Nevím jak je tam, co jste vy, ale tady fakt odporně leje. To není deštíček, tady teče voda zhůry. Já sedím na rozbitém kanapi, tedy kanapi relativně novém (rok starém), které jsem si po dlouhém váhání koupila a které hned po několika dnech nevydrželo váhu jednoho člověka. Podotýkám, že to nebyl žádný tlusťoch. Přišel záruční opravář a já viděla. Viděla jsem, jak je ten "huj" gauč uvnitř velice "fuj". Ta úzká dřívka, která tvoří kostru, nejspíš ještě před pár dny rostla a tak, i když to tedy semotamo nějak sešrouboval, snažím se na něj snášet jako obláček. Což při mých rozměrech přeci jen nejde. Takže kanape poté znovu povolilo a já ho od té doby jen podkládám. Sedím, a poslouchám cvakání deště do oken, dívám se na televizi a oddávám se nicnedělání.  (psáno v pátek večer)

Já vám zažila takovej průser...

Je toho plno, proč bych měla důvod si smutit, ale zase všechno tu ventilovat nemusím. Každý má někde nějaké to bebíčko, a od doby, co mám milovaného čoklíka a jsem tedy jednou z davu pejskařů, mám plno kamarádek a kamarádů, které znám od každodenního vidění. A povídání.

Takže vím, že ty letošní Vánoce sice se netváří nijak extra, ale nakonec se rodiny víc a víc scházejí. A Vánoce budou, i s dárkama a salátem a cukrovím a vším, co k nim patří. Co kdyby, žejo.

Jenže k těm letošním jsme dostali nevítané dárky - ty známé virové chcípavky všeho druhu. Za týden těch postižených přibylo o třetinu. Podle doktorů lze aktuální situaci označit za epidemii chřipky, a čeká se také růst případů covidu-19.

Kdo utekl před covidem, nadýchal se nějaké té virózy.

Je mi líto všech těch kolem bydlících babek a dědků, kteří sotva lezou vedle svého psa, mnozí jen zasípají na pozdrav a všichni se jen těšíme, až nás to přejde.

Jo, taky jsem obdařená. Bolí mne fest v krku a jsem jak po neskutečném flámu.

Ale já si blaženě říkám, jakou mám obrovskou kliku, že nemusím do práce, nemusím nic, co bych se sama dobrovolně nerozhodla dělat. Na rozdíl od těch mladých.

Dneska jsem byla s Kayou venku už dvakrát – jednou v půl třetí v noci. Takhle někdy chodíme, protože to je jistota, že nikde ani živáčka, on si může lítat zcela volně a já mám fóra na ráno. Nemusím vstávat v nechutně ranní hodinu, ale klidně v devět. Což bylo i dnes. Když jsem se vracela pak s vyběhaným vyvenčeným psem, zažila jsem před vchodem do domu úder blesku, hromu, mrtvici, a jánevimcoještě:

klíče!!!

Nebyly v žádné kapse, kapsičce, v žádné skulině mého oblečení, a já byla sama, jen s tim mym čoklíkem, opuštěná před domem, bez možnosti vejít.

Víte, já jsem tohle už párkrát zažila a platila zámečníka, takže si velmi moudře věším klíče na vnitřní kliku od vchodových dveří.

Vezmu-li za kliku, vezmu vlastně i klíče do rukou. Tak jak je to možné, že jsem odešla bez nich?

Měla jsem alespoň mobil.

Chudák hodný synek přijel za 15 minut a ještě mne konejšil, i když večer před tím mi hrozil, že jestli budu takhle pokračovat (jednalo se zas o něco jiného, ach jo), tak mi bude muset najít nějakou sociální pracovnici. To jsem oponovala, že jsem zcela soběstačná, nechodím po ulici ve spodním prádle a lžíci si vždy strčím do správného otvoru. 

No, a prosím.

Co kdyby byl někde ve světě?  Na nějakém tom kongresu, či kam to jezdí.

I kdyby byl třeba jen např. v Brně, tak bych se asi do jeho návratu před domem několikrát počůrala…

No nic, odemkl vchodové dveře do domu a pak zůstal stát před dveřmi do mého bytu. Zírala jsem.

Klíče totiž visely zastrčené v zámku, tedy ve dveřích zvenku, do chodby - kde se ocitly po té noční procházce.

Nevím už, z jakého důvodu jsem je nevyndala, ale díky za tu velkou kliku, že mi je nikdo nesebral. 

O dalším průšvihu zas o něco později, mám jich - jen za posledních pár dnů - jéééje...

Vaše nevánoční KUDLANKA

... : andrea

to znááám!
To mám taky za sebou, ale já platila zámečníka

prosinec 24, 2022 15:56