Milá Danielo, už pár let čtu kudlanku, jsi mi blízká, a tak po dlouhém váhání Ti i já píši. Ve svém věku a díky životním zkušenostem bych si měla vědět rady, potřebuji se ale spíš zbavit tíhy, kterou mám v duši. A tak již konkrétně: letos mi bude 36 let. Mám desetiletou dcerku, která mi dělá jen samou radost. S manželem jsme se rozvedli před dvěma lety po desetiletém soužití (dva roky chození, osm let manželství).

Důvod rozvodu? Velmi zkráceně: workoholismus mého bývalého muže a nesplněná touha po druhém dítěti. Při prvním porodu (dcerka se nám podařila počít hned první měsíc, kdy jsme se pro děťátko rozhodli a brali jsme se, když jsem byla ve 3. měsíci těhotenství - chtěné miminko, chtěné manželství, prostě idylka), ještě na porodním sále jsem s úsměvem tvrdila, že za dva roky tam budu rodit zas (tatínek byl u porodu).

Ale ouha. Skutečně jsem po 1,5 roce opět lehce otěhotněla, bohužel lékaři zjistili, že miminku nezačalo bít srdíčko a tudíž nežije...  Jak jsem to obrečela nemusím zřejmě líčit a koho to potkalo, ví, o čem píši... Ta bolest byla hluboká nesnesitelně. V následujících letech začal hon na druhé miminko - vyšetření mě, bazální teploty, hormonální prášky, bolestivý rentgen vejcovodů... Pak nastaly i nelékařské metody - milování podle hvězd, podle kartářek, babských rad i "osvědčených finačně drahých zaručených rad".

Jediné, co se nepodařilo - muž celou dobu odmítal spermiogram s tvrzením, že dcera je přece jeho. Ano, je, ale kvalita spermií se bohužel snižuje. A postkoitální test to potvrdil. Taky jsem se trápila myšlenkou, že při smutné miniinterupci se ve mě mohlo něco pokazit... Nakonec jsme se začali odcizovat, až to skončilo rozvodem. Bývalý manžel na dceru bezproblémově přispívá, tráví spolu víkendy jednou za 14 dní a cítíme, že se jí nyní daleko intenzivněji věnuje, než když jsme byli pod jednou střechou.

A současnost? Na ruce se mi třpytí zásnubní prstýnek od mého přítele, který je o 7,5 let mladší. Z počátku jsme se spolu jen bavili, rozebírali životní situace a nacházeli cestu k sobě postupně. Vždy jsem byla spíš na starší rozumnější partnery a najednou se mi dvořil mladší muž. Představa, že mi v budoucnu jednou odejde za mladší, mě držela zpátky. On je ale vytrvalý a rozumný.

Jeho rodiče jsou konzervativnější a tak jejich představa, že by si jejich syn vzal "starší, rozvedenou s dítětem"... je pro ně asi dost těžká. Přitom je to o úhlu pohledu. Můžou si přeci říci, že si jejich vzdělaný syn vezme "finančně zajištěnou ženu s dobrým vzděláním, prosperující prací, s bytem, s životními zkušenostmi, s vychovanou dcerkou, a taky že umí uvařit, vyžehlit a uklidit a být smíškem".

A proč vlastně píši?

Rádi bychom se v krátké době vzali, vyhlížíme nové bydlení a již rok "pracujeme" na miminku. A ono to nejde....

Všech těch 6 let marné snahy s bývalým mužem se mi do hlavy vrátilo.

Těžko to můžu líčit současnému partnerovi, který je optimistický, rok je pro něj krátká doba, hned šel na spermiogram, který vyšel naprosto fantasticky.

Takže mám mladého, chytrého, vzdělaného a po rodině toužícího muže a tíha, že nejde miminko je v mé hlavě, v mém srdci.

Rozhodla jsem se, že  podstoupím laparoskopii.

A mé psychično??

Snažím se před lidmi hrát pohodovou ženu, která je mladá, cítím se na 25 let (a prý i tak vypadám).

Ale když ve svém okolí uslyším zmínku, že kamarádka či kolegyně otěhotněla, popřeji hodně štěstí a v soukromí propuknu v žalostný pláč.... Snažím se nezatrpknout, ale ta bezmocnost je k neunesení.

Nemám už moc času s těhotenstvím...

Vím, že existují ještě varianty jako inseminace, umělé oplodnění, adopce...

To poslední si zatím přítel neumí představit. Touží po vlastním dítěti a říká to při každé příležitosti.

Co když si jednou uvědomí, že bude pro něj snažší mít mladší ženu, nezatíženou takovou touhou...?

Tyto těžké myšlenky potřebovaly ven...

Lze najít rozuzlení???

Děkuji za přečtení, třeba pro mne někdo z vás najde radu...

MONNY