Je to jednoduché - když jsou lidé, co by si koupili za stovku jeden obyčejný rohlík, proč by nebyli lidé, kteří takový obyčejný rohlík za stovku budou prodávat, že? Nebo ještě jinak: Když vám někdo řekne, že chcete-li rohlík, on vám řekne,že jo, ale za stovku... Berete to? Že se vám to zdá trochu padlé na hlavu? Ale jděte... Dneska je přeci možné všechno. Tedy - skoro všechno...

Bylo - nebylo.

Potřebovala jsem pronajmout byt. Patří mé dlouholeté kamarádce, která zrovna byla mimo republiku.

Otevřela jsem si na internetu annonci a odpověděla na inzerát mladým manželům s dítětem, kteří hledali podobný byt v naší lokalitě. Odepsal mi pán, říkejme mu Zemánek. Celý natěšený, že přesně takový byt hledá a kdy by se mohl přijít podívat. OK. V domluvený den i hodinu jsme se před domem sešli: dva pánové a já. Trochu jsem se podivila, ale v dnešní době není manželství dvou osob stejného pohlaví nic nového, takže jsem je pustila dovnitř, abych byt předvedla.  

A ejhle, nejednalo se o pár 4%, ale o „zprostředkovatele" a zájemce. Pan Zemánek totiž mou odpověď, ve které jsem poměrně detailně byt popsala a v příloze i doplnila fotografiemi, okamžitě sám vložil do několika inzertních serverů jako svou nabídku. Bez mého vědomí a souhlasu, pochopitelně. Ale - to jsem se dozvěděla až o dost později, takže nebudu předbíhat událostem ... Ten druhý pán byl jeho „obchodním partnerem".

 Pochopitelně, že dám-li někomu cizímu klíče od bytu (poměrně dobře zařízeného a vybaveného), chci o tom člověku vědět něco víc než jen jméno. Tak jsem onoho zájemce vyzpovídala. Abych to zkrátila – nakonec jsem se dozvěděla, že sice je to pro rodinu, ale ne tohoto zájemce, a že to vlastně ani není pro rodinu, ale pro manželku někoho jiného, dá se říci na útěku, že tam vlastně ona regulérně bydlet nebude a proto nepřipadá v úvahu, aby mi řekl její jméno; že ona sice má děti, ale velké a ty taky v bytě bydlet nebudou. A také že ten dotyčný zájemce má své trvalé bydliště, dokonce relativně nedaleko, ale protože ho chce právě prodat, tak mi ani on svou adresu nemůže dát; a teď zrovna není nikde zaměstnaný, tak mi bohužel nemůže dát na sebe jiný kontakt, než číslo mobilu... 

 A tak jsem si řekla (a pak i onomu zajemci): když má být poměrně velký byt jen na občasné tajné milenecké schůzky - není to pro něj poněkud drahý špás, zvláště pokud není  v současné době na tom finančně nejlíp? Oponoval mi, že se musejí scházet někde potajmu, aby je nenašel její manžel a žádné jméno mi nemůže dát, aby ji někdo nepřepadl. No, to už jsem se neudržela a popustila svou fantazii z řetězu: „Nebojte, tady se vám rozhodně nic nestane: ve vedlejším bytě bydlí velice podezíravá paní, které opravdu nic neujde, takže kdyby se tu někdo podezřele pohyboval, tak věřte, že hned zavolá policii. Ostatně - ten byt naproti - tam jeden policajt bydlí, je od zásahovky, takže si myslím, že strach mít opravdu nemusíte..."

Dopadlo to přesně tak, jak jsem očekávala: na druhé straně se přímo rozeřvalo ticho, které po chvíli milý zájemce přerušil s tím,  že z „tohoto obchodu nic nebude" a urychleně se vytratil.   

Uvědomila jsem si, že bych bývalo mohlo velice rychle přijít k odbornému vystěhování všeho, co v bytě je. Za pár dnů mi znovu zavolal pan Zemánek, moc se omlouval, a jestli by přeci jen nemohl přivést jednu mladou rodinu s malým dítětem.

Dobře, tak jo... 

Když se ozval zvonek a já otevřela, stál přede mnou on a tři mládenci v rozpuku cca 23 let.

„Tak který z vás je manželka a který dítě?" to už jsem se totiž bavila. 

Zemánek jen zakroutil očima, rychle mne odtáhl stranou, a že prý jich objednal víc a že tohle jsou studenti a pak má ještě jedny, a ti manželé s dítětem že přijdou až jindy.

A už se hrnul dovnitř. No, byt jsem potřebovala pronajmout, tak jsem je pustila dovnitř. Přiznávám, že se mi představa studentských mejdanů nijak moc nelíbila, ale protože jsem teď dlouho nebyla mezi lidmi, tak proč se se zájemci nepobavit...

Kupodivu mě kluci příjemně překvapili. Velmi slušní a milí, ještě prý k nim patří sestra jednoho z nich, která zase s tím dalším z trojice chodí. A prý spolubydlí už delší dobu, snad od studií, takže jsou taková fajn sžitá parta.  

V duchu jsem se rozhodla, že už nebudu nikoho dalšího hledat. Ale pan Zemánek prohlásil, že  končíme, jim že dá vědět, jak jsem se rozhodla, a oni se taky mají doma rozhodnout, mládence vyprovodil a přivedl dalšího abonenta. 

Zase studenta. Toho jsem také provedla bytem, ale v podstatě jsem byla rozhodnuta.Mj. studentovi se to nakonec zdálo moc velké a vycouval.

O všem. 

Panu Zemánkovi jsem sdělila, že chci poznat všechny, kteří tam budou bydlet, a proto se chci sejít i s tou poslední ze čtveřice předchozích studentů, onou dívkou. Ať jí dá na mne telefon, že si s ní chci alespoň kratince promluvit. 

A pak jsem se ho začala vyptávat. Jestli má nějakou smlouvu ohledně případného pronájmu a zda by mi ji mohl poslat k nahlédnutí. (Poslal. Smlouva nic moc, v podstatě by si na ní v případě průšvihu právníci smlsli. Jednoznačně by ji prohlásili za neplatnou, takže rozhodně pro mne nepoužitelná. Ještě štěstí, že mám svou.)

Když mi zavolala ona dívka, zeptala jsem se jí, jakou dohodu či smlouvu atd. s panem Zemánkem mají, jak se o mém bytě dozvěděli, co jim řekl, atd.  Nu, a pak jsem se právě vykulila: Můj byt byl inzerován v několika serverech, viděli i mé fotky... A prý mu musí dát jeden měsíční nájem a jeden navíc, jako kauci. A žádnou smlouvu či dohodu s ním nemají, o něm nic nevědí, jen to jméno, ale doklady žádné neviděli, takže… 

Uznejte, není to dokonalý způsob,

jak přijít k  dobrému příjmu?

 Mj. dotyčný pan Zemánek se nikomu z nás zúčastněných nijak nelegitimoval, neřekl, jaké konkrétní  realitky je zaměstnancem, jen se tak hezky uculil… Jemu prý každý věří, on to dělá už osm let a vždy každý zaplatí! 

P.S. Tohle je zážitek už starého data, byt jsem pronajala oněm studentům a od nich vzala jen tu kauci, která jim po skončení pronájmu byla vrácena. Zakrátko se kamarádka vrátila, a nakonec byla s podnájemníky spokojená.

Studenti dostudovali a dnes tam bydlí její syn s rodinou.

d@niela