Když jsem byla dítě, měli jsme doma malá okna – tři obrácená na sever, dvě na východ v nevytápěných ložnicích a jen jediné na jih. Možná proto to s pěstováním kytiček – pokojovek nebylo slavné, nějaká voděnka - podénka, sansevieria (tenura, tchynin jazyk), koleus (okrasná kopřiva). Já vždycky byla spíš na zvířata, takže květiny mě oslovily až na vysoké škole.

Na koleji nám zemědělcům nepovolili žádný chov zvířat, výjimkou byla akvária, to se zdálo být hygienickým řešením k uspokojení našich chovatelských pudů. A tak jsme chovali rybičky. Naše týdenní výpravy do města, tedy couračka po Praze, vždy proběhla tak, že jsme koukli, co mají nového v Supraphonu a zkontrolovali také zboží v každém nám známém Zverimexu. Jásali jsme nad novou ještě nevyzkoušenou akvarijní rostlinou, a samozřejmě ještě více, pokud došlo živé zboží.

Já jsem začala s pavími oky a bojovnicemi, pak jsem přešla na mečovky, paví oka, ale nejraději jsem měla čichavce, nasbírala jsem čtyři druhy.  Měla jsem pro ně speciální mělké (40 cm) a dlouhé akvárium, koupené na inzerát.

Květiny kolejní řád nezakazoval vůbec a dokonce nás v pěstování pokojovek podporovali. Při ubytování byla na každém pokoji erární kytka. Ano, opět často obyčejná podénka, nebo podobná zebrina, nebo zelenec (chlorofytum).  Další roky na jiné koleji jsme si se spolubydlící všimly, že tyto květiny jsou soustředěny kvůli letnímu zalévání na chodbě u velkých květníků s monsterami, vlastně je tam studentky nanosily před prázdninami. Neváhaly jsme a vybraly si všechny druhy.

Poslední prázdniny jsme měly studijní, chystaly jsme se na státnice a po nich jsme se s Jitkou o náš zelený poklad podělily a odvezly si ho domů.

Květiny se se mnou stěhovaly do prvního bytu, pak k manželovo rodičům a nakonec do našeho vlastního domečku. Odolné druhy vydržely a rostly dál, méně odolné bohužel odcházely. Cesty do města jsem si spojovala s okouknutím, zda v květinářství nebo v supermarketu nemají něco, co ještě (nebo bohužel už) nemám a tak jsem budovala své zelené království.

Postupně jsem měla například marantu, mračnák (abutilon), kroton, filodendron, mučenku, bramboříky a primule, žumen (cissus), bromélie, syngonium,  pelargónie, pepřinec, araucarii (blahočet), klívii, různé saintpaulie (ty jsem asi dva roky dělala opravdu ve velkém, rozmnožila jsem si je z řízků a těšila se na velké kvetení, které nakonec nedopadlo), oba zvonky -ženicha i nevěstu (campanula), dracény, fikusy benjamína, všechny barvy kalanchoe,  datlovník (phoenix), juku, agave, aloe, také různě vybarvené vánoční hvězdy, vánoční a velikonoční kaktus i různé jiné sukulenty i tilandsie a kaktusy.

Přiznám se, že abych to aspoň takto dokázala vyjmenovat, vzala jsem si k ruce knížku o pokojových rostlinách a osvěžila si paměť. Okna jsem měla na „devítce“ veliká, se širokými parapety (část domu byla z  kamenného zdiva 90 cm širokého), na všechny světové strany, nebyl problém najít každé květině ideální podmínky. Samozřejmě některé se i tak nedařilo, ale vcelku jsem měla v bytě slušnou džungli.

Po přestěhování na „šestku“, kde máme okna menší, ale zase je jich 2x tolik, a kromě severu je máme na tři zbylé světové strany, jsem v podstatě umístila květiny, jak byly zvyklé, ty ze severních oken si dokonce polepšily. Bohužel květiny to vnímaly jinak, stejné světelné podmínky to úplně nebyly – jižní okna stínily jabloně, a hlavně se lišilo vnitřní mikroklima.

Barák je cihlový, podsklepený, přes balkon na chodbě byl nedobrovolně provětraný, kotelna uvnitř bytu. Postupně mi květiny odcházely, a pokud vydržely, část z nich zahubila další změna – výměna oken, izolace půdy.

Bylo mi jasné, že mě čeká další etapa zkoušení, kterým květinám bude naše bydlení vyhovovat a budou v něm prospívat déle než půl roku. Zaujaly mne orchideje. Pár jsem jich koupila mámě a ony jí v kuchyni kvetou opakovaně. Taky když se člověk rozhlídne po městě, zdobí jejich květy spoustu oken. Nemůžou být  výjimečně náročné, třebas když se jim v původním domě nedařilo, bude se jim dařit tam, kde jiným květinám ne?  

Přinejhorším to pojmu tvrdě spotřebitelsky – odkvete, bude nahrazena jinou? A tak jsem koupila orchidej – phalaenopsis. Když dokvétala, koupila jsem si další a tak pokračovala v rytmu občasných velkých nákupů – po 2-3 týdnech.

Zprvu jsem vybírala ty nejhezčí barvy, pak „co ještě nemám“, ale převážně levné jednostvolové phaly, někdy ve výprodeji, tedy odkvetlé, několik parádních jsem dostala darem od přítelkyň. (a nejen samotné květiny, i pár věcí s motivem orchidejí). Celkem jsem nashromáždila 25 orchidejí , z toho 20 „phal“, z těch tři nepřežily (miniphaly), ostatní zmohutněly a začaly mi postupně rozkvétat znova, často na dvou stvolech.

Jupííí, uvítala jsem první květní výhonek. Snažila jsem se jej podepřít tyčkou – a zlomil se mi v ruce. Příště už jsem byla při vyvázání rostoucího stvolu opatrnější a orchidej mi rozkvetla. Jenže pak nastal boj s vlnatkami. Nevím, odkud jsem si je na svá okna zatáhla, ale červci jsou úmorní, schovávají se nejen zespoda pod listy (a ve květech), ale také v substrátu. Zem to není, orchideje se pěstují s kořeny v průsvitném květníku, zasypanými úlomky kůry. Ale i napadené orchideje kvetly o 106, tak jsem kupovala místo orchidejí  postřiky a ty mrchy snad zlikvidovala (neobjeví-li se na jaře znova).

Orchideje jsou květiny pro zapomnětlivce, nepotřebují denní zálivku, zalévají se tak, že vezmete umyvadlo, napustíte vlažnou vodu (ideálně dešťovku) a pak do něj orchideje naskládáte tak, aby byla voda tak na úrovni substrátu. Ten tedy celý přes dírky v květníkách nasákne vodou, také kořeny si vodu natáhnou do sebe a zezelenají (vyschlé jsou stříbřité).

Stačí, když si na orchideje takto vzpomenete 2-3x měsíčně. Ve vodě je můžete nechat půl hodiny až hodinu, ale nic se nestane, když je do lavoru dáte ráno a vyndáte, když přijdete z práce. Vyndáte z vody, necháte okapat a vložíte do obalu s výstupkem na dně, čímž se vytvoří prostor pro okapání zbylé vody, nebo na talířek – přebytek vody vykape na něj a odpaří se. Občas můžete do vody přidat speciální hnojivo – a to je vše.

Orchideje, tedy tyto phaly, které se dají koupit v každém supermarketu, jsou levné, že jsou to vypěstované odolné odrůdy se snadným pěstováním. Orchideje ale existují a dají se koupit velice různorodé, tedy i náročnější a možná i zajímavější. Já jsem však šťastná, že mikroklima současného bydlení těmto skromným kráskám vyhovuje a těším se z každého nového kvítku. Jen to, že nás čeká rekonstrukce přízemí, mne odrazuje od dalších nákupů – musím mít květin (nemám jen orchideje, i když aktuálně převažují) jen tolik, co se nacpe na okna v patře, až se do akce pustíme.

MILENA

(neuvěřitelná ženská = pozn.red.)

... : d@niela

Ach to moje cestování...
Za něco krásného vždy musím zaplatit něčím hodně smutným.
Těch nádherných kytek, které jsem pak po návratu oplakala. Bud uschlé a pak zas fofrem přelité, nebo už mnohdy shnilé či rovnou na vyhození.
Kdysi v dávnověku jsem celá naštvaná dceři koupila nádhernou kytku skleněnou. Jenže ta se od té doby vypracovala na fantastickou zahradnici. Tedy dcera - kytka je neustále stejná, jen ji stačí občas oprášit

únor 08, 2023 09:15

... : Lenka1

No jo, kytičky.

Aktuálně jich mám kolem 70. A plánuju další, ještě musím ukecat kamaráda, aby mi v bytě přidělal další poličky.

Mám epipremna - česky potosy (několik odrůd, nejhezčí je neónově zelená), monstery, filodendrony, alocasie - moje velká láska je asi metrová Alocasia Zebrina, je fakt nádherná. Dál aglaonemy, calathey (u těch je fakt fuška udržet potřebnou vlhkost vzduchu, pár mi jich už umřelo), zamioculcas, vřes, datlovník, banánovník, kávovník, begonii královskou, dracaeny.....je toho hodně.

Paradoxně ten zelenec, klasickej - chlorophytum comosum - o něm se tvrdí, že je to kytka, co vydrží všechno a mně nevydržel nikdy. Zato třeba zrovna filodendrony nebo ty alocasie, těm se u mě daří.

Teď aktuálně se modlím, aby škody po zimě byly co nejnižší.

Orchideje jsem nikdy nezkoušela, právě proto, že jsem si doteď myslela, že jsou náročné, ale po přečtení tohohle článku asi vyzkouším. Ale počkám s nákupem na jaro.

únor 12, 2023 16:35