Tak tohle nebylo zrovna ve vodě, ale bylo to také velmi nebezpečné ...  Probírám se z bezesného spánku a vidím, jak se nade mnou sklání hezoučké děvče v modré košilce, s bílým čepcem na černých vlasech. Jediný pohled na postele s marody okolo, mi napovídá, že jsem na plukovní ošetřovně. Mozek mě poté, jako v sestřihaném filmu, informuje o bouřlivé večerní oslavě, odchodu do civilu na vojenské cimře. Šest nás bylo už ve slušivých civilních šatech a šest ve vojenských mundůrech.

Díky ruské vodce a slivovici  oslava nabírala nebezpečné grády; někdo prohodil noční stolek zavřeným oknem, a než jsem na své posteli (v obleku usnul), parta rozdováděných kluků se pokoušela vyhodit oknem ještě postel. Což se povedlo. Následovala snaha vyhodit i velká litinová kamna, což se nepovedlo.

Více si nepamatuji. 

„Co zde v kasárnách děláte, slečno?“  a hodím na ni svůj neodolatelný úsměv. Její odpověď mě nepotěšila.

„Jste v Plzni na neurochirurgickém oddělení, přivezli vás v noci s podezřením na poranění lebeční kosti; máte štěstí, není podezření na žádné vážné zranění, ale více se dozvíte od doktora při dnešní vizitě. Zajímalo by mne, co jste včera večer vyváděl. Táhne to z vás jako ze sudu!“

„Hm, tak to vás, sestřičko, musím zklamat, nic si  nepamatuji, ale - nebylo by něco k pití..?“ 

„Bylo, ale pouze voda“, řekla a ukázala bělostné zoubky. 

Následná vizita potvrdila slova černovlasé sestřičky, ale doktor mi oznámil smutnou zprávu. Ještě zde zůstanete pár dní na pozorování.

Pár dní! Vždyť mi nic není, spolkl jsem otázku. 

Z několika dnů byl týden, kdy mne poučili, jak se na svět dívat jinak. 

Na posteli vedle mne ležel Zdeněk, dvanáctiletý chlapec s vážným zraněním páteře. Spadl se stromu.

Naděje, že bude chodit, byla malá.

Na další posteli starší nemluvný chlap opět s poruchou páteře.

Postel u okna okupoval nemluvný dědek Tonda, mozková mrtvice. Ten mohl chodit, ale měl to v hlavě asi přeházené. 

Když potřeboval na velkou, postavil se vedle postele, ruce opřené o postel a pustil to na zem.

Šel jsem to nahlásit do sesterny. Příště jsem již jen ohlásil: „Děvčata, Tonda se zase posral, dejte mi náčiní, já to uklidím".  Bylo mi těch děvčat líto. 

Poslední pacient byl Michal, asi třicetiletý, také něco s páteří. Ten na tom byl nejhůře. Sestry jej kvůli přeležení pravidelně otáčely. Jeho utrpení mi trhalo srdce, když naříkal uprostřed noci:  "Pepo, jdi za děvčaty, ať mě otočí, já to již nemohu vydržet".

Já zase k němu skoro hodinu mluvil, vyprávěl kraviny, protože jsem věděl, že k otočení na břicho má ještě hodinu a že děvčata nepřemluvím. Jindy mě požádal, abych se kouknul, zdali již hýbe prsty u nohou, a já i lhal, abych mu udělal radost. 

Tak uběhl můj týden "trestu", kdy jsem svým kamarádům posluhoval co nejlépe. Krmil je vším, co příbuzní donesli, nosil pití, přemlouval Michala, aby ještě půl hodiny vydržel, než jej otočí,  a on děvčatům přesto nadával hroznými jmény. 

Rozloučil jsem se, a já přislíbil návštěvu, což jsem nedodržel. 

Do kasáren mě odvezla sanitka a po jedné noci na ošetřovně jsem se dozvěděl, jak jsem přišel k úrazu. Když jsem na posteli spánkem opilce usnul, přistála mi na obličeji prázdná, ale těžká dřevěná bedna na uhlí, kterou rozdovádění hoši  nedokázali prohodit oknem. Krvácení z mého nosu je přimělo, že mě donesli k ošetřovně, řádně zabušili na dveře a utekli. 

A pak už jsem se probíral z bezesného spánku...

Ale - to jsem vám už vyprávěl.

Pepa Kouba