Ale to je paráda. Takže šifra. Hm. Koukám na ten řetězec znaků, na substituci to nevypadá. Opticky na mně z některých míst vyskakují celé výrazy, to bude spíš transpozice. Nepředpokládám na poprvé ani žádného Vigenera nebo dokonce něco moderního, vymyslet kryptoanalytickou chuťovku není jen tak. A navíc by napoprvé riskovala, že selžu. Tak jdem na to... T O R D V I E Z S Z C K E Z Y P I V A X A, D J U N E E F S K I P A M D S I M A C O R O D A D Z A N E. S Y C H W A C E R G S V D N E D B Y E T F J K D E C O J T O SE A R M? Ten konec nabízí CO JSEM... kdyby to tak bylo, co by bylo třeba udělat...
Vyhodit předposlední dvojici. Jo. A tu předtím taky.
Čili to vypadá poměrně jednoduše. Zkusím proškrtnout každou druhou dvojici, od začátku: TO VI SZ EZ IV A - to víš, že živá - to vypadá nadějně... a co teď dál? UN FS PA ... hm, to nějak nesedí. Že by čárka nebyl znak? D NE SK AM IM OR AD NE - dneska mimořádně. To bude tím Silvestrem, jasně .. co asi tak kalifornské doktorandtky dělají na Silvestra? Vymýšlejí šifry pro čerstvě rozvedené české ajťáky. Mno, to jistě. Jedem dál. CH CE SV ED ET KD OJ SE M? - chceš vědět, kdo jsem? No to si piš.
Zvonek.
"Ahoj Jirko, neruším? Doufám, že nejsi moc v rauši ještě."
Soňa stála za dveřma a vypadala nějak přepadle.
"Určitě ne. Pojď dál, jsi moje první novoroční návštěva."
"No snad ti tím nezařídím průserovej celej novej rok."
Postavil jsem na kafe a přidal nějaké to cukroví.
"Povídej, co se děje?"
"Víš, mám takovej blbej pocit. Milan odjel na Slovensko a neozval se ani s novoročním přáním."
"Mno... ony ty oslavy jsou někdy trochu náročnější, já myslím, že bude v pořádku." "O to nejde, to mě napadlo taky... ale prostě mám takovej blbej pocit."
Ach jo. Tohle znám. U nás v rodině to máme taky. A bohužel to většinou funguje.
"Telefon nebere, že jo?"
"Ne. Nedá se na něj ani dovolat."
"Poslouchej, já tady něco dodělám na pc a pak zkusíme něco vymyslet. Na Slovensko asi nevyrazíme, že jo? Víš vůbec, kde by přesně měl být?"
"Nevím. A vymýšlet nic nechci. Jen jsem myslela, že mi to třeba vyženeš z hlavy."
"No to bych mohl. Kupříkladu můžeme uklidit králíkovi klec. To je taková činnost, že při ní nemáme šanci myslet na cokoliv jiného. Moment," usmál jsem se.
Odskočil jsem k facebooku a napsal jsem kočce vzkaz: Chci velmi vědět, kdo jsi. Ty zlaté prstýnky ti sluší nejen na prstech, ale i ve vlasech. Máš i jiné jméno, než Kočka? :)
Chvilku jsem čekal, jesti se rovnou neozve, ale nic. Asi vyspává oslavy.
Když jsem se vrátil, Soňa už nebyla. Možná to s tou klecí nebyl dobrej nápad. Ostatně, Myška se po návratu na ni vrhla sama. Všiml jsem si, že se snaží nějak ulevit pravé ruce, napadlo mně, že s ní má zase problém. Snad to nebude nic karpálního, zlobí ji to občasně už dlouho.
"Bolí?"
"Trochu jo."
"Koupil jsem francovkovou mast. Zabalíme to," vzpomněl jsem si na tu bezdomovkyni a zasmál jsem se při představě, že si tu mast natírá na chleba.
"Co se směješ? Nejsi nějak škodolibej?" zareagovala Myška.
"Ale ne, jen jsem si na něco vzpomněl," a začal jsem jí vykládat lahvovou historku.
"Tak po tobě už jdou i tyhle... no potěš. To by Petra nebyla lepší?"
Ha. Jak ví o Petře?
"Počkej. Ty znáš Petru?"
"Jo."
"A jak si k ní přišla prosím tě?"
Zavrtěla hlavou. "To neřeš. Víš, já si myslím, že bys měl někoho mít. A Petra nevypadá vůbec zle."
"No moment. To musím řešit. Kde jsi k ní přišla?"
"Potkali jsme se v obchodě. Netušila jsem, kdo to je, ale prostě mě oslovila a zeptala se, jestli náhodou nejsem tvoje dcera."
A to je zase co? Já se v těch babách prostě nevyznám.
"A tys jí řekla, že jo?"
"Jo. Mluvila tak srandovně..." "To bylo slovensky, dítě."
Rozesmála se. "To náhodou poznám. Ale myslela jsem spíš to, co říkala."
"A řekneš mi, co ti říkala?"
"To je naše tajemství. Mimochodem, kdy nás představíš?"
No tak to je dobrý. To mám z toho, že jsem ji nepřiznal hned.
"Myško, poslouchej..."
"Ano. Jsem jedno velké ucho, tati. A už můžeš přestat vázat ten fáč, přes hlavu to být nemusí."
"Neřáde. Není to tak jednoduché. Vlastně vůbec nevím, jestli má cenu, ti ji představovat. Jak to říct...."
"Aha. Prostě už ji nechceš. Tak to fakt neřeš."
"Myškooo, prosím. Nejsem žádnej promiskuit, přece."
"Cože nejsi????"
"No to zase neřeš ty. Ostatně na google si to můžeš najít."
Herdek, co ta Petra blbne? Zrovna ona, taková ... chlapožroutka. To mi dělá schválně.
Už tuším, že to s ní její sestra fakt neměla jednoduchý. Jenže na mně si holčičko nepřijdeš. Chceš se mateřsky realizovat? Tak ať je po tvém.
"Víš co, Myško? Co bys říkala výletu do zoo?"
"No, já ti nevím. V tomhle období tam stejně budou jen zmrzlý hadi a nějakej ten medvěd, ne?"
"Jo tak to netuším," rozesmál jsem se při představě těch hadů. Lámali by se při plazení po schodech??
"Ale Petra měla takovej nápad, že by tam s tebou vyrazila. Tak jestli chceš pokračovat se sbližováním s ní, tak můžete vyrazit. Třeba hned zítra."
"Hm. V zoo jsme tu ještě nebyli, to je fakt. A ty nepůjdeš?"
"Ne, dítě moje. Mně ty její řeči zas tak srandovní nepřijdou."
"To je tak, když mysl zatemní chtíč."
"Ježiš na to jsi přišla kde zase????"
"Se věnuju klasické litaratuře, teď."
No tak to jsem poprvé rád, že tu s sebou nemáme naši knihovnu. Jak by komentovala moje úlety, kdyby měla k dispozici třeba Moraviu, to opravdu nevím. Vrátil jsem se zpátky k pc. Byla tam. Živá.
ONA
Ach bože, moja hlava. To som si zase dala.
Je nutné otvárať tie oči? Lebo to nejako nejde... au, kurník... radšej ich nechám predbežne zavreté.
JEŽIŠI! Náhle som si spomenula na Schrodingerovu kočku.
Naraz som bola načisto prebudená.
Ja som napísala Jirkovi! Och bože, och bože... alkohol je metla ľudstva... čo teraz... čo teráááz??
Manžel spal, tak som sa po špičkách vyplížila zo spálne.
Postavila som na kávu a horúčkovito premýšľala, ako obmedziť následky včerajšej noci.
Čo to bol do šľaka za nápad... predsa sa nemôžem vo svojom veku takto strápňovať...
Ale po druhej káve ma panika do značnej miery opustila.
Snáď sa to bude dať nejako zahrať do autu... snáď hneď nezistí, že som to ja... a pokiaľ by sa to náhodou vyvíjalo dobre, tak sa vlastne nič zas tak hrozného nestane, ak to zistí... veď - keď som k sebe úprimná - veľmi rada by som s ním zase bola v kontakte. Tak o čo vlastne ide?
Posielať niekomu šifry na facebook je aj tak oveľa nevinnejšia aktivita ako bozkávať sa na parkovisku, že áno.
Toto vedomie mi konečne dodalo odvahu potrebnú na otvorenie notebooku. Yes! On to vylúštil... a zaujíma ho moja identita... no tak to prrr, zlatúšik... my mačkovité šelmy nepredávame svoju kožu tak lacno. Hlavne ma nesmie prezradiť slovenčina...
- Čau kočko, jsem rád, žes přežila experiment toho zlomyslnýho fyzika : )
- Čau kovboji, dneska tedy moc živá nejsem :D
- Mělas náročnou noc? ;)
- Jo, alkohol výrazně zvyšuje entropii mých mozkových buněk.
- To já jsem si chtěl prostě číst, ale ztratil jsem se v nějaké černé díře, nebo co, a probudil se až v deset ráno :D
- Hihi tak tos měl ještě štěstí, že ses našel doma, mohlo tě to hodit úplně do jiného vesmíru :D 54
- Ježíš nestraš, jak bych se pak našel? : )
- No, nenašel právě. Vůbec bys nevědel, kde jsi, protože podle principu neurčitosti bys to neměl šanci zjistit, ležíc ve své posteli. Tedy - samozřejmě za předpokladu, že si můžem dovolit označit tvou postel za vztažnou soustavu s relativní rychlostí nula :D
- Tedy, ty jsi číslo :D Často probíráš s cizíma chlapama relativitu v souvislosti s postelí? :)
- Nejsi cizí chlap...
- Hm, ty mi taky nepřijdeš jako cizí ženská.
- Jak to myslíš?
Mno, to se těžko popisuje. Ale párkrát za život potkáš někoho, s kým se z ničeho nic znáš sto let.
- Nevím. To neznám. Ty jo? - Já jo, kočko... jen tě pak naštve, když je to stejně houby platný. Chceš to probrat? No - neviem. Radšej brzdi, Pavlína...
- Snad příště, kovboji, teď už musím, Schrodinger mě chce nakrmit. Hezký den : )
První povánoční návštěva patřila mojí sestře a asi to nebyl nejlepší nápad.
Ona s ní je normálně sranda, jak říkám - navzdory tomu, že je učitelkou už asi osmdesát let - ale problém je v tom, že asi už dlouho nebude.
"To mi udělali schválně. Člověk by se rozdal... "
Co na tohle říct? Celý život učí v podstatě na jediné škole, zná tam každej schod. Tihle lidi si snad ani neumí představit, co to je, jít jinam.
"A jak ses to dozvěděla vlastně?"
"Nedozvěděla. U nás ti nikdo nic na rovinu neřekne."
Hm, tak to bude fakt ověřená zpráva.
"Prostě mi to řekla Maruška, kolegyně. Jen abych si dala pozor, že ten nový ředitel se vyjádřil, že bude propouštět nás starší."
Jiřka měla určitě výsledky, makala a škola pro ní byla všechno. Dokonce v posledních letech točila s dětma filmy, objížděli festivaly, jenže... Kolikpak zakázek nevyšlo, do kterých člověk vrazil čas, peníze, úsilí? To bych nespočítal. Poslouchal jsem její vyprávění, ale jen na půl ucha. Stejně jsem ho za ty léta znal stokrát. Za chvíli začne říkat, že se na všechno vykašle a odstěhuje se do Liberce, kde žijou jen milý lidi a určitě tam bude spokojená.
Kdepak, Jiřko, nebudeš.
Na to, aby člověk odešel a začal úplně znova, musí mít stejně pitomou povahu jako mám já, a tu ty nemáš.
Ono je to nejen o tom, co by člověk chtěl, ale taky o tom, co do toho sám dá.
A sedět v obýváku a hučet do kapesníku není ideální přístup. Ale co já budu poučovat, když sám můžu být rád, že vůbec letos někde žiju.
"A jak je u vás, Jirko?"
"No, docela to jde. Hlavně, že se nenudíme."
"Byli jsme v zoo, nedávno. Tedy někteří." Ha, Myška se rozpovídala.
"Jó? Povídej? Teď z v zimě tam toho asi moc nemají ne?"
Jiřka se zvedla a šla nám dělat čaj k té vynikající roládě. Všiml jsem si, že to má skoro jako povahový rys - na něco se zeptat a jít něco dělat.
Většinou mě tohle u ní štvalo, ale dneska se to docela hodilo - úplně jsem zapomněl, že tam Myška s Petrou byly.
"Ale jo, docela to šlo. Koukly jsme na zikuraty a nějaký ty hady..."
"Zikuraty??? To jsou přece pyramidy, ne?" zarazila se Jiřka.
"Myško, ty mi děláš ostudu", přidal jsem se.
"Ale no tak sirukaty no, ono je někdy lepší plést si slova, než jména, žejo."
Herdek Myško, nerejpej.
"A to jste tam byli spolu?"
"No byly. Ale táta byl doma."
"Jirko?" obrátila se na mně sestra tázavě.
No co já, co?
"Byly tam s kamarádkou... Petrou."
"To je fajn Myško, že už máš v Hradci i kamarádku."
Tak holt do toho šlápnu, co mám dělat.
"Petra je... moje kamarádka, Jiřko."
To se dalo čekat. Když jako sestru máte učitelku a ještě k tomu starší už od mala o nějakých sedm let, nemáte šanci vůbec někdy dospět.
„To myslíš vážně, brácho?"
"Táta určitě ne."
"Jirko!"
"Heleďte víte co? Kdybych ještě kouřil, tak si dojdu zapálit, ale takhle se radši chvíli natáhnu a proberte si to samy, jo?"
"Na to zapomeň. Umejte si ruce a bude jídlo."
Vlastne můžu být rád, že jsem nedostal ukazovátkem přes prsty.
Zpátky se jelo docela dobře, silnice byly suché a Myška se pořád ještě bavila tím, jak mě dostala u Jiřiny.
"Omlouvám se, že jsem se tě ani nezeptal, jak bylo v té zoo. Úplně jsem na to zapomněl."
"No Petra taky říkala, že na ní nějak zapomínáš."
"A kromě surikat jste už nic jiného neviděly?" zkusil jsem jí už odvést někam jinam.
"Jo. Poletušku."
"Poletušku? Co to je prosím tě?"
Jediný živočich, co se mi při tom slově vybavil, byla právě Petruška-poletuška.
"Taková jako veverka. Co furt lítá. A když ji najdeš na zemi, tak je v průseru."
Proč mám pocit, že mi pořád něco naznačuje?
"Myško, Petra je fajn... kamarádka. A fakt si nemyslím, že by i ona chtěla něco víc."
"To je vaše věc tati, já to neposuzuju."
"A co posuzuješ?" "Že tě má ráda."
"Na to se přijde v zoo?"
"Ne. Na to se přijde někde úplně jinde. A doufám, že ten orgán v sobě taky máš. Živej."
Mám. A opravdu nemůžu za to, že Petra oslovila jako první úplně jinej orgán.
Ono se to pak těžko zaměřuje jinam.
Přemýšlím, jestli jsem fakt takovej sobec, když prostě neudělám to, co po mně obě dvě chtějí.
A pak mě napadlo - co když opravdu v Petře najdu to, co jsem chtěl najít v Pavlíně?
Jsou to přece sestry... možná by to mělo smysl. Nevím. Jen hrozně nerad se smiřuju s tím, že bych měl dostat pouze část toho, co chci. Jsem sobec. Ještě, že se ozvala ta kočka. Docela se těším, až vykoukne na facebooku. Možná je to stářím, že už mi stačí si v klidu povídat u pc. A nebo je to něčím úplně jiným.
Sotva se objevily první věty, měl jsem pocit, že ta ženská je mi blízká. (Ženská? Jak vůbec můžu věřit tomu, že je to ženská? Třeba je to stokilovej fousatej chlap.) Minulou noc jsme strávili skoro celou spolu, vůbec jsem nemohl od té konverzace odejít, bylo mi s ní fajn. Měl jsem pořád pocit, že mi chce říct něco víc, než jen to, co v těch jejích větách oficiálně je. A bylo mi s ní dobře.
Ona
- Čau kočko, dlouho jsem tě neviděl, on tě ten hnusnej vědec zase zavřel do krabice, že jo : )
- Nazdar kovboji, jo, tak nějak...
- Měla bys mu zdrhnout : )
- Taky si to někdy říkám. Jenže kdo mě pak bude krmit?
- Co takhle zkusit si ulovit myš?
- Když tě celej život krměj, zapomeneš lovit.
- Tak to máš těžký. Ale možná by se někdo našel, kdo by chtěl bývalou Schrodingerovu kočku ; )
- Možná jo... třeba nedávno jsem potkala jednoho a chvíli to vypadalo, že by o ni stál. Krásně se s ním dalo povídat.
- Tak proč si s ním nepovídáš?
- Uf...
- Proč si povídáš se mnou?? : ))
- No tohle je dobrý tohle opravdu : )) Škoda že my nesmíme ani naznačovat. By ses pobavil.
- Ty jsi děsně tajnůstkářská kočka.
- To jo. Ale mám i jiné zajímavé vlastnosti : )
- Poslouchej, že ty jsi beran?
- Já jsem kočka : ))) Ale jinak jo, narozená v beranu... jaks to uhod?
- Nevím, ale mám na to odjakživa čich. Beranice mě něčím oslovují.
- Třeba já tě oslovila facebookem : ))
- Ne, vážně : ) Máte v sobě něco, co nás lvy přitahuje. Kdyby tě trochu zajímala astrologie, mohl bych ti vysvětlit, že lev s beranicí je nejlepší možná partnerská kombinace. Ale tuším, že vědecká kočka by mě s tím poslala do háje, čili už mlčím : )
- Náhodou je to zajímavé, co říkáš, ale je fakt, že těmhle věcem nevěřím. Fyzikálně je to blbost.
- Fyzikálně je to blbost, a taky se tím „zabývá" ohromná spousta podvodníků, ale já se s tím potkal kdysi na matfyzu, zkusil jsem to vzít jako abstraktní metriku bez fyzikálního pozadí s tím, že ty planety jsou jen symboly, naučil jsem se to vypočítavat a ke svému velikému překvapení jsem zjistil, že to sedí na lidi kolem mnohem víc, jak by se statisticky slušně patřilo. Ale to je fuk : )
- Zajímavé. Jsi první člověk s exaktním vzděláním, co v tom něco vidí. Možná si někdy nechám vyprávět.
- To mi ale budeš muset o sobě prozradit něco víc : )
- Tak víš co? Prozradím ti datum narození, a ty si o mě zjisti, co tě zajímá. Aspoň se hned přesvedčím, jestli nekecáš. Není nad experimentální důkaz : )
- Jistě, sem s tím, ale potřebuju i čas a místo. Nebudeš věřit svým hebkým ouškům : )
- Hm... místo ti neřeknu. Mám na to důvod : ) Ale je to střední Evropa, to ti musí stačit.
- Ok, tak to odhadnu.
- 30. března 1971, 02:00. To jsem tedy fakt zvědavá : )
- Já jsem zvědavej, co jsi zač, kočko... ale hlavně ať jsi živá i zítra, rád bych tě zase našel tady : )
Hm... tak se na tebe podíváme, kočko...
Uvařil jsem si grog a začal jsem si hrát s nativním horoskopem.
30.3.1971, dvě hodiny ráno. Někde ve střední Evropě. Hm. Pročpak se brání uvést město, kde se narodila?
Že by to mělo nějaký důvod? Snad nemá strach z toho, že se mrknu do registru VZP a zjistím, co je zač?
To těžko, tyhle přístupy měla k dispozici stejně Milena, já se staral jen o software.
Tak jedem... Individualistka. Inspirativní. A vypadá to, že na sebe klade zbytečně vysoké nároky. Možná nejen sama na sebe.
Ten grog krásně rozvoněl celou naši chýši.
Určitě jí to dobře myslí, občas bude sarkastická.
Profesní ambice.
To by asi podle profilu souhlasilo, určitě to nebude šedivá myš.
Skládal jsem si její obraz a začala mi z něj docela dobře vystupovat.
Pořád tam ale bylo něco... jak to říct. Protáhl jsem se a chvíli šel dát odpočinout očím od monitoru. Přemýšlel jsem, kde asi teď je... možná na druhé straně zeměkoule, kdo ví? Stejně jsem měl pocit, že je blízká.
Velmi blízká. Je přecitlivělá. Ale umí tvrdě pracovat. Bude vdaná? Asi nějak podivně.
Klade na partnera obrovské nároky... a překvapivě nejvíc v lásce.
Jenže kdo to má na ní poznat, když je taková... odborně vyspělá.
Jestli je s někým podobným, asi moc šťastná ve vztahu nebude.
Zašel jsem se podívat za Myškou, už bylo dlouho po půlnoci a snad spí. Jo. Měl jsem chuť ji pohladit, ale nerad bych ji vzbudil.
Vypadala spokojeně, snad jí tenhle domov přijde jako opravdovej domov.
Na nočním stolku měla papírek, nedalo mi, abych ho nepřečetl. Volat Petru.
Hm. Vlastně proč ne.
Potichu jsem za sebou zavřel dveře a poslal Petře smsku, jestli nespí, že bych s ní chtěl mluvit. Chvilku jsem počkal a ozvalo se pipnutí. Ano, nespim.
"Ahoj Petro."
"Ahoj Jirko."
"Jsem rád, že jste byli v té zoo. Děkuju."
Bylo slyšet, jak oddychuje... doufám, že ji nezlobí netbook, zase...
"Neni začo, ja som rada, že sa Myška ozvala."
"Chtěl jsem..."
Co jsem vlastně chtěl? To, kdybych sakra věděl.
"... tě pozvat zítra k nám na oběd, myslíš, že bys měla chuť?"
"Asi to neni jednoduché, toto mi ponúknuť, že?"
"Není."
"Malo by to byť všetko jednoduchšie, že?"
"Mělo."
"Prídem rada. A i keď to bude zložitejšie, chcela by som to skúsiť."
"Dobře."
"Jirko... "
"Dobrou noc, Petro. Krásnou noc ti přeju."
Zavěsil jsem.
A vrátil se k horoskopu.
Ne... dneska už tam těžko něco najdu. Ale myslím, že už tuším, co jsi zač, kočko...
Petra pro nás měla překvapení.
"Miláčikovia moji..." začala skoro oficiálně a významně se odmlčela. Podíval jsem po Myšce, jestli tuší, co bude následovat, ale vypadala na to, že jí momentálně nejvíc zajímá, proč se tomu kusu masa říká zrovna španělský ptáček.
"Rada by som vás pozvala na výročný ples miestnych sokolov."
Ajaj. Myška přestala pitvat ptáčka.
„No... nepozerajte tak na mňa. Proste mám tri lístky. Segra s Horkým odriekli. Asi to pre nich neni dosť hoch."
Naposledy jsem tancoval někdy před dvaceti roky. S Milenou to nebylo úplně ideální, ostatně, se mnou by to asi neměla ideální žádná tanečnice. Byl jsem spíš muzikant, a na většině plesů a podobných věcí jsem většinu času trávil nad parketem. Myška, pokud vím, k těmhle věcem vztah nemá vůbec.
"No ale to budu potřebovat šaty!" Aha, takže má....
"Ples je v sobotu, zajtra môžeme vyraziť na nákupy," usmála se na ni Petra.
"Joo, to bude fajn. Můžeš mě vyzvednout rovnou ze školy zítra?"
Koukám, že už jsem docela zbytečnej. Ale nešť.
Ples byl krásnej.
Sokolíci si dali obrovskou práci nejen s přípravou, ale i s atmosférou.
Petra vypadala skvěle.
Měla na sobě krvavě rudé šaty a na hlavě složitý systém loken. Otáčeli se po ní všichni.
Myšce pořídily naštěstí méně vyzývavý model, ale taky jí to moc slušelo. Vždyť to trvalo skoro tři hodiny, než se vrátily z nákupů. A moje dcera se teď prvně nesla na vysokých jehlách a tvářila se jako korunní princezna. Byl jsem na ni pyšnej.
Petra jí kromě šatů našla i tanečníka - docela fajn kluk a patrně s velkou empatií - než jsem rozhýbal svoje kosti já a přestal šlapat Petře na nohy, všiml jsem si, že ti dva už spolu docela úspěšně krouží.
"Sluší im to spolu, že?"
"Ty kuplířko..."
"Čo je to kuplířka?"
"Jen se nedělej," rozesmál jsem se.
"To je nejaká stredoveká profesia?
"Ne, to opravdu ne... i když... vlastně... jo."
"Tak čo je to?"
"No to je taková ženština... co dohazuje k sobě lidi."
"Aha ty myslíš dohadzovačku," teď se rozesmála ona.
"Jojo, to bude ono. Ale nezapomeň, že Myšce je šestnáct."
"Tss... ja v jej rokoch..."
"Petro, já ti neberu tvoje mládežnický zájmy, ale přece jen bych byl radši, kdyby se teď učila fotit."
Zbytečně brzo jsem se při tanci pustil do složitých úvah a ztratil drobet kontrolu nad svými kroky.
"Tys mi šlápnul na manželku!!" zaslechl jsem známý hlas. "Jejda, Přemku. Ty jsi sokol? To bych nikdy neřekl."
"Miláčku, tohle je můj nový kolega, Jirka Moravec. Jirko, tohle je Anežka, moje žena."
Drobná ruka, ale energická.
"Velmi mě těší, a omlouvám se. Opravdu jsem na vás nechtěl šlápnout."
"Nevěřte Přemkovi, jen hledal záminku, jak přestat tančit," usmála se.
Seznámil jsem je oba s Petrou a uvítal, že skončila další série polek a valčíků. Zamířili jsme k baru a osvěžili se bublinkama. Přemek neměl touhu řešit pracovní věci, Petra ho neměla chuť balit, a tak jsme se všichni vyhnuli případnému trapasu.
Za chvilku ze sálu zazněly schody do nebe a Petra neváhala ani vteřinu:
"Smiem prosiť, môj milý?"
Zešeřelý sál do sebe zabalil tančící páry a nabídl jim pár chvil té blízkosti, co umí být velmi příjemná.
Petra mi zavoněla nejen parfémem, a já jsem znovu zjistil, že najít ji ve svých dlaních je fantastické. Byli jsme si k sobě velmi blízko a ta krásná žena musela v tenhle okamžik docela jistě vědět, že mi není lhostejná, ať se děje cokoliv.
Užíval jsem si jí a jen občas někde v sále zahlédl i Myšku. Petra má pravdu. I já v jejím věku zažil první lásku a asi nemá smysl si myslet, že jí něco takového mine. Našel jsem Petřiny rty a dlouho, velmi dlouho si s nimi povidal. Domů jsme dorazili dlouho po půlnoci. To už asi kočku živou nenajdu teď.
Notebook zabzučel a já si šel zatím spláchnout plesový pot.
ONA
Petra priniesla lístky na nejaký ples. No to mi tak chýbalo. Celý večer sa na každého usmievať a tváriť sa, že tvoríme s pánom doktorom šťastný pár. Nejak rapídne strácam chuť na čokoľvek podobné. Pristihla som sa pri myšlienke, že stokrát radšej by som strávila večer pri notebooku... s Jirkom.
Tak krásne sa s ním dá kecať o všetkom a o ničom... a hlavne, zaujímam ho.
Jednoducho je to človek, ktorého zaujímam. Ktorého zaujíma, čo si myslím... dokonca aj to, čo cítim. A zjavil sa v mojom živote práve vo chvíli, keď som si začala myslieť, že už nezaujímam vôbec nikoho.
Už stokrát som oľutovala, že som ho na tom parkovisku zahnala.
Hihi, to som strašne zvedavá, ako zareaguje, keď mu prezradím, s kým má tú česť.
Tak veľmi by som chcela, aby ho to potešilo... aby nebol sklamaný.
A som zvedavá, čo urobí s tým mojím časom narodenia. Čo mu o mne povedia hviezdy?
Manžel vyriešil plesovú dilemu za mňa, poslal Petru aj s lístkami do mínusu.
Tentokrát ma to nemrzelo. Aj tak by som si nemala čo obliecť.
V sobotu večer som sedela pri počítači a veľmi dúfala, že Jirka sa objaví.
Okolo polnoci som začala strácať nádej, ale čakala som ďalej... čo keď...
Potom som si dovolila počkať do pol jednej.
Nakoniec som si prikázala, že pokiaľ nepríde do jednej, pôjdem konečne spať. Do jednej, ani o minútu dlhšie. Zjavil sa o 00:57.
- Ahoj kočičko. Ještě živá? Já už dneska ani ne : ))
- Ahoj Jirko. Už jsem to zrovna šla zabalit.
- Zůstaň aspoň chviličku prosím. Teď jsem dorazil z plesání.
- I ty, Brute? : ) Co s tím všichni máte... - No pozvala nás jedna známá.
- Vás? Jirko, můžu se tě něco zeptat?
- Můžeš kočičko, ale myslel jsem sebe a svou dceru, pokud ti šlo o to.
- Jirko jsi ženatý?
- No tak ne že bych si myslel, že ti do toho něco je, ale od minulého měsíce ne.
- Čili šťastně rozvedenej : )
- Řekněme rozvedenej. Se štěstím to opravdu nemá co dělat. Nechceš vědět, co mám za sebou?
- Chci : )
- Poslouchej, a co ty? Koukal jsem trochu na ten tvůj horoskop a tipl bych to na nepříliš šťastné manželství...
- Hele Jirko, tipnout si v dnešní době tohle u ženský v mém věku, co tráví osamělé noci na netu, je skoro sázka na jistotu. Zkus mě ohromit něčím jiným ; )
- Ty máš dneska nějak nabroušené drápky, kočko. Ale vůbec mě nepřekvapuje, co říkáš, jelikož podle svého horoskopu jsi velmi náročná nejen na sebe, ale taky na druhé. Nicméně máš být taky plachá, něžná a plná lásky ; )
- Hmmm... a dál?
- Jsi chytrá individualistka s bohatým vnitřním životem... a ještě tam bylo pár věcí, ale teď si nemůžu vzpomenout. Tohle jsem si zapamatoval, protože kvůli tomu jsi mě zaujala.
Je Pyšná aspoň trochu spokojená se zahradníkem? : )
- Hihi... Zavaž mi střevíček!
- Hohó... nezavážu : ))
- Musíííš, hum. Jsem přece princezna!
- Že hum... : ))) Ježiš já tě u toho úplně vidím : )))
- Ty, zahradníku... docela ses trefil. To jsem nečekala.
- Kdo jsi, kočko?
- Jirko, je ti se mnou dobře?
- Jistě, proto se ptám : )
- Mě s tebou taky. Tak to prosím nekaž.
- Nerozumím, proč se tolik skrýváš, kočičko moje.
- Protože se... bojím. - Bojíš se mě??
- Ne, to ne... ale víš... ženská toulající se sama na netu musí být opatrná... Jirko... dneska jsem moc doufala, že se ukážeš... bylo mi smutno.
- Ale moje malá... nesmíš být smutná... jestli chceš, zůstanu s tebou. Budu ti povídat, chceš?
- Jirko, můj milý... budu poslouchat moc ráda...
A tak mi rozprával... o tom, ako založil na gympli rockovú skupinu, o tom, ako lietal na vojne s vrtulníkom, ako si vzal dievča, ktoré poznal desať dní, ako založil po revolúcii firmu, aké knihy má rád, aké filmy sa mu páčia, a spústu iných vecí.
A ja som počúvala a počúvala, teda vlastne čítala, čo mi píše.
A cítila som sa skoro tak krásne, ako keď ma objal na tom parkovisku.
- Miláčku, je skoro pět, půjdem spát? Ach bože... povedal mi miláčku... srdce mi šťastím skoro vyskočilo z hrude. A keď sme sa rozlúčili, vedela som, že mi bude chýbať.
Že mi bude veľmi chýbať až do ôsmej večer, kedy sme si sľúbili, že sa zase stretneme.
Zdravím a těším se
ROMAN
