Nějak jsem poslední dobou pauzírovala, jo, to nezapřu. Ale moji pappenheimští mne už dobře znají... Holt život není peříčko, občas člověk dostane šutrem, občas na někoho spadne z osmého patra balkón, ale my lidé holt vydržíme skoro všechno. A tak jsem dnes u paní doktorky a její sestřičky, se kterými jsem si nádherně popovídala, jim poradila, že nejlepší je, když si člověk v tom marastu, který nás občas obklopuje, najde něco pozitivního. No a průser. Fakt to nejde jinak napsat... Obě se na mne zadívaly a pak se ozvala ta krásná Liška Ryška, sestřička: "No, paní Danielo, jak například vy objevujete něco milého, pozitivního?" A já zůstala paf, stife, jednoznačně jak praštěná...
Ono něco jiného je radit ostatním, a něco jiného sám sebe poslechnout. Jojo...
Takže jsem ze sebe vysoukala: "Je například fajn, že už nejsem vázaná tím, že bych musela každý den vstávat a jít ráno do práce. Že jsem pánem svého času."
Jenže pak mi to došlo a já doplnila: "Jenže v tom je velký zádrhel, neboť to člověka těší jen krátce, protože to napovídá, že nás už moc nikdo nepotřebuje. Proto mám svého milovaného pejska."
Necítila jsem, že bych extra zabodovala, tak jsem ještě dodala: "Mám radost i z maličkostí - třeba když si večer napíšu seznam, co mám druhý den udělat, a pak se mi druhý den aspoň polovina povede. Taky je moc fajn, když potkávám ostatní pejskaře, a (tohle neberte zle) sleduju, jak někteří, co jsou i o dost mladší, se sotva plazí. Snažím se teď zhubnout a cvičit, což je bezva,už teď mám tlak jak v mládí. A taky jsem spokojená, když se mi podaří dobře a levně nakoupit ..."
Najednou jsem se rozpovídala a docela mne to bavilo.
Paní doktorka se na mne usmála: "Tak to se nebojím do důchodu, ale zatím si musím najít ještě jiné příjemnosti."
Napsala mi e-recept a já zase šla rozfoukaným a rozbahněným parkem domů, a cestou jsem se culila, jak kdyby mi za to platili.
x - x - x - x
Nevím, jestli je tu mezi vámi někdo, kdo se kdy díval či dívá na nějaké ty reality show.
Já kdysi v pravěku sledovala Vladka a Reginu z Vyvolených a tím to končilo.
Pro mne.
Letos jsem tedy zjistila, že nejrůznější reality show se vyskytují v televizích mnoha zemích.
Inu, každému co ho baví, s tím souhlasím. Lidé jsou různí a tak je baví i různé věci. Tenhle Love Island, tedy reality show, na kterou jsem se dívala, běžel nějak kolem jedenácté večer na Nově Fun, a jednalo se o bizarní skupinu lidí, kteří se na place pohybovali téměř nazí, spali všichni v jedné místnosti a vždy ta jedna dvojice spolu v jedné posteli.
A všude, tedy i na wc, na ně byla zaostřena kamera. Sebemenší pohyb kohokoliv z nich pracovníkům štábu neunikl.
Program měli celkem nenásilný, většinou se jednalo děcánkovské hry, pak o téměř filozofické úvahy jednotlivých účastníků a jak jinak – samé objímání, líbání atd., případně odcházení do utajeného minimísta, kde se odehravaly intimní hrátky.
Postupně se vyřazovalo, až zůstaly tři dvojice, z nichž ta „nejúžasnější“ vyhrála dva milióny.
Už jsem to tu psala – do téhle akce se přihlásil i můj dvaadvacetiletý vnuk. Jeho reakce byly tak unikátní, že se svou dívkou nakonec vyhráli.
Nyní žijí ve vnitřní Praze, ve velkém pronajatém bytě, navštěvují různé akce spolu s dalšími „celebritami“.
Co plánují v budoucnu, nemám ponětí. Rozhodně zatím netrpějí nouzí…
Chris, můj vnouček, dokonce začal natáčet svá videa, a Majka pracovat v reklamě.
A tak se vždy ráno se zájmem dívám na tiktok nebo instagram, případně na youtube, neboť se oba snaží svým obdivovatelkám ukázat.
Tohle, a tohle, a tuhle jsme byli, a tamhleto jsme viděli, dělali ...
Mj. to mi přípomíná, jak jsem psala o těch generacích. Tahle poslední generace sociálním sítím podlehla.
Kdo "tam" není, jako by nebyl.
A teď nezbytné otázky:
Jak jste na tom se sociálními sítěmi vy?
Jak vaše nejbližší omladina?
Všechny tyto TV programy jsou jen nalákat lidi a servírovat jim reklamy.
Krásní lidé?? V Těchto TV ptákovinách se 99,99% vítězných párů rozejde. Vše je o penězích.
Byt v Pařížské ulici za velice vysoké nájemné, nabídky se hrnou ale jak dlouho??
V 35 letech začnou nabídky ubývat, ale i peníze. Co dál? Poznal jsem osobně pár populárních lidí. Na jedné horské chatě s Jaromírem Hanzlíkem jsem zpíval písně lidové a vyprávěli si fóry. Paní Brejchová přišla naši veselé společnosti hodně po půlnoci domluvit. Se strýčkem Jedličkou nezapomenutelný týden, s Grinhorny včetně Michala Tučného 3 veselé večery bez diváků a hráli oni i naše parta jako o život. Bylo mi 16 let a v mé třídě nám 24 klukům osobně zpíval Waldemar Matuška, na Luční boudě krásný večer v malinké partě s J. Hutkou, jeden večer s Ivan Mládkem aj. Je jich ještě několik. Já ale proběhl jejich životem nepoznán. Ten jejich život je stálá bitva být viděn, být populární.
Komu se to nepovede,...je v zapomnění a to hodně bolí.
Odpovídají kamarádkám, neznámým jiným děvčatům, a pochopitelně, že hodně dotazů je od nejrůznšjších úchylů. Jim je to jedno, protože už jsou na to zvyklé.
Je to normálka, a patří to nejspíš k volnýmu dni, jako je sobota. Co taky dělat, ráno... žejo.
Některé tam mají ještě někoho - ty o chlup starší tam mají "přítele".
nemůžu napsat jinak, než že je to super-průser.
Pokud je to pravda, tak to má i neblahý účinek na mozek.
Protože já fakt nemám ani slepák, ani mandle, natož zuby moudrosti... I když, počkej, vlastně dole dva mám ...
Také tam psali, že bude člověk vyšší a s malou hlavou. Co nepsali, tak to, že evoluce poznamená politiky hlavou s vakuem.
Až nám jednou vypnou proud, skončíme v jeskyních.
