Ne, fakt vám nechci vyprávět pohádku o Karkulce, natož o její babičce. Ale o sobě a o své německé babičce, Sudeťačce, té nejhodnější babičce co kdy na světě byla. Bydlela asi půlhodinky chůze od nás, takže asi od druhé třídy jsem vždy po škole, sotva jsem doma odhodila aktovku (vzpomínáte na ty velké školní aktovky?) a shltla oběd, tak jsem se vydala do Holešovic, do jejího kouzelného pidibytečku. Za dveřmi byla dlouhá chodba, v ní po obou stranách plno dveří...

Ne, fakt vám nechci vyprávět pohádku o Karkulce, natož o její babičce.

Ale o sobě a o své německé babičce, Sudeťačce, té nejhodnější babičce co kdy na světě byla.

Bydlela asi půlhodinky chůze od nás, takže asi od druhé třídy jsem vždy po škole, sotva jsem doma odhodila aktovku (vzpomínáte na ty velké kožené školní aktovky?) a shltla oběd, tak jsem se vydala do Holešovic, do jejího kouzelného pidibytečku. Za vchodovými dveřmi byla dlouhá chodba, v ní po obou stranách plno dveří... Jo, býval to asi dřív jeden velký byt, teď patřil každý pokoj někomu jinému.

Chodba byla tmavá a prázdná.

Je zajímavé, že jsem za celá ta léta, co jsem za babičkou chodila, tam nikoho neviděla.

Měla jsem ode dveří svůj klíč a šla jsem až na konec, kde za dveřmi napravo byl bábinčin pokojíček.

Byl to takový malý obdélník, uprostřed byly dveře na  malý balkónek, po straně měly úzká okna, na nichž visely háčkované záclony.  Dnes, když si na ně vzpomenu, tak stejně mi to připadá neuvěřitelné. Byly nejméně dva metry na výšku a stejně tak na šířku. Háčkované z bílých nití, tenkým háčkem, s očkem sotva viditelným.

Ani mi tehdy nepřišlo, že je to něco „extra“, protože jen málokdy jsem babičku viděla s rukama v klíně.

Většinou něco vyráběla: pletla ponožky, rukavice, svetry, háčkovala záclony. A většinu z toho dělala tak, že se na své ruce ani dívat nemusela.

Prsty se jen  kmitaly a dílo přibývalo.

Ještě mám schováno plno nádherných pletených deček – od těch malých, někdy i menších než obvod sklenice, až po veliké ubrusy na sváteční stůl.

Tahle doba je už dávno za námi, pochybuju, že by ještě někdo něco podobného nejenže svedl, ale opravdu dělal.

Mj. naposledy jsem poté viděla háčkovat záclony z příze; to dělala moje máma,  když si jednou na lyžích blbě zlomila nohu, měla sádru odshora až dolů a strašně trpěla, že nemůže plno prací dělat. Tak alespoň uháčkovala krásné záclony do jednoho pokoje – ten pokoj měl okna od stropu k podlaze (jo, bylo to nádherné!) a šíře oken byla také od zdi ke zdi, tedy celých osm metrů krát třiapůl výška.

Bydleli jsme tehdy v krásném bytě na pražské Letné. Ale tohle háčkovat?!?

Ale vrátím se na návštěvu k babičce.

Jak jsem už psala, chodila jsem k ní každý den.

Babička byla nikdy nedočtená kniha všemožných zajímavostí. Když jsem ještě o hodně dřív bývala k ní semotamo odložena na noc, tedy fakt jako mrňavka, protože rodiče měli candrbál (byli svého času mistři Evropy ve společenském tanci), byl to pro mne vždy úžasný večer a noc a den. Těch pohádek… No, ale na jednu, k vzteku, nikdy nezapomenu: tedy na tu první a jedinou část.

Protože to šel zrovna nějaký princ vysvobodit princeznu, nebo tak něco, a do čarovného světa vstupoval kouzelným pařezem. Vstoupil tam, dostal se do spleti kořenů – cest, a hledal a hledal….

Chrrrrr, chrrrrr …

Babička nevzbuditelně usnula a já za pár minut taky, stulená v její náruči.

No nic, však já se zeptám ráno.

Jenže – ráno bylo zase plno věcí, plánů, činností – a já si na tu nedopovídanou pohádku vzpomněla až zas za týden, kdy naši kroužili a kralovali v Lucerně.

„Babi, a když ten princ byl v těch kořenech, kudy se dostal za tou princeznou?“ Babička se na mne udiveně podívala: „Copak já vím? To ses měla zeptat hned ráno, ten se tam určitě zamotal a pohádka se nám ztratila… Večer ti povím jinou, ano?“

Proto dodneška princ bloudí v čarovném lese, v cestičkách pařezových kořenů… A já si to dodneška přesně pamatuju, nevím, jak to dopadlo - a to je přeci k vzteku.

A z té doby se právě datuje ta záhada s babiččinýma botičkama.

Ona měla před svou kuchyňskou kredencí stoličku, na stoličce kufr, a v kufru poklady.

Jedním z těch nejhezčích byly její taneční střevíčky. Dnes bych je tipovala tak na velikost 36 – 37. Byly hedvábné, zdobené, opravdu střevíčky Popelčiny.

Já si s nimi hrála, směla jsem v nich po pokoji chodit – sedm kroků k oknu, sedm zpět k babičce. Měla jsem vatou vycpané celé špičky, ale stejně mi nohy kvedlaly.

A pak jsem se podívala na babiččiny nohy v teplých bačkorách, zapnutých takovým tím zvláštním žebříčkem: „Babičko, ale jak jsi je tenkrát obula?“

Babička se rozesmála a jednu bačkoru sundala.

Měla nohu velkou, širokou, u palce velikánský kloub, prsty každý jiný.

„Jo, Dadlinko, to se stane, když hodně chodíš. Já jsem několikrát obešla svět, přenesla jednu horu z místa na místo, a to víš, to se nožičky rozrostou, když mají takovou námahu. Ale co kdybychom  šly do parku?“

Tak jsme se obě obuly, babi si vzala své současné pohodlné dvaačtyřicítky, a šly jsme do trojského parku.

Hezký a milý den všem,

d@niela