Na Kudlance se v minulosti často řešily mezilidské vztahy, nevěry, rozvody, problémy s dětmi nebo sousedy, mnohdy šlo o nečekané jednání ze strany někoho, komu člověk předtím důvěřoval, ale ten bohužel  zklamal; takže pisatel na svou důvěru doplatil. Já minulé pokračování  končila slovy: „…postupně tedy přebírají můj chov do svého vlastnictví a já se z úředního majitele, který se za koňmi podívá jen na chvíli v neděli, změním v pomocníka v chovu, který bude v mé chovatelské práci pokračovat“. Stalo se. Ale nečekala jsem to, co následovalo, takže dnes bude moje psaní smutné…

Vlastník areálu, u kterého jsem měla několik let poníky umístěné, a kterého jsem chválila i zde na Kudlance, vloni ode mne koupil čtyři klisny, které jsem přikoupila, aby bylo ve stádě dost koní k dostatečnému zatížení pastviny dobytčími jednotkami a byly splněny podmínky dotací. Vcelku se mi toto hodilo, protože se konečně „rozjel“ můj soudní proces zabývající se vypořádáním zaniklého SJM (tedy abych ze společného majetku konečně dostala spravedlivý podíl), a to znamená, že jsem potřebovala víc peníze, než poníky.

Tím jsme se dostali do situace, kdy měl J. K. (vlastník areálu) čtyři klisny (tři dospělé a jedno hříbě) a já hřebce, čtyři chovné klisny a jedno hříbě klisničku. Letos v létě se J. K. vyjádřil, že by odkoupil ode mne další klisny. Souhlasila jsem a domluvili jsme se na odkupu Grácie, Guinevery a roční Ruth. Měla mi tedy zbýt už jen Duha a Fláje a plemenný hřebec Rupert.

To už jsem považovala za svoje minimum, ale jak známo – nikdy neříkej nikdy, možná bych jim tyhle tři prodala příští rok… I když na druhé straně J. K. avizoval, že strakatou „starou“ Duhu (16 let) a starého hřebce (18 let)  kupovat určitě nebude.

Dostala jsem tedy peníze zatím jen za Grácii, s tím, že za Guineveru a Ruth mi zaplatí později.  Jenže – co se nestalo: Grácie onemocněla, a uhynula. A protože je Guinevera pravá sestra Grácie, už nechtěl J. K. ani tu. Nabídla jsem tedy, že místo Grácie mu dám Fláji, ale že si Ruth nechám (chtěla jsem si místo Fláje nechat také něco mladého pro budoucnost mého chovu). Reakcí J. K. bylo, že buď jim přenechám Fláji i Ruth, nebo ať vrátím peníze, co jsem dostala za Grácii. Vrátila jsem peníze – a uslyšela: odvez si svoje koně, my už je tu nechceme, žrali by trávu, kterou mohou žrát naši koně.

Byla jsem v šoku, byl konec října a já nucena nejen vyřešit, kam koně odstěhuji, ale kde pro ně seženu seno a podestýlku… Samozřejmě až později mi došlo, že kdybych jim tedy vyhověla a prodala jim Fláji i Ruth, tak bych stejně dostala výpověď. Koně, které odkoupit nechtěli, už nechtěli mít ve stádě svých koní. Takže jsem měla pět koní a nevěděla, kam je takhle narychlo přestěhuji.

Byla jsem zklamaná, znechucená a zaskočená, neviděla jsem jinou možnost, než koně rozprodat. Sice se mi ozývali známí z celé republiky s nabídkou ustájení, ale využití jejich nabídky by bylo ještě horší, než koně prodat – nemám auto a potřebuji mít koně tam, kam se za nimi dokáži dejme tomu za dvě tři hodiny dostat vlakem, abych je aspoň jednou za čas viděla. Jinak nemá cenu je mít, když se s nimi nemohu občas potěšit.

Kupodivu se první prodala atraktivní strakatá Duha, a myslím si, že do velmi dobrých podmínek. Děti v té jedné rodině už nemají jednoho, ale dva poníčky, každý svého. Ta byla jediná z mých klisen březí a už se stihla u nové majitelky ohřebit, narodila se jí krásná kobylka. Druhá se prodala Fláje, k chovatelce, kde se také bude mít skvěle.

Ostatní koně se mi udat nepodařilo, respektive zájemci je chtěli skoro zadarmo, když zjistili důvod prodeje (a já jsem je podezírala, že by je obratem prodali za dvojnásobek). Ale pak přišla nabídka od Jany, že zbylé poníky ustájí u sebe. Sice nebudu mít koníky za kopcem, jako několik posledních let, ale znám Janu a vím, že se o mé koně dobře postará a současně nebudou tak daleko, aby se nedalo ráno za nimi zajet vlakem a večer zpátky.

Když jsem své tři poníky naložila na Janin vlek, a vyjeli jsme ze dvora, ulevilo se mi. Místo, kde jsem ještě nedávno měla majitele za přátele, se stalo „nepřátelským“ územím, a já prostě nemám povahu na to, abych se v takovém prostředí cítila dobře.

Myslím si, že majitel areálu J. K. měl plné právo rozhodnout se, jestli se bude starat o cizí koně, nebo jen o svoje vlastní. Ale způsob výpovědi z ustájení (telefonické oznámení, kdy mi své rozhodnutí oznámil a položil telefon a od té doby nekomunikoval, už jen vše vzkazoval po manželce), načasování výpovědi a zjevná snaha odkoupit levně mladé koně a se starými mě poslat do háje, za fair jednání nepovažuji.

Jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem vděčná za několikaletý azyl, na druhou stranu jsem k nim odstěhovala hřebce a šest chovných klisen, čtyři na jejich přání přikoupila a nakonec místo obnovy původního stavu chovných koní před kalamitou hříběcí nemoci v roce 2018, odcházím s dvěma klisnami…

Jana pravidelně posílá fotografie, jak moji poníci dělají radost dětem z jejího jezdeckého oddílu, Guinevera je pod sedlem a Rupert s Ruth na vodítku při procházkách (nemají se zveřejňovat děti na internetu, tak jsem fotky, přiložené k tomuto příspěvku ořezala).

Jak říká básník Seifert:

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná...

Co bude dál?

Ale to si nechám zase napříště…