváhal, strčil hlavu do té změti a jedním pohybem vytáhl suchý rohlík. S ním odešel. Vzápětí se přiřítil poník, prodral se dveřmi, natáhl hubu na stolek, nabídl si sušenku, zřejmě pro ten účel připravenou, a vycouval.
Bylo jasné, proč děti píšou domů "Ahoj, máme se dobře, kdybyste náhodou někdo přijel, přivezte nám hodně sušenek, taky piškoty a chleba". No, vytáhla jsem několik igelitek, ať je naplní špinavým prádlem a odpadky, co mám odvézt pryč, a předala tašku s čistým oblečením. Pak jsme se šli projít s tím, že se vrátíme tak za půl hodky a tou dobou už by to mělo být všechno uklizené. Pak jsme šli ke klukovi, už připraveni na nejhorší, protože v té chatce spali 4 od 8 do 13 let. Tam ale panoval vzorný, přímo vojenský pořádek a čistota.
Na tábor s konmi díťata vzpomínají taky dodnes.
) a ještě jsem si zalaškovala s "n s háčkem" v pionýrských, aby toho nebylo málo : ))
)my měli (tedy já a děti) pokojíček úplně v přízemí a okno bylo tak metr od země, bylo pochopitelně stále otevřené, takže se k nám stahovaly kočky ze širokého okolí, ráno jsme se probudili "obloženi " asi tak deseti kočkama různých ras, které vyčkaly, až děti doběhnou do nedalekého kjrámku pro sněco k snědku, pojedly rohlíky s máslem a se sýrem, popř nějakou jinou lahůdku, čaj s díky odmítly, pomazlily se a šly si po svém. Večer se vrátily, daly si s námi véču - jedly i zeleninová jídla, smaženej květák jim vysloveně chutnal a ulehly. V celé chatě, nebyla jediná myš. Ale kůŘ a poník chodící do stanu jak domů..no to nemá chybu!!!Fakt vám to závidím.
