Po tříleté práci v restauraci u Prahy jsme s ženuškou dostali možnost postarat se o rekreační objekt velkého pražského podniku v Krkonoších. Vrátili jsme se zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme se spolu seznámili. Malý hotel voněl novotou, podnik provedl rozsáhlou rekonstrukci. Alenka obdivovala velký plynový sporák a jiná zařízení, jež jí ulehčí připravit, snídani, oběd a večeři pro padesát rekreantů. K ruce měla čipernou pomocnici Jiřinku.

Já pracoval v několika funkcích. Účetní, domovník, řidič dovážející proviant a kufry rekreantů, čisté povlečení, číšník obsluhující hosty, topič v kotelně a správce. 

V počtu tří jsme to zvládli. Po roce jsem na podniku vyloudil dalšího zaměstnance, domovníka Petra. Petr byl český námořník, jeho kamarád ale opustil loď natrvalo ve Švédsku, a Petr přišel o práci. 

Práce nám začala den po Vánocích a koncem dubna skončila zimní sezona. Čtyři měsíce bez jediného dne volna…

Po generálním úklidu následovaly dva měsíce klidu. Jediná starost byla odvézt synky, jednoho do školy, druhého do školky a opět vyzvednout. Odpoledne, když tato povinnost padla na Alenku, jsem si udělal výlet Obřím dolem do kiosku u Obří boudy, navštívit Prcka - jak jej místní pokřtili. Sotva jsem vstoupil, uvítal mě obrovský dlouhonohý černý pes. "To je Tonda", německá doga, a jsou mu asi dva roky,  informoval mě Prcek, "přišel ke mně asi před dvěma týdny a nikdo jej nehledá, myslím, že je z Polska".

Jak toho halamu tady uživíš, říkám si, z mé vlastní dvouleté zkušenosti v těchto prostorách vím, že se zde horko těžko nažerou myši.  

Dozvěděl jsem se také, že s polskými kasárnami Prcek vykopal válečnou sekeru, takže z vojenské kuchyně nic, protože při jedné návštěvě kiosku si vojáci odnesli bez zaplacení pár lahví vodky.  Pro Tondu byla proto na zbytky z kuchyně cesta uzavřena.

Poseděl jsem pár hodin, něco jsme popili a já odcházel když se již stmívalo. Vedle mne klusal Tonda. 

Bylo před půlnocí, když jsem pootevřel dveře do ložnice, vidím že si ženuška čte.  Položila knihu, uvítala mě zamračeným pohledem. Než se stačila nadechnout k dlouhému  monologu, Tonda proklouzl a pár skoky byl u postele a prohlížel si ji. 

Vyděšená přetáhla deku přes hlavu a prosila, abych tu obludu odvedl. Tondu jsem představil, v krátkosti vylíčit příběh, jak jsem k němu přišel, a že s námi bude bydlet. Nahlásil jsem, že jdeme na průzkum kuchyně, protože já i Tonda máme hlad. 

Cestou jsem Tondovi vyprávěl,  že ta pěkná ženská  je zvyklá vařit pro padesát lidí, ale pro čtyřčlennou rodinu ne, tak něco k snědku určitě najdeme.

Ještě jsem v kuchyni nezvedl poklici z hrnce, a žena vplula v županu do svého království. Tonda sledoval každý její krok.  Beze slov vysypala do lavoru velkou hromadu špaget, nalila na to asi dva litry červené omáčky, v níž plavalo určitě půl kila nadrobno nakrájených buřtů. 

"Ohřívat mu to snad nemusím",  řekla chladně a vzdálila se.

 Dveře bouchly hlasitěji než jindy. A co já... koukal jsem hladový do prázdných hrnců. 

Tondovi jsem ustlal v kotelně na matraci, a šel vyžehlit problém na širokou postel. 

Ráno se synci s Tondou skamarádili ihned, a mé počáteční obavy se rozplynuly. Tonda převyšoval hřbetem mladšího Jirku o fous a Mark, aby přes něj viděl, si musel stoupnout na špičky. Již od prvního dne jsem měl - jak se žertem říká - dvojku na zádech. Tonda byl na ženský a za jeden knedlík by s kuchařkou Alenkou na kraj světa šel.

Společně jsme si užívali klidu a nebyl-li deštivý den, konaly se dlouhé procházky. Čas se nezastaví a tak opět na tři měsíce hurá do práce. První červencový den začal čtrnáctidenní turnus. Autobus přivezl z většiny manželské páry s malými dětmi. Na chatu Milíře, jak se jmenovalo podnikové rekreační zařízení, to je dva kilometry do kopce, a tak jsem s džípem jezdil nahoru dolu a vozil kufry a občas i děti. 

Problém s Tondou začal již první den.

Jak děti přicházely s rodiči k chalupě, Tonda vítal každého, hlavně děti.

Vrtěl radostně oháňkou, jež dokázala dát pěknou ránu. Ozýval se pláč, rodiče zdvihali děti před tou obludou do náručí. Já s autem pryč a tak nakonec situaci ke zklamání synků, jež se výtečně bavili, vyřešila kuchařka Alenka. Zavřela Tondu do garáže, kde dlouze vyl. 

Měl jsem v povinnosti správce chaty nové hosty uvítat, což jsem učinil před večeří. Tondovo chování omluvil a slíbil, že bude trvale pod dozorem. Po týdnu již Tonda běhal se všemi dětmi po louce u chalupy a pláč se neozval. Bylo jen málo hostů, kteří Tondu nemuseli a stěžovali si.

Začátkem září jsem odjel na 14 denní výcvik Horské služby. Po návratu mě žena se slzou v oku informovala,  že Tonda je pryč. Utekl, nebo jej někdo odvedl. V listopadu jsme emigrovali do Kanady, kde jsem se od ženušky již bez slz v oku dozvěděl pravdu, že s domovníkem Petrem našli Tondovi precizní domov u chovatele této rasy a že pán byl z Tondy velice nadšen.