Nechávala jsem se probouzet vlažnými kapkami vody v pět ráno a v hlavě jsem si přehrávala, jaké konference, či semináře dnes u nás probíhají. Hledala jsem v paměti každý detail, jestli jsem na nic nezapomněla. Už několik týdnů mě strašila představa, že zrovna u dnešní konference, jedné z nejlepších univerzit světa, která je našim stálým hostem, se něco nepovede. Příprava události, kterou jsem převzala po své kolegyni, byla zdlouhavá, informace neúplné a komunikace složitá.

Horší bylo, když jsem onu organizátorku poznala osobně.

Už po několika minutách mi bylo jasné, že je to osoba nadmíru náročná a vyžaduje nepřiměřenou náročnost od všech a od všeho. Půl hodiny trvalo, než jsme se dohodly na tom, do kterého rohu umístíme logo v jídelníčku, kolik centimetrů musí být od okraje, kolik centimetrů od shora, v jaké velikosti by mělo být a jaký font zvolíme. Když jsem celá upocená sepsala všechny požadavky dohromady, přišla s geniálním nápadem, že by ta loga mohla být dvě.

Na chvilku jsem se omluvila a šla se vyřvat do sklepa. Tušení, že dnešek neproběhne bez problému, se prohloubilo, když mi při cestě na vlak odletěl knoflík z kabátu, odlepila se podrážka na týden starých botách, a když jsem v nesprávnou chvíli zjistila, že jsem si oblékla body naopak. Jak jinak, přišla jsem na to ve chvíli, kdy jsem nutně musela ve vlaku čůrat a nedokázala si ho svléknout.

Takže pěkně od základu:  sundat boty, punčocháče, sundat svetr, šaty, stáhnout body úplně dolů, otočit správnou stranou a zase se obléknout pěkně znovu. Když jsem dopínala poslední knoflík na svetříku, uvědomila jsem si, že se mi vlastně chtělo čůrat. No - den, jako malovaný.

S obavami jsem se přibližovala k hotelu, a co čert nechtěl, bafla na mě paní B. (organizátorka) ze zálohy už ve dveřích s větou: „No dobrý den, dobře, že jste tady.“

Já stáhla svěrač a říkám: „Dobrý den paní B., ráda vás zase osobně vidím. Jak se máte? Je všechno v pořádku?“

Tato nevinná otázka odstartovala monolog paní B. na téma: „Takto jsem si to nepředstavovala“, a vyjmenovala desítky věcí, které jí nevyhovovaly, nebo které jsme si nedomluvily. Kupříkladu takové veledůležitosti, že stůl je víc vpravo, ale ona ho chtěla vlevo, slunce moc svítí, sníh studí a hnůj smrdí. Zdánlivě jasné, ovšem nesplnitelné požadavky oné náročné paní mě vytáčely do mírné vrtule, ale přislíbila jsem, že s tím něco udělám a odporoučela jsem se.

Zapnula jsem v kanceláři počítač a napsala e-mail do NASA, jestli mohou odklonit Slunce, odvolat sněhovou královnu z únorové mise v Alpách a zároveň jsem oslovila sdružení sedláků a farmářů ve Švýcarsku, zda by mohli hnojit pastviny až zítra. Posunout sůl vlevo jsem zvládla už sama. Zdálo se, že jsem vykonala vše ke spokojenosti zákazníka, neboť náš zákazník, náš pán, vyřešila jsem x jiných požadavků a splnitelných či nesplnitelných přání, odeslala několik smluv a odporoučela se na oběd. Právě jsem si vychutnávala krabičkové těstoviny, když za mnou až do kuchyně přišla recepční, že paní B. je na recepci a důrazně se dožaduje mé přítomnosti. Na otázku, co se děje, mi recepční pouze sdělila: „To nevím, ale vypadá velmi nespokojeně.“ To bylo velmi všeobecné pojmenování situace, neboť paní B. vypadá nespokojeně pořád.

Na posledním schodu jsem zahlédla paní B. v pozici bojovníka. Stála rozkročmo, ruce výhružně zkřížené na prsou, tlustým kotníkem v tzv. důchodkách vyklepávala Jízdu Valkýr od Wagnera a její bradavice v obličeji se rozčilení třásly stejně, jako druhá brada. Hlavou mi prolétlo, že by klidně mohla být přímou příbuznou ze spojení Baby Jagy a Kostěje nesmrtelného a zvažovala jsem potupný ústup zpátky do kuchyně s tím, že tam podám okamžitou výpověď. Ale nakonec jsem sebrala zbytky odvahy, nahodila univerzální úsměv číslo osm, a opět se přátelsky zeptala: „Ráda vás zase vidím paní B, jak Vám mohu pomoci?“

Důvod její nespokojenosti mi začal trhat koutky úst a musela jsem se držet, abych se nesmála na celé kolo. „Představte si, přijdu na pokoj, ubytuji se, jdu do sprchy, vyjdu ven, a na posteli sedí můj šéf, rektor naší univerzity!“ Mírně jsem se otřásla při představě, že se jí ty bradavice natřásají ještě někde jinde, než na obličeji a rychle jsem zahnala nepěknou myšlenku, která mi vnucovala přesnou představu této nahé, vizuálně komplikované ženštiny.

Zároveň jsem po očku pozorovala rektora univerzity, který si v našem lobby vychutnával kávu. Mladistvé oči, hladce oholen, perfektně oblečen, dlouhé nohy a ten pevný zadeček… hmm. Bezděčně mi ukápla slina.

Mimoděk jsem chápavě přikyvovala stížnosti paní B., že našla ve svém pokoji rektora univerzity a slibovala jsem okamžitou nápravu. Když jsem odcházela do kanceláře, abych zjistila na recepci, zda to byla chyba v Matrixu, nebo prostá nepozornost, proběhlo mi hlavou: „Na co si ona stěžuje? Neměl by si spíš stěžovat on na to, co našel v pokoji?“

Vždy a všeho schopná

VERONIKA

... : Veronika V.

Ach jo, ve svem neskutecne nabitem programu jsem si konecne nasla cas na fejeton a nestojim ani za jeden komentar. Az je mi to lito.

únor 24, 2023 20:00

... : Milene

Veroniko - Určitě to všichni četli. Já už včera, ale nějak jsem nenapsala, jak to bývá. Tak prozradíš nám ještě, jak to bylo s paní B. a rektorem. Kdo byl v koho pokoji?

únor 24, 2023 20:29

... : Veronika V.

Milene: Na to je tezke odpovedet. Pani B. byla ve svem pokoji a rektor take ve svem. Jakymsi nedopatrenim oba dostali stejny pokoj, ackoliv meli byt kazdy zvlast. Ja vlastne doted nevim, co se stalo. Ale byt na jejim miste, tak bych si nestezovala a brala bych, co je, dokud je stesti blbe.

únor 24, 2023 20:59