Tedy, já vám ho zlomit
nehodlám ani nic podobného nepřeju. Ale tedy k věci. Nejprve fakta: jsem
dlouhá, vždycky "žirafa". Když jsem ve dvanácti přes prázdniny vyrostla
víc jak deset centimetrů, tak jsem mohla sloužit jako živý, celoročně
použitelný nástroj pro výuku mediků ohledně kostry. Fakt. Na 176 cm výšky
jsem měla sotva 40 kg. Dlouhá, hubená a navíc hypermobilní. Abych tak moc
nevyčnívala, nosila jsem boty, kterým se tehdy říkalo rokenrolky, což byly boty bez podpatků, něco super na vybudování
dokonalého platfusu.
Botičky byly do setsakra úzké špičky, a narvat tam mé už tehdy dost široké nohy byl průšvih a velká fuška. Já jako blbec ještě nosila boty o číslo menší, protože "všechny holky" měly tak šestatřicítky, kdežto já devětatřicet. Panebože, jako kdyby někdo holkám ty boty přeměřoval... ta neuvěřitelná blbost puberťačky.
Takhle jsem si od nejranější puberty nožičky prznila. Puchýře, otlaky, bolavosti všeho druhu - to mne provázelo vlastně celý život. K tomu mám na nohách ukazováčky nejdelší z prstů, takže se musely vždy nějak zkroutit, ohnout...
Nějak jsem to ale všechno přežila až do těchto dob, jenže když mi cca před patnácti léty hodný pan neurochirurg opravil pomocí čtyř šroubů páteř, tak zjistil, že už mi nějak moc nefungují nervy "až tam dole", což je důvod, proč občas zakopávám. No, a průvodní jev toho je, že se semo-tamo nějaký ten prstík narazí, případně i zlomí. Což se mi zrovna nedávno stalo.
Jak bylo všude na zemi ledovato, na keřích a stromech nádherné bílo, tak jsem na procházce koukala co kde lítá, případně se občas rozhlédla, kde se nalézá mé psisko. Pochopitelně, že se stalo to, co asi jsem měla psáno ve hvězdách: zakopla jsem o nějaký vyčnívající šutrák, švihla s sebou a pěkně si natloukla. Ne, nic se mi nestalo, jen jsem zůstala chvíli ležet, protože mne absolutně znehybnil vztek na sebe samotnou. Jednak mám už o hooodně víc kil než v těch dvanácti, takže ta řacha byla opravdu bolavá, druhak jsem musela přemýšlet, jak se zvednout... Kde je ta má hypermobilita??? Dávno už coby laňka křepce nevyskakuju. Jsem neschopná tučná hrošice - to bylo tak nejněžnější, co mne v ten okamžik napadlo.
Ale nakonec jsem domů došla, a tam mi pak pomalu přicházelo k sobě mé zmasakrované tělo. Taky jsem následně zjistila, že to zcela první zakopnutí mi přivodilo zlomení onoho ukazováčku.
Od té doby skučím a i když přes den - tedy doma - to zvládám, obout se a jít ven, natož nachodit sepes nějaké ty nejnutnější kilometry, to je pocit Malé mořské víly od Andersena. Každý krok je jako hřebíkem do prstu...
Mj. stalo se něco podobného někdy i vám?
Co vy s tím?
d@niela
Naštěstí ne, kdyby ano, musela bych si zahrát na Meresjeva. Ráno v osm vyrážím se psy na dvě, tři hodiny do lesa. Bez mobilu, stejně tu není signál, i tak bych těžko vysvětlovala, kde jsem se zrovna courala. Kdybych sebou nějak blbě flákla, našli by mne až houbaři na podzim. Tak jsem opatrná a nosím dobré boty.
Rokenrolky mám také za sebou, mám úzkou nohu s nízkým nártem, tak ty obdivované boty nezanechaly žádné následky. Moje byly z jemné kůže, v černé barvě a já tehdy tolik toužila po těch červených.
na nohou sandály a sekerka mu hezky čistě usekla malíček na noze. Zahrádku jsme měli ve Vršovicích pod Vinohradskou nemocnicí, pomoc byla hned vedle. Jenže byl rok 1947. Dnes by mu ho samozřejmě přišili,tehdy ne a táta do konce života trochu kulhal.
já jsem přežil tři skoky z okna protože jsem věděl že je to jen 4 m. Ale čtvrtý skok byl v zimě v 5 ráno. tma jak v p... a já si spletl patro a vyskočil z prvního patra. Opět nic. Můj pád zbrzdil metr sněhu.
Další skok byl z malé výšky ale téměř smrtelný. Loučil jsem se s krasavicí ve 3 ráno v jedné horské chalupě, polibek a dohoda kdy zítra. Nabídka že mi posvítí. Odmítl jsem. Po dvou krocích jsem udělal úkrok vpravo a spadl asi s z dvou metrů. Byl jsem ve formě takže nic.
Ale ráno jsem kráčel okolo chaloupky se sekyrou u pasu budovat socialismus. Nedalo mě a tak jsem se mrknul. Pot ve vteřině polil mé tělo. Minul jsem sud o kousek, v němž byli nepochopitelně nastavené vidle, hrábě a kosy. Pokud bych,... ani o tom nechci přemýšlet.
Jenže to náledí bylo takový, že to klouzalo i na té blbé trávě, a protože ta cesta vede z kopce, tak mi to prostě krásně ulítlo a já to vzala po hlavě a po zádech, fakt téměř parakotoul. Nevím, jak se mi to povedlo, asi ten dril z armády fakt zafungoval, já si při tom nic neudělala. Akorát na pravém stehně modřina jako kolo od vozu a jinak nic. Soused, kterej mě viděl z okna, nechápal. Já popravdě taky ne, jak jsem to mohla přežít bez vážného zranění. Asi mě má tam nahoře někdo rád. Anebo se můj anděl strážný fakt nadře jako vůl.
No a na cestě domů jsem určité úseky šla po čtyřech. Nedělám si srandu. Jako klouzat po rovině ok, z kopce jakž takž taky, když udržíte stabilitu, ale už jste někdy zkoušeli vyklouzat nahoru do kopce?
Tak jsem si tuhle při té ledovce na ní s láskou vzpomněla a navlíkla si na každou botu 5 gumiček. Došla jsem do obchodu i zpět bez pádů a vrávorání. Kopec naštěstí cestou není.
(tělocvičné nářadí) Stahovali jsme je níž a já tam zapomněl palec. Místo míče jsem kopl do trámu a tentokrát také zlomený palec ale na noze. Zlomenou lýtkovou kost zavinila dívka jež mi seděla za krkem. Hráli jsme si ve velkém počtu na bitvu u Lipan. Já byl kůň a dívka jezdec. V kruté bitvě jsme byli sraženi k zemi a já se zátěží na ramenou jsem si sedl na na vlastní nohu.
Infla-granty jsem byl přistižen jen jednou a mám z toho nezapomenutelný zážitek. Odehrál se v ranních hodinách. Partner nevěrnice pracoval v lázeňském domě ranní směnu. Já pracoval na obnově části lázeňského komplexu. Hned po příchodu do zaměstnání jsem vyhledal stavbyvedoucího aby věděl že jsem v zaměstnání a již jsem zimní tmou utíkal do vyhřátého pelíšku. Když jsme byli v nejlepším, otevřely se tiše dveře do pokojíku a v nich stál snoubenec. Přinesl milované snídani a pronesl nezapomenutelnou větu. "Jano, Jano, víš že se máš za 14 dní vdávat". Jak tiše přišel, tak i odešel.
Svatba se konala.
