Jakub„Tak lez,“ řekl Honza a postrčil Jakuba směrem k díře v plotu. Na druhé straně už čekal metalák Budík i hromotluk Zetor. Když Jakub po čtyřech dírou prolézal, sundal si hubený metalák bundu a dělal, jakože je toreador. „Nech toho,“ řekl Jakub vztekle a odstrčil bundu od svojí hlavy. Strach v něm začal zápasit se zuřivostí. Ten poskakující idiot mu totiž bundou zakrýval výhled do husté trávy před ním. Co kdyby v ní lezl pavouk a on na něj sáhl? Musel se soustředit na to, kam pokládá ruce. Nechtěl, aby ho zase něco kouslo. Ne. Znova ne. Prostě ne.

„To vole, pacient je nějak vzpurnej,“ zasmál se Budík a kopnul do něj.

Jakub se po zásahu svalil na bok, ale pak se nečekaně prudce vymrštil zpět na nohy. Byl připravený dát svému trýzniteli pěstí a pak začít utíkat. Někam, kamkoli. Ale na zarostlou zahradu mezitím prolezl i Honza. Jeho pohled v Jakubovi spálil jakoukoli naději, že má šanci utéct. Byl v pasti. Musí se z toho vymluvit.

„Hele, kluci, už toho necháme, jo? Nechte mě jít, nic jsem vám přece neudělal,“ zasípal.

Pořád nemohl uvěřit, že ho ten kluk skoro uškrtil.

„Přece bys neodešel ještě než tě uzdravíme, kámo,“ řekl Honza a ukázal směrem k oprýskanému domku. „Už jsme skoro na místě, támhle je tvůj nemocniční pokoj. Jdi.“

Jakub se na něj nervózně podíval, pak přejel očima na Budíka, který si opět oblékal bundu a ironicky se na něj šklebil. Jakub to zkusil ještě jednou, tentokrát mluvil přímo na propoceného Zetora, který postával stranou a tvářil se, že by byl raději někde jinde.

Instinktivně vycítil, že i když ten hromotluk není zrovna génius a asi se rád pere, tohle týrání překročilo nějaký pomyslný práh toho, co považuje za srandu.

„Fakt, kluci, já už půjdu, jo? Nic na vás neřeknu, prostě to odmávnem, jo?“, řekl Jakub.

Zetor nic neříkal, jen si otřel pot z čela.

Bylo horko, což ve spojení s jeho nadváhou nešlo dobře dohromady.

Místo něj se ozval opět Honza.

„Jasně že půjdeš domů za maminkou, Kubo. Ale až po léčbě. Uděláme z tebe nového muže,“ usmál se. „Jdi,“ řekl znova a ukázal směrem k domu.

Jakub šel. Pomalu.

„Dělej,“ strčil do něj zezadu Budík.

Jakub málem upadl. Cítil, jako kdyby mu někdo postupně nahrazoval svaly kousky vaty. S hrůzou si všímal nejen pavučin na domě, ale hlavně všudypřítomných malých otvůrků v trávě, obalených jemnou sítí pavučin.

Čtyři chlapci obešli dům, a zastavili se u malých dvířek do sklepa v jeho zadní části.

Nepatřičně zářivě modrá barva se z nich olupovala v dlouhých cárech.

„Tak jsme tady. Vaše léčebná cimra čeká,“ řekl Johhny. Vyndal z petlice pootevřený visací zámek a se skřípotem dveře otevřel. Zpřetrhal přitom několik starých pavučin, plných mrtvých hmyzích tělíček.

Po zdi přeběhl obrovský, masitý křižák. Jakubovi se prudce rozbušilo srdce. Aniž si to uvědomil, začal divoce zatínat a otvírat pěsti.

„Ne…nenene. Prosim, nedělejte to. Kluci, prosim!“

Honzův úsměv teď spíš připomínal škleb.

Duhovky jeho modrých očí skoro přestaly být vidět, jak měl vzrušením/ rozšířené zorničky.

Vypadal jako narkoman, který si něco šlehl. Nebo jako démon.

„Padej dovnitř,“ řekl a prudce do postrčil směrem ke dveřím. Jakub zaškobrtnul o vlastní neposlouchající nohu a upadl.

Už během vstávání se z podřepu pokusil rozběhnout pryč.

Honza a Budík ho chytili a tlačili ho k temnému otvoru do sklepa. Vzpíral se tak prudce, že ho tam nemohli dostat. Povedlo se mu kopnutím dveře zase zavřít.

Honza se otočil na Zetora a vztekle zařval: „Poď sem, ty blbej tlusťochu! Nečum a čapni ho!“

Tlouštík se chvíli nehýbal, ale pak se odhodlal, přišel k nim a popadl Jakuba za vlasy a za tričko.

I když Jakubovy nadledvinky pumpovaly adrenalin do jeho krve a svalů jako zběsilé, neměl proti jejich spojené síle šanci.

Budík znovu otevřel dveře a zbylí dva chlapci Jakuba natlačili ke schůdkům do sklepa.

Pokusil se zakřičet o pomoc, ale dokázal ze sebe vydat jen ochraptělý skřek. Vstup do sklepa byl vysoký asi jen metr a půl a tak se mu v nich podařilo ještě na chvíli zapříčit, ale Honza ho nemilosrdně kopnul patou do břicha a Jakub pozadu spadl dovnitř. Hlavou se bolestivě praštil o horní rám dveří a pak už se jen kutálel ze ztrouchnivělých schodů dolů, do sklepa, do tmy.

Dole si při pádu vyrazil dech, takže chvíli nemohl vůbec dýchat, což ještě zvýšilo jeho paniku. Válel se v křeči po zemi a měl pocit, že se udusí. Že umírá. Pak se konečně sípavě nadechl vzduchu, který byl plný zvířeného prachu a zatuchliny. Úplně dezorientovaný vyskočil na nohy a o znovu se o něco praštil do hlavy. Zakolébal se a pak…pak už byla jenom tma.

Adam

Adam se cestou k zahrádkářské kolonii i přes vedro a únavu z tréninku docela zmátořil. Víťa mu jednou říkal, že mu neříká Kostěj Nesmrtelný jako ostatní kvůli tomu, že je tak vychrtlý, ale protože je snad zkurveně nezničitelnej nebo co. Adam na to řekl, že je to pravda, že má svoji smrtelnost schovanou v tajemném vejci, což vyvolalo spoustu následujících vtipů o jeho „tajemných chlupatých vejcích“.

Když tedy došel k cestě do zahrádkářské kolonie a potkal ty tři hajzly, byl už zase docela v pohodě. Seděli na oprýskaném šestihranném kolotoči a povídali si. Na jejich poměry nezvykle tiše.

Když ho uviděli, všichni tři ztuhli a přestali mluvit. Koukali na něj… ne, zírali na něj, to je přesnější. Zírali a mlčeli.

Proč tu sakra ze všech možných lidí na světě potká zrovna tuhle partičku? Sakra!

Široko daleko nebyl nikdo jiný a cesta k opuštěným zahrádkám navíc vedla kolem nich. Adam pokračoval v chůzi a zastavil se přímo před nimi. Byl napjatý jako struna. Vzpomínka na jejich poslední velký střet byla pořád hodně živá, i když už to byl rok. I upomínka na to setkání – velká rudá jizva na jeho šlachovitém předloktí – byla pořád vidět. Asi už ji tam bude mít napořád.

„Nešel tudy Kuba Vyskočil?“ řekl bez pozdravu, ostřeji, než chtěl.

„Kdo?“ řekl Budík a nervózně si urovnal bundu, která mu byla velká a ve které se musel v červnovém vedru neuvěřitelně péct.

„Kuba z áčka. Ten brejlatej blonďák,“ řekl Adam. „Ten co se bojí pavouků,“ dodal ještě, protože o tomhle si teď povídala půlka školy. Kuba se proslavil tím nejhorším možným způsobem. Budík a Zetor vypadali znervózněli ještě víc.

Adam instinktivně vycítil, že se tu něco stalo.

Podíval se na Honzu Budínského, kterému ti jeho retardovaní kámoši říkali Johnny.

Cítil, jak se v něm okamžitě rozhořela stará nenávist. Ten hezounek tiše zíral zpět, viditelně překypující stejnou emocí. Odpor mezi nimi se dal takřka nahmatat. Adam si všiml, že Honza má zatnuté pěsti. Pak si uvědomil, že on dělá to samé.

A že si nevědomky stoupá do obranné bojové pózy kōkutsu-dachi. Připravený kopat a rozdávat pěsti. Stejně jako minule. Teď ale byl lépe připravený. A skoro o deset centimetrů vyšší než před rokem.

Tohle nebyla obyčejná nenávist mezi dvěma kluky v pubertě. Bylo to, jako kdyby se k sobě přiblížily dvě protikladné síly.

Ticho přerušil přeskakujícím hlasem Budík: „Sem snad jeho zasranej fotr nebo co? Nevíme, kde je.“ Honza na něj obrátil zuřivě přimhouřené oči. Ten pohled jasně říkal „drž klapačku, ty idiote“. Adama zaujala ta formulace.

Nevíme kde je. To množné číslo. Znělo to divně.

„Takže jste ho viděli?“ zeptal se.

„Jo, viděli jsme ho,“ řekl Honza a bylo vidět, kolik úsilí ho stojí mluvit klidně. „Asi před hodinou tu prošel. Šel někam k sídlišti.“

„Na sídlišti není, tam jsem ho už hledal.“

„Tak si asi hledal špatně, Sherlocku. Tvoje teploušská láska tam před chvílí šla,“ řekl Honza a ironicky se zašklebil.

Tahle poznámka zmenšila v partě násilníků napětí.

Zasmáli se a Budík přihodil: „Třeba se před nim ta jeho homoláska schovává.“

„Jasně,“ řekl Honza. „Jdi si s nim hrát na schovávanou na sídliště. Tam přihořívá.“

„Přiteplívá,“ řekl Budík a všichni se zase zasmáli.

Adam tušil, že už z nich nic dalšího nedostane.

Ale byl si skoro jistý, že něco skrývají. Že něco provedli, a snaží se to zamluvit. Pomalu se otočil a šel směrem k zahrádkářské kolonii. Partu pořád koutkem oka sledoval, pokud by na něj chtěli nečekaně zaútočit ze zálohy.

„Kam jdeš?“ zakřičel na něj Honza. „Říkal jsem ti, že šel zpátky na sídliště!“

„Stejně se tu radši porozhlídnu,“ řekl Adam. Nechali ho jít. Dobře, pomyslel si Adam. Kdyby po mě skočili, dopadlo by to velmi špatně.

Pro mě, ale i pro ně. A ty sráči to ví.

Vyrazil po travou zarůstající cestě mezi polorozpadlé zahrádky. Srdce mu ještě chvíli zběsile bušilo, ale když se přesvědčil, že ho nesledují, trochu se uklidnil a opět se soustředil na hledání.

Prochodil celé okolí, nakukoval na neudržované zahrádky přes ploty a nezastřižené keře, ale ani po hodině Kubu nikde nenašel.

Nakonec s pocitem trapnosti několikrát hlasitě zavolal Kubovo jméno. Nic, žádná odpověď. Vzadu v hlavě ale cítil zvláštní, nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco špatného. Ale tady už Kuba asi opravdu nebyl. 

Že by se opravdu obloukem vrátil na sídliště?

Když už si říkal, že půjde zpět na sídliště, uviděl, jak se k němu klátivě blíží rozložitá postava jednoho z členů gangu.

Zetor byl propocený a nebylo to jen z horka.

Vypadal nervózně a několikrát se během chůze ohlédl přes rameno, jestli za ním nikdo nejde. Adam si nedokázal vybavit, jestli ho vlastně někdy viděl samotného.

Vždycky byl nalepený na své chytřejší kamarády, jako věrný řeznický pes.

Bez nich vlastně nevypadal až tak nepřátelsky.

Adamovi spíš připomnínal velké, nemotorné medvídě.

Založil si ruce na prsou a čekal, až k němu Zetor dojde.

Tohle bude zajímavé… 

pokračování ve středu

NIKOLA BORNOVÁ