ADAM Kincl
vycházel ze školy jen chvilku po Jakubovi. Vedle něj šel jeho nejlepší
kámoš Víťa a zrovna se ptal, jestli dneska zas kouknou na videu na
jejich úplně nejvíc nejoblíbenější film – Predátora se švarcíkem. Adam
mu chtěl odpovědět, že je retard, že přece ve čtvrtek má pokaždý
tréninky, jak to, že sis to Víťo pořád ještě nezapamatoval, ty demente?
Ale nestihl to říct, protože Víťa si všiml, jak před vchodem do školy
stojí Jakub Vyskočil z osmičky. Ten podivím, co měl před týdnem hysterák
jen kvůli tomu, že při tělocviku proběhl pavučinou a po obličeji se mu
lezl pavouk.
„Hele, to je ten sopránista,“ rozesmál se Víťa. „Do minulýho tejdne sem netušil, jaký vejšky dokáže chlap vytáhnout, když se mu scvrknou kulky.“
„Jo, Farinelli je proti němu hadr.“
„Jakej Vyprdeli? To je nějaká čokoláda?“ řekl Víťa s přehnaně nechápavým výrazem.
„Ty seš fakt retard,“ zasmál se Adam.
„Hele, sleduj,“ řekl Víťa a začal se s přehnaně nenápadnými pohyby plížit za nehybně stojícího Jakuba, po vzoru jejich dalšího oblíbeného hrdiny – Ace Ventury. Pak Kubu zezadu lehce zašimral v krátkých, blonďatých vlasech. Ten sebou trhnul, jak kdyby dostal ránu elektrickým proudem.
„PAVOUČEK!“ zakřičel Víťa a skočil před zaskočeného blonďáka.
Pomocí prstů u pusy napodobil pavoučí kusadla a začal napodobovat hluboký smích predátora.
Adam se zasmál ale pak se zarazil. Bylo mu toho kluka trochu líto.
Zas tak dobře se neznali, ale bydleli ve stejném vchodě v paneláku a když byli menší, hráli s ním a dalšíma klukama ze sídliště často tenisákový hokej u bazénku. Ten kluk byl v pohodě. Dřív.
Hlavně poslední rok se hodně odcizili a Adam asi tušil proč – Kubovo rodiče se rozváděli. Sám parkrát proti své vůli slyšel, jak se spolu hádají, protože nic nepřenáší zvuk mezi patry tak skvěle, jako ústřední topení v paneláku.
Rozhodl se to zahrát trochu do autu, aby ho Víťa dál netrápil. Víťa byl třídní kašpar a nemyslel to zle, ale občas neznal míru.
Proběhl tedy kolem Kuby a zavolal: „Get to da choppa!“ a pak běžel dál.
Víťa se samozřejmě přidal. Zbytek cesty odříkávali hlášky z oblíbených akčních filmů a smáli se jak blázni.
Rozloučili se u sídliště a Adam pokračoval směrem k tělocvičně, kam teď chodil třikrát týdně cvičit karate. K jeho překvapení ho to bavilo, i když původně začal trénovat jen z toho důvodu, že chtěl být schopný se lépe bránit.
Bojové sporty ho dřív moc nezajímaly. Tedy aspoň prakticky, různé kung-fu a akční filmy miloval vždycky. Teď už ale vlastnímu cvičení věnoval tolik času, že musel přestat chodit i do skauta. Přemýšlel, jestli by v troše uvolněného času zvládl chodit i na lekce juda. Opravdu ho to chytlo.
Po lekci karate byl dost vyřízený, dával tréninku sto pět procent.
Dělal to tak vždycky a u všeho, neuměl dělat věci na poloviční plyn. Nebylo to proto, že by byl tak soutěživý – na tom, jestli je někdo lepší než on, mu moc nezáleželo. Byl prostě takový. Máma mu vždycky říkala, že jestli bude jen o kousíček tvrdohlavější, půjde jeho hlavu bez problémů používat na roztloukání kokosových ořechů.
Táta na to odpovídal, že není třeba na nic čekat, že ona sama by hlavou mohla opracovávat diamanty. Adam se při té vzpomínce pousmál.
Výtah v paneláku jako na potvoru zase nejezdil, takže se musel domů do pátého patra unaveně vyploužit po svých. Když procházel kolem bytu Vyskočilových, vzpomněl si na Kubu a na to, jak předtím nešťastně stál na schodech před školou, ignorovaný všemi dětmi, jak kdyby měl lepru.
To nebylo fér. Co kdyby u něj zazvonil a řekl mu, jestli by s ním a s Víťou nekoukl zítra na něco na videu?
S mírným pocitem trapnosti zaklepal na dveře. Otevřela paní Vyskočilová, Kubova máma. Pod očima měla tmavé kruhy a Adam si všiml, že má knoflíky na blůze zapnuté o jednu řadu špatně. Měl navíc pocit, že z jejího dechu navíc alkohol. Ve čtyři odpoledne?, podivil se v duchu.
„Prosím vás, je Kuba doma?“ zeptal se.
„Jo, už by to měl být,“ řekla, otočila hlavu dozadu a zakřičela: „Kubo, je tu Adámek odvedle. Pojď sem.“ Adam cítil, jak mu zčervenaly uši, když řekla Adámek. Někteří rodiče jsou fakt mimo. Chvilku oba čekali v trapném tichu, ale nikdo nepřišel.
„To je divný…,“ řekla paní Vyskočilová a znovu zakřičela: „No tak, Kubo, zvedni zadek!“ Vedle ní se místo Kuby objevila jeho starší sestra Alice.
„Ještě nepřišel, mami,“ řekla a nepřítomně se na Adama usmála.
Ten doufal, že se nečervená ještě víc. Kubova ségra byla o dva roky starší než on, hezká blondýna, která se za poslední dva roky tak nějak…pěkně vyvinula na správných místech. Adamovi se líbila. I když věděl, že u ní samozřejmě nemá šanci. Byl na ni příliš mladý a kamarádi mu přezdívali Kostěj – kvůli tomu, jak byl vychrtlý. Ale hormonům prostě neporučíš, ty pubíku, zasmál se v duchu.
„Aha…a kdy asi tak přijde?“ zeptal se.
„Normálně už tu v tuhle dobu je. Dneska nemá žádný kroužky ani nic jinýho,“ řekla Kubova sestra a pak se otočila na mámu: „Hele mami, klidně běž, já to vyřídim.“ Paní Vyskočilová zvedla jedno obočí, ale pak pokrčila rameny a odešla. Krásná blondýna se otočila zpět na Adama.
„Hele ono se mu možná nechce domů a někde se potuluje. Víš, rodiče se…“ řekla tichým hlasem, ale nějak se jí to nechtělo dokončit. Adam překvapeně sledoval, jak jí tváře zalil ruměnec. Ona se stydí, že se její rodiče rozváděj…stydí se tu ještě víc než já, a to už je co říct, pomyslel si Adam.
„Jo, já vim,“ řekl. „Myslíš…že by jako třeba mohl utéct z domova? Nebo něco takovýho?“
„Ne, to asi ne… i když, já nevim. On je poslední rok jak tělo bez duše. Nějak ho to všechno sebralo…“
„Napadá tě, kde by mohl bejt?“
„Nevim…možná si někde čte. Skoro pořád teď čte. Myslim, že má nějaký oblíbený místo u zahrádkářský kolonie, kam se chodí zašít.“
„Kde přesně to je?“
„Nevim. Ale tipuju, že tam nebude moc trávy ani stromů. Kvůli pavoukům, víš? Je teď celej nějak rozhozenej.“
„Dobře…já se po něm asi podívám. Mám?“ zamumlal, i když si nebyl jistý, jestli si chce hrát na detektiva.
„To by bylo super, Adame,“ řekla.
No teda, ona si pamatuje moje jméno!
„Tak jo. Mrknu se po tý zahrádkářský kolonii, kdyby náhodou.“
„Dík,“ řekla Alice a usmála se. „Fakt asi o nic nejde, ale… dáš pak vědět?“
„Jasně.“
S úsměvem kývla a zavřela dveře. Adam tam ještě chvíli zmateně stál a pak pokračoval do schodů. Znovu si uvědomil, jak dostal dneska na tréninku zabrat a jak by se nejraději jen svalil na gauč, zapnul GameCube a pařil Zeldu.
Ale teď už to samozřejmě nešlo. Musel splnit slovo. Co když Kuba vyvedl nějakou pitomost?
Doma odhodil batoh i tašku s kimonem, převlékl si propocené triko a vydal se zpátky ven, směrem k opuštěné zahrádkářské kolonii.
pokračování v úterý
NIKOLA BORNOVÁ
