Myslím, že si spousta lidí oddechla, když ve všech médiích zaznělo slovo „rozvolnění.“ I Švýcarsko zasáhla ta dobrá novina. Obřadně jsem byla vyzvána doporučeným dopisem, že můj účetnický kurz pokračuje klasickými přednáškami na živo, nikoliv home office, jako doposud. Pro mě to znamenalo vytrhat si obočí, schovat tepláky a vytáhnout podprsenku. Až s dětskou radostí jsem se těšila na první den „do školy,“ kam jsem se musela dopravit vlakem.

Okouzleně jsem se procházela po poloprázdném nádraží v Lucernu, s kelímkem hořké kávy a pozorovala nezvyklý ruch, který dával znát, že svět se opět vrací do normálu.

Kochala jsem se každým detailem smíšeným s dávno zapomenutou vůní motorového oleje, čerstvě upečených preclíků a neumytého podpaží. S něžností jsem pozorovala holuby, jež si v kovových konstrukcích nástupiště postavili hnízda, aby vyvedli na svět další potomky a v duchu mi přišlo na mysl, že jaro je tady bez ohledu na situaci, která ochromila celý svět.

Mému citlivému oku nemohlo uniknout, že jedno z holubích mláďat vypadlo z hnízda a zmítalo se v bolesti, nepovšimnuté mezi nástupišti. Zraněné pípalo o pomoc, ale nemohlo přehlušit rámusení motorových vlaků. Díky jeho šedé barvě splývalo s prostředím, a tak bylo skoro neviditelné. Ač bylo jeho tenoučké pípání zcela neslyšné, můj ochranitelský pud nenechalo jeho utrpení chladnou a rozjela jsem záchrannou akci i za cenu, že na kurz dorazím pozdě.

Jak rozum velel, vytočila jsem číslo záchranné stanice. Bohužel, mou úpěnlivou prosbu vyslyšel pouze záznamník. Nedala jsem se odbýt a vyhledala jsem kontakt na „Ptáka v nouzi.“ Nepříjemná paní vyslyšela můj úpěnlivý monolog a pak mi stroze oznámila, abych zavolala hasiče. Překvapeně jsem zopakovala její slova, zda mám opravdu zavolat hasiče a ptačí ježibaba mě ujistila, že jsem slyšela správně.

Tak tedy hasiči. Vytočila jsem číslo 112 a zopakovala opět prosebný monolog na téma zraněné holubí mládě.

Službu konající hasič mě trpělivě vyslechnul a vyzval mě k tomu, abych se představila celým jménem a sdělila i adresu a datum narození. Nemohlo mi uniknout vzdálené ťukání hbitých prstů na klávesnici, kde pravděpodobně vyhledával moje jméno v sekci uprchlých chovanců z psychiatrického ústavu.

Naštěstí se mi podařilo hadiconosiče několika argumenty přesvědčit o své příčetnosti a ujistil mě, že někoho pošle, aby mládě zachránil.

Jestli si myslel, že mě planými slovy uchlácholí a já nechám celou věc být, tak se tedy spletl. Zakoupila jsem si další hnusné kelímkové kafe a vytrvale sedící na patníku jsem čekala na záchrannou jednotku.

Přijeli za necelou hodinku a holubí mládě, které jsem nespustila ze zřetele, šetrně dali do bedýnky a odnesli na záchrannou stanici.

Teď by celá věc mohla skončit happy endem. Ale v ten den ještě nebylo ptačím zážitkům konec.

Na zpáteční cestě z kurzu jsem se zastavila v suterénu nádraží do místní samoobsluhy, kde jsem měla v plánu bleskově nakoupit pár drobností k večeři.

Za mnou majestátně vešel po dvou holub a způsobil nečekaný rozruch.

Nejdřív se lehce vznesl nad přepravky se zeleninou, pak pokračoval k regálům s pečivem, kde zanechal několik tekutých značek a pak začal kroužit u regálu s alkoholem.

Netrvalo ani půl hodiny a za mými zády se zjevily dvě učnice se smetáky v rukou, aby holuba zpacifikovaly. Dle jejich neobratného počínání tuším, že ptáka ještě nikdy nehonily. Ovšem, nikdo jim to nemůže mít za zlé. Ve škole se to asi neučily, ale každá nová zkušenost se počítá.

Učnice se asi domnívaly, že musí zlikvidovat všechno, či všechny, kdo přišli s holubem do styku, nebo by s ním jen zdánlivě souviselo.

Neohrožené mávání smetáky vypadalo nebezpečně, a tak jsem se pudově schovala za balíky s toaletním papírem. Ne tak jiní zákazníci, z Balkánu, kteří jsou na podobné situace pravděpodobně zvyklí, ti zalehli na zem s rukama za hlavou a čekali, až se celá věc přežene.

Po nějaké chvíli podezřelého ticha jsem se odvážila vykouknout z provizorní záchodové barikády a než jsem se nadála, angažovaná učnice mě přetáhla smetákem přes záda. Sice se mi omluvila a dle jejích slov to bylo nechtěně, ale já ji nevěřila ani za mák, protože ta rána byla dobře mířená.

Situace vypadala pořád velmi nebezpečně, a tak jsem po vzoru jižanských sousedů padla k zemi a nenápadnými přískoky se plížila k pokladně.

Podařilo se mi nepozorovaně uniknout dalšímu náletu agresivních učnic a k mému velkému překvapení se statečný holub vydal za mnou. Z prodejny jsme odešli skoro zároveň s opeřencem, nepozorování, neboť pták se z bezpečnostních důvodů plazil taky.

Celý den by se dal shrnout tak, že záchrana holubího mláděte ve mně zanechala hřejivý pocit a neohrožené učnice ve mně zanechaly otisk smetákové násady.

Co z toho plyne?

Jakmile je v tom holub, buďte na pozoru.

Vždy a všeho schopná

VERONIKA