Nemůžu říct, že bych přežila svou vlastní sebevraždu, myslím, že to, co jsem přežila, bylo daleko horší. Našla jsem, jak se pokouší se zabít moje vlastní dcera. Ale abych začala od začátku. Myslím, že nejsme s manželem nijak zvláštní rodina. Nejsme ani chudí, ani bohatí, i na tu dovolenou jsme jednou ročně jezdili. Nikdy jsme se nijak bouřlivě nehádali, máme klidnou domácnost, prostě obyčejná rodina. Proč si naše dcerka našla ve čtrnácti letech tu partu, nemáme ani jeden z nás ponětí.

Nikdy jsme to neschvalovali, ale zas jsme se drželi toho, že když jí budeme dávat domácí vězení a podnikat radikální kroky, nemůžeme uspět také. Možná jsme měli být důslednější. No, Karolina se prostě chytla feťácké party. Nebylo to hned od začátku, aspoň myslím, ale finále bylo o to horší. Napřed tam jen tak chodila, se školou nikdy problémy neměla a tak se dostala vcelku snadno na vybranou střední školu i přes chození do party.

Následující rok už to tak snadné nebylo. Karolina začala ve svých patnácti přespávat mimo domov, několikrát jsme jí hledali pomocí policie. Ze školy jí samozřejmě nakonec vyhodili, i když se nám je ještě dvakrát podařilo přesvědčit, aby jí ještě dali šanci. Karolina prostě neměla o nic zájem. To už asi i drogovala.

Ono se lehce říká, že rodiče si toho musí všimnout, ale někdy to prostě nejde. Karolina byla vždy lehce flegmatická, a prohlížet jí zápěstí a oční panenky nás v té době nenapadlo. Prostě nám ani nepřišlo na mysl, že by v něčem takovém mohla jet! Pořád opakovala, že tam má chlapce, že je nešťastně – nebo šťastně – zamilovaná, prostě normální srdeční problémy. I když slovo normální asi nezní moc dobře...

Manželovi se podařilo jí dostat do učení na cukrářku, a i když Karolina nejevila přiliš zájem o svou budoucnost, měla jsem dojem, že chce začít znovu. Snažili jsme si s ní promluvit, vždy říkala, že neví, proč to dělá, že toho určitě nechá, že bude vše v pořádku. V šestnácti letech nám poprvé dlouhodobě utekla z domova. Našli jí až za sedm měsíců. Byla ve strašlivém stavu, hubená, zničená a těhotná.

Vzala jsem si v práci neplacené volno a zůstala s ní doma. Byla hodná, snažila se, myslím, že se na dítě, aspoň ze začátku, těšila. Byla už v šestém měsíci těhotenství a tak, i když na drogách, dítě přijít na svět muselo. Narodilo se samozřejmě předčasně, ale v nemocnici chlapečka zachránili. Co se Karolina vrátila, zažádali jsme o adopci, chtěli jsme si vnoučka nechat za každou cenu, a to se nám nakonec podařilo.

Karolina utekla ještě z porodnice.  Kája se z toho všeho, co mu jeho matka připravila, nakonec velmi dobře dostal, dnes je to milý a veselý chlapeček, a rozhodně spokojený. O Karolině jsme se pak dozvěděli, až když nám vykradla byt. Potřebovala peníze na drogy. Myslím, že v té době už naše city k ní pomalu ochládaly. Před jejími osmnáctými narozeninami nám ji domů přivezla policie. Šlapala na dálnici u řidičů kamionů. Byla v takovém stavu, že se to ani nedá popsat. A zase těhotná.

Tentokrát ale za pár dní potratila, a ani mně se nedařilo ji nějak dát do pořádku. Vím, že byla zničená nejen na těle, ale i na duši, už tak přišla domů, ale tentokrát jsem viděla, že se v ní něco zlomilo. Bylo to pro nás pro všechny moc těžké období.

Nejvíc ale pro Káju, byl sice ještě moc malý, aby něco chápal, ale i dítě vycítí, když se něco děje. Tentokrát jsme na našem obvyklém režimu nic neměnili. S manželem jsme normálně chodili do práce, Kája byl ve školce. Vše cenné jsme odvezli pro jistotu ke známým.

Tu strašlivou středu jsem šla z kanceláře jako obvykle. Vyzvedla jsem Káju, a protože mi nebylo moc dobře, místo obvyklého nákupu potravin jsme šli rovnou domů. Nákup zvládne později manžel.

V bytě ticho. Šli jsme napřed do kuchyně, malý dostal svačinu, seděl klidně u stolu v kuchyni a jedl. Já šla trochu poklidit a náhodou jsem drcla do dveří pokojíčku. Karolina ležela na gauči v dost nepřirozené pozici. Okamžitě jsem věděla, co se stalo. Byla jsem ale jako ztuhlá, co udělat dřív? Musela to být sotva vteřina, ale pro mě to bylo jak věčnost.

Pamatuju si, že jsem si pořád opakovala – co mám dělat, co mám proboha dělat?

Skočila jsem k ní a na krku se mi konečně podařilo nahmátnout velice slabý puls. V pokoji nilde žádné prášky neležely, ale vypadalo to jako jasná otrava. Okamžitě jsem běžela do předsíně a zavolala záchranku. Kája putoval k sousedce, nezmohla jsem se na žádné vysvětlení, nebyla jsem schopná slova. Než sanitka přijela, bylo i mně na umření. Všechny problémy, co s Karolinou byly, byly zapomenuty. Vždyť to bylo moje dítě, moje malá holčička.

Co se dělo dál, přesně nevím, vše je jako ve snu, přijela sanitka, pak manžel. Následovalo oživování, převoz, nemocnice, dlouhé hodiny čekání. Karolinu nakonec zachránili. Proti její vůli. Pak týdny na uzavřeném oddělení psychiatrie. My v té době už nemohli dělat nic, byla legálně dospělá. Osmnáctiletá, sotva padesát kilo, tvář vyčerpaná životní únavou. Tohle že je dospělý člověk? Schopný sám o sobě rozhodovat?

Už tři roky o ní nic nevíme. Je naživu? Co dělá? S kým je? Kde je?

Postupně se učíme zapomínat. Nevím, zda jsem ji měla najít. Vím, že to jsou špatné myšlenky, ale věděli bychom. Ta nejistota, ta je strašná. Na druhou stranu stále doufám. Třeba se stane zázrak, a jednoho dne se k nám vrátí usmívající se a spokojená mladá žena.

Maminka-babička

MARCELA