Dostaly jsme tenkrát dohromady knížku Deník Niny Kostěrinové. Psal se rok 1966. Jsme jednovaječná dvojčata, narozená s pětiminutovým odstupem. Jana a Hana. SESTRY.  Nina nám to pěkně zavařila, obě jsme jí absolutně propadly. Deník válečné hrdinky a následný poválečný stalinský teror. Sám její příběh, vydaný v uvolněné době šedesátých let byl zajímavý, ale nás inspiroval k deníčkovému šílenství. Skoro každý den jsme seděly na širokém okenním parapetu a tužkou nebo propiskou zapisovaly historii naší rodiny, školy, národa...

Já si ho psala skoro do 18 let, do doby seznámení s první láskou, pozdějším manželem.

Lidská paměť je děravá, přicházíme tak o krásné vzpomínky. Ale snad je to i dobře, ne všechny vzpomínky jsou radostné.

Po letech jsme se se sestrou občas domluvily, já vždycky přivezla to svoje bláznivé, nadšené, euforické a spíš nedozrálé psaní a ona to rozvážné, moudré a úžasné...

Obě stejné a přece každá jiná.

Jako děti jsme si svoje deníčky před druhou schovávaly, já byla velmi zdatný, v oblacích létající veršotepec, pokoušející se napsat román s vlastními ilustracemi, nadšená sama sebou, se světem, milující lidi a všeobjímající všechno a vše si idealizující, Hanička posedlá...

Po letech, čtouce si v deníčku sestry, jsem málem padla na ústa. Moje sestra byla „živá kronika doby“. Na svůj věk vážná, moudře a logicky uvažující, popisovala vše s talentem novináře a s nesmírnou mírou zodpovědnosti ve svém životě a snad i za celý svět. I ona psala veše, ale jak byly jiné... a nesmírně krásné.

Nalistovaly jsme si některý den a četly, jak jsme ho vnímaly. Samozřejmě se naše pocity i zápisky diametrálně lišily.

Např. Jana se pilně učila a v deníčku byla zklamaná, že se  neučím a „čučím“ na měsíc v úplňku plná vnitřního úžasu a veršotepeckého úsilí.

Měla se psát velká písemka. Druhý den zápisu: Jana: jsem spokojená, dostala jsem za 2..

Já - zase jsem dostala sardel.

S nostalgií znovu prožíváme dětské lásky, přátelství pěti holek, dětství plné sportu, volnosti, to co dnes už moc dětí nezažije.

Srpen 1968 nás zastihnul na letní brigádě, po skončení deváté třídy.

Sestra popisuje jednání vlády, jména politiků a jejich cesty do tehdejšího SSSR, Smrkovský, Dubček, Svoboda. Komentovala TV zprávy. Její rozčílení a zklamání ze všeho bylo opravdové.

Bydlely jsme v Českých Budějovicích a situace tam nebyla lehká. Všude se podepisovaly petice, nosily se trikolory a kovové placky s Dubčekem a Svobodou (já ty svoje snad ještě někde mám). Rusové a ostatní  spřátelení „bratři“, na každém kroku tanky.

V mém deníčku byl zápis – obsadili nás Rusáci. A pak jen spíše pocitové prožívání situace.

Obě stejné a přece každá úplně jiná....

Její deníčky jsem si ofotila, mám v úmyslu pro nás sestavit takový rodinný almanach s fotkami, ofocenými stránkami, dopisy.  Doufám, snad se podaří, tedy jestli se dřív nepodaří práce té s kosou.

Dvojčata tak odlišná - možná právě proto jsme se tak krásně doplňovaly, já ji rozesmávala a ona  mne zase usměrňovala a klidnila.

Je skvělá, jezdím k nim stále častěji, má skvělé děti, které vždycky rády vidí praštěnou tetičku, všichni jsme zpěvní, synovci hrají country a folk.

Všechna setkání jsem zdokumentovávala jak na film tak i mám fotky.

A teď všichni pozor:

Najde se tu někdo z vícerčat,

nebo máte několikavaječné děti?

Jaké máte s nimi zážitky?

Hanii

... : d@niela

měla jsem na základce ve třídě dva spolužáky, dvojčata. Na rozdíl od jiných, tihle ze své "dvojjedinosti" uměli těžit. Suverénně používali, že je nikdo nerozezná. Takže se při zkouškách klidně vydávali jeden za druhého. Nikdo nevěděl, jestli mluví zrovna s Otou nebo s Oldou. Vždy si sedli do lavic tak, jak potřebovali.
Tedy jeden byl spíš humánního založení, druhej technik. Ale kdo je kdo, to nikdy nikdo nevěděl. Všechno měli vždy stejné. A protože byli i přesně stejně velcí, učesaní, tak to kantoři neměli šanci poznat. My jsme to občas - ale jen občas - trochu víc hádali

Kde je jim asi dnes konec...

listopad 23, 2023 21:13