JAK JSEM SE UČILA NA KLAVÍR |
Středa, 04 říjen 2023 | |
![]()
Paní Suchá učívala na základní škole ve vedlejší vesnici hudební výchovu. Učila i mého tatínka a jeho sourozence a oni ji neměli rádi. Docela jsem se bála, protože mě strašili s tím, co jim všechno dělala, když je učila. Na první hodinu jsem šla i s tatínkem. Samou nervozitou jsem si rozkousala ret. Zazvonili jsme. Hned ve dvěřích na nás vyletěl jejich pes Jonáš. Byl to kříženec snad malamuta s pudlem. Byl to hrozně moc ošklivý pes. Paní učitelka nás vedla tmavou chodbou a po schodech nahoru. Skončili jsme v malém pokoji s piánem a obrazem Tomáše Garika Masaryka. A všude byly knihy. V celém jejich domě bylo ohromné množství knih, které mě fascinovalo. Nejprve si paní učitelka zkoušela mou rytmiku. Musela jsem vytleskávat slova. Vzpomněla jsem si, že stejným způsobem jsme se učili ve škole učili rozdělovat slova na konci řádku. Šlo mi to. Tatínek se dmul pýchou. Přitom tohle by snad zvládl každý. Když jsme končili, dala mi stoh not, ať si je u někoho nechám okopírovat. Tak jsem začala chodit do klavíru...
Bylo to už skoro rok, co jsem každé úterý šlapala ten strašný kopec k jejich domu. Nechápu, jak tam mohli žít. Paní učitelka a její sestra a sestřina dcera a její manžel. Byla to šílená domácnost. Paní učitelka byla korpulentní dáma. Nebyla moc vysoká a měla nemocné nohy. Teda ona byla celá nějaká nemocná a díky tomu byla tak tlustá. Její sestra byla skoro jako její dvojče. Měla dlouhé vlasy až po pas, vlasy, kterým stáří ubralo na kráse. Obě dámy nosily drdol. Nepamatuju si, že bych někdy viděla jejich vlasy upravené jinak než v drdolu.
Nechtěla jsem dělat něco, co mě nebaví, ale nevěděla jsem, jak to říct rodičům, jak to naznačit paní učitelce. Nemohla jsem se vymluvit ani na toho jejich ohavného psa, který po mě pokaždé vyjel, sotva jsem vstoupila do dveří.
Zvuk, co vyšel z piána, by vzbudil snad i mrtvého, ale ona stále ležela. Chvilku jsem na ni jenom tupě koukala a přemýšlela, jestli je opravdu mrtvá. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem pokračovala v rozehrané etýdě. Když se nic nedělo, začla jsem mlátit do kláves s tím, že to ji snad probudí. Probudilo. Oddechla jsem si že není mrtvá, že žije a jenom usnula. Zvedla se a šla si udělat kafe a já se zvedla, šla domů a už se tam nikdy neobjevila.
Chodily/i jste taky na klavír? Jak na to vzpomínáte? Hrajete i dnes?
MADDEAN
Komentáře
... : Josef
Do klavíru jsem nechodil, dokonce ani na klavír. Neměli jsme ho doma, takže ani nebylo, o čom mluvit. Elektrický klávesy všech provedení ještě nebyly. Podle mě, když dítě s klavírem nezačne nejpozdějc tak do sedmi let, pozdějc už to nedožene. Už třeba to současný čtení obou linek s basovym a houslovym klíčem, to musí bejt ve hlavě i v rukách zažitý dlouhejma létama. Aspoň kytara u nás doma byla, tak aspoň něco.
Nedávno jsem v tv zahlídl nějaký povídání s Petrem Vondráčkem, taky tam předváděl, jak se hraje boogie. Levá ruka jako mašina jede bez zastávky jak bezmyšlenkovej automat, pak se přidá pravá. Nádhera! Pro mě je klavír nedosaženym snem a obdivuju každýho, kdo to umí. Měl jsem to štěstí, hrát i kamarádit s dost pianistama, vesměs dobrejma, i s několika hodně dobrejma. Často si vzpomenu. říjen 05, 2023 10:32
... : mamča
Josef : Není zárukou, že když děti začnou hrát brzy, že z nich budou muzikanti. Moji kluci začali ve čtyřech letech soukromě u staré paní učitelky. Noty znali dřív než písmena.
A v pubertě s klavírem oba sekli, a začali preludovat na klávesnici svého prvního PC. Dneska sice hrají se svými dětmi, nebo aspoň na Vánoce přehrají pár koled. Ale pokud se dítě naučí hrát tzv. po značkách, je s veškerým "klasickým" muzicírováním konec. říjen 05, 2023 11:33
... : Josef
Jo, Mamčo. To určitě souhlasim, že začít brzy není zárukou, že s tim pozdějc dítko nešvihne. To je jasný. Sem chtěl říct, že ti dobří určitě začali brzy, pozdějc by to nedohnali. Hrát akordy podle značek, to už je dneska samozřejmost i pro klávesový nástroje. Ale uplně stejně musí bejt samozřejmý, že zvládnou jednoduchý notový záznamy.
říjen 05, 2023 12:46
|