Můj nejbližší se mi v posledních letech odcizuje. Stačí, když se ho ráno po probuzení třeba jen lehce dotknu a přestanu ho poznávat. Ne že by byl úplně vyměněný, to ne – ale něco se prostě změnilo. Vypadá jinak. Chová se jinak. Můj mobil se totiž pořád aktualizuje. Ikony na jeho displeji se mění. Čísla na hodinách jsou jiná, tučnější než včera. Funkce v aplikacích, na které jsem byl zvyklý, zmizely. A celé se to nějak zpomalilo.

Žvýkám rohlík, mžourám do aktualizovaného mobilu, jednou rukou snídám, druhou zoufale šmátrám po displeji a marně na něm hledám poznámky, které tam ještě včera večer určitě byly.

Jako by mi někdo přes noc v domě přestavěl nábytek. Kdyby to ale byl nábytek, věděl bych přesně, kdo za to může. Moje žena má, na rozdíl od nás mužů – jako všechny ženy – v mozku speciální ženské centrum, které nutí člověka jíst dušenou brokolici, chodit na záchod ve skupinách, rodit děti a stěhovat po domě nábytek.

Je to čirá biologie. Nemůžu se na ni zlobit.

Proč mi ale někdo, kdo nejspíš bydlí v Číně, smazal poznámky z mého telefonu a zpřeházel mi ikonky?

Byla to nějaká čínská žena, abych jí to mohl odpustit? Nebo mají vývojáři softwaru v genetickém kódu zapsáno, že musí miliardám uživatelů komplikovat život?

Těžko říct.

O pár minut později zapínám počítač.

Moment prosím, váš systém se aktualizuje, takže až naskočí, nic nebude jako dřív.

Já vím, že to je pro mé dobro.

Že po aktualizaci bude systém lépe vypadat a moje práce s ním bude ještě pohodlnější a bezpečnější. Vždycky to tam píšou.

Představuju si, jaké by to bylo, kdyby mi takhle někdo proti mé vůli aktualizoval třeba nástroje v dílně. Jednoho rána bych sešel do sklepa a tam na ponku našel růžovou molitanovou kouli a vedle ní lísteček: „Blahopřejeme! Právě jsme aktualizovali vaše kladivo.“

Jan Flaška