Následující pondělí ráno jsem zaspal. Naštěstí se to po plese nebralo nijak tragicky, Přemek dokonce prohodil něco o tom, že ústav může být vůbec rád, že jsme přišli, ale v naší situaci bych na to moc nespoléhal. Jestli nás konzilium pošle do kytiček, tak nebudeme muset vstávat ráno vůbec - dávky se vydávají i po obědě, pokud se nepletu. „S těmahle srandičkama radši ani nezačínej" zavrčel Přemek a zkoušel si udělat silnější kafe než obvykle.

„Život je zběsilá cesta od průseru k průseru, co naděláš, Přemku." "Jo, a ještě filozofuj, to bude vůbec nejlepší. Ty převody už jste s Křečkodlakem udělali?"

Křečkodlak je skvělý kolega. I když už není nejmladší, má zálibu v plyšákách a hlodavcích. Proto ta přezdívka.

Myšku získal na svoji stranu, když ji jednou daroval plyšovou myš, která měla výraz jako... no asi jako Přemek teď, když se napil toho svého utrejchu. Když ze sebe přestal vydávat zvuky typu ughhr,huhghr

a ke konci i oughrr, začala porada - škoda, že zrovna v tu chvíli se ve dveřích objevil docent Nezbeda.

„Pane kolego," obrátil se na Křečkodlaka s důvěrou. „Ty číselníky adres jsou v systému aktuální? Nemohl jsem dohledati tu svoji."

„Samozřejmě," Křečkodlak ho suverénně ubezpečil, „ je to nejaktuálnější verze z posledních aktualizací přímo od ministerstva číselníků podepsaná panem prezidentem".

Tohle Přemek nerozchodil. Chytl se za hlavu a bylo po poradě.

 Ta chuť na cigaretu je obrovská. Když jsem přestal poprvé kouřit před deseti lety, povedlo se mi to nějak záhadně ze dne na den. Teď se snažím od silvestra, ale je to síla. Řeším to různým způsobem,

teď jsem si vzal po chvílí time-out a zkusil to rozchodit po ústavní chodbě.

„Dobrý den, dneska je hezky, že?" oslovila mě kolegyně, tuším Mráčková... jo, to bude ona. „Máte hezkou paní", pokračovala a já chvíli přemýšlel, odkud asi může znát Milenu, pak proč ji ještě říká paní a pak teprve mě napadla Petra.

„Dobrý den, paní Mráčková, mno... jo. Vy jste se jí taky líbila. Kdepak jste se viděly?"

„V sobotu přece, vždyť jste mě zdravil. Podle toalet dam jste šli na nějakej ples, nebo tak něco. A muselo být veselo," zhodnotila asi nejen moje kruhy pod očima.

„Ale jo, bylo. Od toho přece plesy jsou."

„No to víte, že jo. A taky si to zasloužíte, po tom všem. Pozdravujte paní."

„Počkejte paní Mráčková. Já tomu teď moc nerozumím. Vy přece víte, že jsem už rozvedenej, ne?"

„To nebude trvat věčně, Jirko. Slušelo vám to. Tak to jen trochu zrychluju. Bylo vidět, že to přece jen není jen tak nějaká univerzitní kancelářská síla. Že to je dáma," dodala významně.

Aha. Odtud vítr fouká. Když jsem se nechyt na háčky místních kolegyň, tak mě ženou do manželství aspoň takhle. Nikdy Jirko, nedej se!

„To jí vyřídím, ale radši to moc neuspěchávejte. Půvabná žena není nikdy jistá, vždyť vy to přece znáte, paní Mráčková."

Jestli se mi to nezdálo, dokonce lehce zrůžověla. Podstatnější ale bylo, že výslech skončil a já s tou chutí na cigaretu taky.

Jarní prázdniny se blíží kvapem. Sestra už dávno slibovala, že se u nás o prázdninách zastaví, tak by to mohla zkusit. Sice původně myslela letní, ale přece jen už ji za ty leta znám, takže jsem s tím v létě

ani moc nepočítal. Ona má vůbec zajímavej zvyk - přijede brzy ráno a nejpozději za hodinu nebo dvě už zase musí na nádraží. Bez ohledu na to, kde jsem zrovna bydlel. Teď to má složitější, Hradec není

na přímé trati, tak jsem doufal, že se přece jen zdrží. Obzvlášť když už má ty prázdniny.

„Tak jsem koukl na vaše a naše termíny prázdnin Jiřko."

V telefonu zapraskalo, jen jsem doufal, že jsem se netrefil do vyučování.

„Halóó..."

„No ahoj, to jsem já, Jirka."

„Moravcová, prosím."

Ne, není to jednoduchý komunikovat s ní.

„Ahoj Jiřino, to jsem já Jirka, tvůj bratr. Jak mě slyšíš?"

Myška se tlemila na gauči, protože tyhle hovory s Jiřinou znala.

„Ahoj brácho. Co se děje? Zrovna jsem v obchodě," chvíli se odmlčela. „Nakupuju."

No ještě, že tak. Už jsem se lekl, že tam začala prodávat.

„Ahoj Jiřko. Koukal jsem na vaše termíny prázdnin a máte je stejně jako my."

„Jo. No to je fajn. Přijedete?"

„Ne. Myslel jsem, že bys právě přijela ty, jak jsi slibovala v létě."

„Aha. Jo. Rohlíků mám pět. Ne čtyři. Aha. Čtyři, děkuju."

„Já ti zavolám, až nakoupíš, jo?"

„Nene, není třeba, jen jsem koupila o jeden rohlík míň. Povídej."

Ach jo.

„Takže, velmi rádi bychom tě u nás uvítali, Jiřinko."

Myška už na gauči nezvladatelně válcovala přehoz. Ještě, že má králíka v kleci, jinak by byl už nejspíš placatej.

„No to by šlo, když jsou ty prázdniny. Nevíš, jakej máme termín my?"

„Stejnej Jiřko. Proto volám."

„Jasně. Já koukala na vlak... ráno bych přijela v jednu odpoledne a v šest mi to jede zpátky."

To je neuvěřitelnej člověk.

„Jiřko, říkalas, že se ti Hradec líbí, a že bys ho chtěla vidět. Večerní je obzvlášť krásnej... myslíš, že takhle něco stihnem? Proč..."

„Tak jsme domluvený. Brácho já už musím, pak si zavoláme."

Píp.

Myška se smála jako cvok. Prý už začíná rozumět některým mým úchylkám, když jsem v tomhle musel vyrůstat celé dětství.

Nedohnal jsem ji, protože mám svoji důstojnost a navíc je třeskutě rychlá, potvora.

Každej večer, co jsem doma, si teď povídáme s kočkou.

Nevěřil bych, že mě něco takového může na síti potkat.

Poznal jsem za život spousty žen, ale nikdy jsem nebyl schopen nijaké formy vztahu na dálku. Je ale fakt, že málokterá mě tak oslovila, jako tahle Schrodingerka.

Snad Pavlína... to bylo taky takové... kouzelné. Jako když se člověk po letech vrátí někam, kam patří. Ale jak to, že je mi tak dobře s nějakou netovkou?

 Simona, psychiatrická kamarádka z mého bývalého bydliště, by mi řekla, že netové známosti mají výhodu, že jsou jen když je chceme, proto se zdají být lepší. Něco na tom bude .. ale že by člověk s někým na netu strávil tolik času, těšil se na něj a řešil s ním všechno?  Jenže milý Jirko. Máš tu Petru. To, co děláš, je nefér. Vůči ní. Není. Ona sama tahala za nos kdovíkolik chlapů.

A já nejsem žádnej obšourník, když tokám jenom na tom netu přece...

Jsi. Objímáš se s Petrou, miluješ se s ní (kráásně)... a chtěl bys někoho úplně jinýho.

Chtěl... já nevím. Já vlastně nevím, co chci.

 Čili jsem jako analytik zklamal. Minimálně jako analytik vlastní duše. Hm.

Nemusím to nazývat tak složitě, jsem prostě obšourník.

Ok. Zavolám Petře.

Tohle dál nemá smysl.

Ona je vlastně... stejně jen převoznice...

Crrrrrrrrrrrrrrrrrr.

Už jsem myslel, že zazvonil telefon, ale bylo to u dveří. „Petroooooooo, čauuuuuuuuu," div, že jí Myška neskočila na krk.

„Nazdar, Myšpulíne."

Myšpulíne?

Petra nakráčela ke mně a pověsila se mi na krk zvlášť půvabným způsobem. No tak to holt odložíme na jindy. Chvíli potom, co nás přestala obšťastňovat svou zářivou přítomností, jsem si

vzpomněl, že si ke mně dřív s oblibou chodily známé pro tzv. partnerský horoskop.

Jirko, mrkni se mi na toho Standu, hodíme se k sobě? No a já zadal jejich data do stroje a výstupem bylo několik A - čtyřek s partnerskou shodou nebo neshodou v různých oblastech. A taky jedno

výsledné číslo - celková shoda s přihlédnutím na všechny detaily. Většinou to bylo tak na padesát, maximálně šedesát procent, to už jsem jim gratuloval.

 Ale taky se stávalo, že jsem je přesvědčoval, že ono těch 26 taky není špatných.

Uvařil jsem si bílý čaj (kočka mi vysvětlila, že je na rozdíl od černého velice zdravý) a zadal jsem do toho programu svoje a její data.  Ve vteřině se to spočítalo a já nevěřil vlastním očím. Nic podobného jsem v životě neviděl.  Partnerská shoda s kočkou - 93 %.

Váš vztah bude pevný a trvalý.

 Vzájemná přitažlivost mimořádně silná.

Spolu dokážete cokoliv, co budete chtít. Vzájemně se inspirujete a oslovujete nejlepší stránky své osobnosti.

Rozumíte si i bez slov.

 Uff. Tohle ji fakt nemůžu říct, nechci-li vypadat jak poslední trapnej oblbovač.

- Ahoj Jirko, těšil ses na mně tak, jak já na tebe? : )

- Ahoj kočičko moje milá, to závisí od toho, nakolik ses těšila ty : )

- Já se těšila moc. Víš, myslím, že nastal čas, abych ti prozradila, kdo jsem : )

A je to tady. Ty ženský mi dneska dávají.

- Jejda. No v tom případě bych ti taky měl něco říct. Ale opravdu jsem nechtěl : ))

- Ha. Že ve skutečnosti za tebe píše duchaplnej ošklivej kamarád, co má obrovskej nos.

- : )) Nene. Ale stejně se bojím, že mi nebudeš věřit. Zjistil jsem, že se k sobě velmi hodíme totiž : )

- Hihi... no, budeš se divit, ale tohle já zistila první den, jak jsem tě poznala.

- No jenže to byl jen subjektivní dojem, víš? Teď to mám pavědecky ověřeno. Máme v partnerském horoskopu 93 % shodu : )

- Jóó?? No to je úplně skvělé. To zvyšuje šanci, že až mě uvidíš, tak mě nezapudíš.

- Probůh proč bych tě měl zapuzovat? Jsi snad rozkošná malá kočička. Tedy pokud jsi ve skutečnosti stokilovej chlupatej chlap, tak tě skutečně zapudím : ))

- Jirko, máš poštu : ) 

Otevřel jsem inbox a uviděl jedinej novej mail. Byla v něm jediná věta: Myslím, že ťa milujem.

Kdybych neseděl, tak bych si sedl. Mail došel z adresy Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny .

ONA

Už mu to musím prezradiť.

Lepšie už to nebude.

Ak to má zle dopadnúť, nech to už mám za sebou.

Ale ak to výjde....

Myslím, že ho milujem...

To nemůže být pravda... Někde ve mně se objevila Pavlína, tak jako by to setkání na parkovišti bylo včera.

Ucítil jsem vůni její hřívy a taky to, jak se přitiskla, když aspoň na chvíli zapomněla na všechno to, proč nakonec utekla. To nemůže být pravda... napadlo mě deset variant, jak by to všechno mohl být nějaký podraz, nebo hloupej fór, prostě cokoliv, jen ne skutečnost. Ostatně, to člověka napadne vždycky, když ho potká něco neuvěřitelnýho.

Milena? Jako pomsta by to bylo skvělý. Jenže copak jí teď vůbec zajímám natolik, aby mi věnovala aspoň pět minut? Pochybuju. A tohle trvalo hodně dlouho. To by fakt mohl být nejvýš hodně hloupej

vtip. Kdo se asi teď někde válí smíchy? Hořký?? Řekla mu snad Pavlína něco, třeba v hádce?

To nemůže být pravda - napsal jsem, a odeslal.

Bylo dávno po půlnoci a já už toho měl plné zuby.

Ráno bylo uspěchaný jako vždycky, ale ta noc mi nešla z hlavy.

Jirko, neblázni. Trvalo to měsíc. Kdo by měl zájem na tom, dělat si z tebe srandu zrovna takhle, bylo to celé příliš časově náročné. To prostě musela být Pavlína. Nakonec, i kdyby ne, co by se stalo?

Chceš ji?

Jistěže ji chci, odpověděl jsem si sám a najednou jsem pocítil obrovskou úlevu. Jako kdyby ze mně spadly všechny pochybnosti, starosti, nejasnosti. Samozřejmě, že ji chci. Vlastně i těch pár týdnů na

chatu s ní mi jen potvrdilo, že ji chci moc.

Nemůžu mít ženu, se kterou si nepovídám, o čemkoliv, to prostě nejde. I to moje neúspěšný manželství dojelo na komunikaci, respektive spíš na nekomunikaci.

Herdek, Pavlíno, to musíš být ty a já tě chci. Najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Ta neuvěřitelná kompatibilita, taky zájem o vědu... jak to, že mě to vlastně už nenapadlo dávno? Dyť jsem si uvědomoval, že podobné pocity jako kočka ve mně vzbudila jen ona... Zmátla mě ta čeština?

Já nevím, prostě mi to nedošlo. Teď už je to stejně fuk. Snad jí ta moje reakce nezahnala, hlavně klid.

Přece se o ní nepřipravím podruhé.

V práci jsem přežíval jen stěží. Občas jsem mrkl na Křečkodlaka, abych se ujistil, že opravdu nemá tendenci se mi chechtat do očí a nebo třeba i do zad.

 Blbost, jsem paranoik. Byla to Pavlína a já reagoval jak idiot. Požádal jsem Přemka o půl dne volna a jel jsem domů. Sice jsem chtěl nejdřív zavolat Pavlíně, ale nejdřív to proberu s Myškou, hlavně

žádné uspěchané kroky teď, chce to rozvahu.

"Ahoj tati, co tak brzo?," vítala mě Myška hned ve dveřích.

"Nemohl jsem tam dneska vydržet, Myško."

"Problémy? Budem se stěhovat?"

"Ale ne. To jsou soukromý věci. Pojď sem," zkusil jsem jí obejmout, ale zapomněl jsem, že už drobet povyrostla.

"Chceš si promluvit?"

Ty americké filmy s jejich psychologickýma fintama by sledovat neměla. Člověk pak ani neví, jak promluvit s vlastní dcerou.

"Vlastně jo. Chceš kafe?" odložil jsem si věci a začal chystat dva hrnky.

"Ani ne. Přežiju to bez toho, doufám."

"Neboj, žádná katastrofa to není."

"To taky doufám. Povídej," sedla si na gaučík, asi v nějakém terapeutickém posedu a já si sedl proti ní. Nahrbeně.

"Byla bys ráda, kdybych měl... nějakou partnerku, přítelkyni, nebo tak?"

"Jistě. Myslím, že si Petru zasloužíš, a že si nemusíš lámat hlavu s nějakejma výčitkama, že je to brzo po rozvodu. Mamině je to stejně fuk, a já jsem ráda, že někoho máš. Navíc je fajn, líbí se mi."

No to jsem moc rád, sakra. Podezírám Myšku, že ví moc dobře, co jí chci říct, ale v podstatě mi takhle dává najevo, co docela určitě nechce.

"Myško ... " zkusil jsem to opatrně. "S Petrou je to trochu jinak, víš?"

"Jak jinak? Viděla jsem vás na plese a nejen tam. Sluší vám to," usmála se tak, že jsem ztratil chuť to řešit dál.

"Ach jo," napil jsem se kávy a zkusil to jinak.

"Víš, nevím, jestli se ti to někdy stalo, ale doufám, že se ti to někdy stane."

Myška napjatě poslouchala, takovou pozornost jsem od ní neměl často.

"Ještě před Petrou..." lezlo to ze mne jak z chlupatý deky, "jsem potkal někoho, o kom jsem si myslel,

že to je člověk... žena, kterou budu milovat velmi moc. Oslovila mně jako nikdo, bylo mi s ní krásně."

Poslouchala stále pozorněji.

"A dál?"

"Dál - ona bohužel neměla možnost, prostor... prostě je vdaná."

"A tys to nevěděl? Myslím předem."

"Věděl. Ale ono to vzniklo tak nějak... "

"Tati, to nemyslíš vážně."

"Co?"

"Cože?"

"A jak jinak to chceš vidět? Je to přirozená věc - každého, kdo o něco přišel. Prostě sebrat to jinde."

"Míšo!!!"

Ztuhla.

"Takhle jsi mi nikdy neřekl," podívala se na mně pohledem, který jsem taky nikdy neviděl.

"Nebylo třeba. Nikdy jsi mě z ničeho podobného neobvinila."

"Promiň," řekla třesoucím se hlasem. "Prostě to tak vidím. Čili Petra je pro tebe jen náhrada?"

Další problém, samozřejmě.

"S Petrou to bylo všechno úplně jinak. Nejsem si jistý, jestli bych ti o tom měl říkat."

"Řekni."

"Myško... "

"Nemusíš mně říkat hlodavě. Klidně už budu jen Míša," vyčítavě koukala.

"Ale no tak, prostě jsme se spolu potkali jen jako... no... nezávazně no..."

Herdek, jak se dcerám říká něco o tom, když si člověk chce jen odskočit (vlastně ani moc nechce) a ono se to pak zvrtne.

"Tati! Ty mi chceš říct... "

"Myško, prosím... "

"Ty mi chceš říct, že Petra je nějaká štětka, nebo co????"

Uf. Tak tohle je asi moc.

"Míšo, neblázni. Já vím, že to je pro tebe fajn kamarádka. Já ji mám taky rád. Ale... "

"Fajn kamarádka? Ona tě miluje tati."

"Nepřeháněj, tohle nejsou věci, o kterých bys mohla něco vědět."

"Nejsem žádná malá holka."

"Nejsi, a taky si nemyslím, že bys některým věcem nerozuměla víc jak některý dospělý - nebo dospělá spíš. Ale ono to opravdu není tak jednoduché."

"Přece kvůli nějaký vdaný nebudeš ničit něco, co teď všichni máme. Vždyť bys byl jak máma..." oči se jí zalily a já byl v háji.

"Sakra Míšo. Tohle fakt nemusím. Mám taky svůj život! A nemůžu dělat všechno jen podle tebe, pochop to."

No tak to byla blbost úplně největší.

"A já jo? Já musím dělat všechno tak, aby tys byl spokojenej?? Tak si škubni milej tatíčku, já tady nemusím vůbec být, když ti tak hrozně moc překážím!" práskla dveřma a zmizela.

Naštěstí jen ve svém pokoji. Teď už na mne vyčítavě hleděla i králice.

Měl jsem chuť do něčeho praštit. Pořádně. Sakra. Našel bych někde doma aspoň panáka?

Pochybuju. Otevřel jsem likérku a našel... krabičku cigaret. Jo. Jsem slabej, povahově odpornej a nemá smysl, abych si maloval něco jiného. Jenže já to vydržím. Přistoupil jsem ke dveřím Myšky pokoje a chtěl zaklepat a vstoupit. Jenže místo toho jsem zaslechl, jak s někým hovoří. Na skype, nebo telefonem, nevím.

Chvíli bylo ticho, asi jí ten někdo něco vysvětloval, co já vím.

"Já si myslím, že by spíš potřeboval něco úplně jinýho, tys to říkala už dávno."

Že by mluvila s mámou? No tak to jsem opravdu šlápl do velký louže.

"Petro, přijeď prosím. Něco vymyslíme. Nemůže tě přece jen tak... vyměnit, nebo co. Já to nechci!"

Bože můj. Tak to není louže, tohle je úplně něco jinýho a mnohem většího.

Otevřel jsem krabičku, zapálil jsme si, a vypad. Nebude to také ľahké, drahá, zpíval mi Müller v rádiu a já jel za ní.

ONA

On sa proste odpojil?! Ako to? Ach bože, tak je predsa sklamaný...

Schrodingerova kočka bola OK,

Pavlína nie je OK...

Čumela som na prerušený dialóg, čo mŕtvo zostal visieť na obrazovke.

To nemůže být pravda.

 Naštvala som ho. Určite sa cíti podvedený. Nemala som ho ťahať za nos...

Čo to bol vôbec za nápad, mne by sa také niečo tiež nepáčilo, jasné, že to bola neuveriteľná blbosť, čo iného to tiež mohlo byť, veď som to vymyslela na Silvestra nad ránom.

Ježiš Mária ja som skutočne úplne neschopná. Petra má pravdu. Nedokážem nikoho zbaliť ani na internete. Čo som si vlastne myslela, že ako to dopadne?

No, pravda je taká, že som dúfala, že keď zistí, kto som, vyskočí meter do výšky od radosti a vzápätí sa mi vrhne do náručia. A povie mi, že ma miluje od chvíle, keď ma prvý raz videl. A povie mi, že s  Petrou to bol omyl. Že som mu zlomila srdce, a tak nevedel, čo robí. Také niečo som čakala. Toto som rozhodne nečakala.

Zdvihla som sa a začala bezmyšlienkovite prerovnávať veci, čo mi prišli pod ruku. Čo teraz? Už nikdy krásny večer s Jirkom? Zas len ten hnusný pocit samoty? Zas len ten pocit, že už sa vôbec neni v živote na čo tešiť?

Ako mi to mohol urobiť?

To si všetky tie krásne veci, čo mi vravel, vymýšľal?

Ako sa k sebe neuveriteľne hodíme? Asi hej. Chlapi sú proste všetci rovnakí. Ostatne, čo sa dalo čakať od tohto, po tom, čo predviedol s Petrou?

No, tak mi treba. Nemám byť tak neuveriteľne naivná a veriť v osudovú lásku.

V mojom veku je to naozaj trápne.

 Do šľaka!

Zdravím a těším se

ROMAN