Nikdy by mě nenapadlo, že bolest zubů může být fajn. Probudil jsem se ráno s nateklým obličejem a po dlouhé době moje myšlenky po ránu nepatřily Mileně. Plným právem, když jsem se viděl v zrcadle, málem jsem se pozdravil. Tohle žádný prášky nerozchoděj, tohle chce zubaře. Jenže kde vzít zubaře ve městě, kde člověk ještě ani netrefí do bankomatu... ach jo. Jenže - vzpomněl jsem si, že právě tady jsme měli jednoho z klientů, pár let si už od nás pravidelně objednával aktualizace…

 "Zubnííí, prosím..." ozvala se na druhé straně uspěchaným hlasem jeho sestřička.

"Moravec, dobrý den, mohl bych mluvit s doktorem Slavíkem?"

"Pan doktor má pacienta na křesle, co potřebujete?"

Křeslo, napadlo mě. Přistrčil jsem si alespoň židli a zkusil mluvit srozumitelně.

"Chtěl bych se zastavit ohledně nějakých věcí souvisejících s Dentamixem, myslíte, že by to během dneška šlo?"

"No, máme hodně pacientů. Ale zkuste to přes polední přestávku, pan doktor si určitě najde čas. Stejně vám chce vynadat."

Aha... možná to nebyl nejlepší nápad se vnutit zrovna takhle. Využít polední přestávku návštěvou u zubaře pro mě problém nebyl, stejně bych nepozřel ani sousto.  Než jsem stačil pozdravit, už sestra volala, že přišla pohotovost. A než jsem se stačil nadýchnout, už jsem platil devadesát korun. Rozhodl jsem se tomu nechat volný průběh, stejně jsem neměl na výběr.

"Máte u nás kartu?"

"Ještě ne, ale byl bych rád, kdybych ji tu měl."

"Jméno?" "Moravec... Jiří."

Sestra se na chvilku zarazila.

"Počkejte, vy jste tady kvůli Dentamixu, ne?"

"Aaano", zahučel jsem, protože k normálnímu mluvení mi chyběla polovina pusy.

"Pane doktore, on je tady kvůli Dentamixu. To je ten, co jsem vám říkala."

"Slyším," prohodil doktor Slavík a nevzrušeně pokračoval ve své práci.

"Ta šestka vlevo nahoře to bude. Vypláchněte si."

Vypláchnul jsem si důkladně a zkusil se omluvit za tenhle průnik na křeslo.

"Udělal jste dobře, jen netuším, proč, když jste z druhé strany republiky, tak u nás potřebujete kartu?"

Začal jsem ve zkratce vyprávět svoje letošní osudy a Slavík chápavě přikyvoval.

"Takže vás budu mít přímo na dosah. To se mi líbí. Potřeboval bych do toho vašeho Dentamixu pár dodělávek."

"Víte doktore, nevím, jestli budu schopen vám vyhovět. Firma je momentálně u ledu a já v podstatě teď zachraňuju sám sebe."

"No a já teď zachraňuju váš chrup. A jak tak koukám na ty vaše kořeny, vy něco vydržíte. Ostatně, nemyslím, že to jsou nějaké složitosti pro vás. A víte co?"

Odhuhňal jsem si, že nevím, a zkousl jsem.

"Taaaak ... vypadá to dobře. Sestři, napište mu kartu, a ať se staví v pondělí na kontrolu. Kdyby bolelo, může samozřejmě dřív."

"Já vám děkuju, pane doktore. Jste v podstatě pro mě teď zázrak."

"No vy pro mě taky právě. Myslíte, že byste mohl pomoci jednomu kolegovi? Má nějaké problémy s vyúčtováním a se svým programem. Mohl bych vás požádat...  - řekněme o soukromou návštěvu u něj? Vzpomínám si, že jste nám kdysi pomohli v podobné situaci."

Sestra nám uvařila kafe a já se dozvěděl o doktoru Hořkém.

"Je trošku...  svérázný, ale myslím, že v jeho situaci se prostě nějak domluvit musíte. Býval to špičkový chirurg, měl skvělé místo v Praze. Ale nějaké drobné pochybení - spíš větší - a skončil tady u nás. Kromě nemocnice má ještě soukromou ambulanci, ale nepohodl se už asi s pátým účetním a lítá v tom čím dál víc. Co vám budu povídat, je to takovej starej nervák. Ale má pěknou ženu."

No - tak to nebyl zrovna důvod, proč bych teď mířil k Hořkému.

Zastavil jsem u vilky na okraji města a uvědomil si, jak rozdílné pocity mám ve srovnání s ránem.

Jako by se přede mnou otvíraly nové začátky. Neblbni...  buď rád, že máš práci a nelez do toho znova, říkal jsem si, ale už jsem tušil, že marně. Co všechno s člověkem neudělá vyléčený zub.

"Inženýr Moravec?" ozval se velmi silný hlas někde v zahradě.

"Nejsem inženýr, ale jinak ano. Posílá mě za vámi doktor Slavík," odpověděl jsem směrem k vysokému, statnému chlapovi, co vypadal, jako by mě každou chvíli chtěl spíš vyhodit, než uvítat.

"Vy nejste inženýr? Tak jak můžete dělat zdravotnický software?"

"Protože to umím. Vy jste doktor z jiného důvodu?"

A teď mě rovnou vyrazí a když budu mít štěstí, stihnu otevřít vrátka. Kupodivu se zarazil.

"Doktor Hořký. Slavík říkal, že jste mu kdysi pomohl. Vypadá to, že ani moc nekecal... možná. Tak pojďte."

Ruku jsme si nepodali, ostatně ani jsem po tom netoužil.

"Horká, dobrý deň."

Horká? Ale ne, Hořká. Vůbec ne hořká, pomyslel jsem si, když jsem stiskl její drobnou dlaň. Drobnou a horkou, ačkoliv je venku zima. A energickou. To missky většinou nemívají. A taky málokdy mají v očích něco víc, než panenky. Je to krásná ženská, uvědomil jsem si. Unavená, domlácená životem, ale krásná. Škoda, že určitě nebude na padlý existence.

Jirko, brzdi.

"Moravec, velmi mě těší."

"To naozaj neviem prečo. Ako vidíte, ani tú kávu som nestihla urobiť."

"Váš manžel to zvládl skvěle."

"On vôbec všetko zvláda skvele," odtušila.

Kromě svojí ženy, řekl bych.

Ale to máme společný.

Škoda, že se nezeptá, proč na ní tak čučím.

"Prečo si ma tak prezeráte? A tú ruku by som tiež už chcela naspäť."

Neřekla to protivně, uvědomil jsem si... a taky jsem si uvědomil, že přesně tohle nejde.

Jirko, opravdu brzdi.

Stačí, že komplikuješ život jedný ženský.

Myška mě dneska rozčílila.

Marně si říkám, že to nemáme jednoduchý, že je jí šestnáct a že toho je na nás na oba dost.

Kurnik, ale přece když vím deset dní předem, že potřebuju vytisknout dva cáry papíru, nebudu s tím čekat až do posledního rána.

Od té doby, co dělám v oboru, a že to už je skoro třicet let, nemám rád tiskárny.

Vždycky s nima byly problémy, ať už v těch slavných výpočetních střediscích a nebo doma ve firmě.

Ale zpátky k Myšce - samozřejmě, že tiskárna, do té doby funkční, oznámila potměšile, že prostě tisknout nebude a i když mi to zpětně přijde úplně zbytečný, vybouch jsem.

Ono k tomu stejně asi muselo dojít, máme za sebou složitý období a já nikdy nepatřil mezi autisty.

"To si fakt nemůžeš zajistit, aby tyhle věci byly vyřešený dřív než ráno???"

"Ale já ti to včera říkala."

"A já na to zapomněl."

"No vidíš."

"Co vidím?? To je přece tvoje věc, ty si máš zajistit, abys to měla."

Tuhle logiku prostě nechápu. Hodit problém na někoho jiného a ani si nezajistit, že to vyřeší.

Koho mi tohle sakra připomíná...

Práskla dveřma a bez těch papírů mazala do školy.

Šel jsem do práce a cestou jsem to rozdýchával.

Herdek Jirko, co blbneš. Tak si aspoň přiznej, že jsi nevyjel na ní, ale na Milenu.

Jo. Začal jsem psát smsku, protože omluvit by se člověk měl... vlastně i když je v právu. Podstatné je to, že jsem ten hlas zvýšil já.

Ještě že, když člověk odesílá smsku na přechodu, kde je zrovna červená, tak má podle nové vyhlášky přednost.

Musel jsem si přiznat, že těch přehmatů mám v poslední době dost.

Na rozdíl od Myšky.

Ve škole je skvělá, dokonce pro ni vymysleli jedničky s dvojitým rámečkem, aby jich nemuseli psát tolik.

Uznávám, že ve škole, kde spolužák v dějepisu označí Jana Amose Komenského národním hrdinou, který dobyl se svými protestními vojsky Naarden a získal tak území pro Československo, to nemusí být ten pravý ukazatel kvality.

Ale baví ji to, fotí krásně, a když jsme v rámci usmíření vyrazili na večerní focení, zase a opět jsme došli k názoru, že lepší město jsme si nemohli vybrat.

Možná to bylo tím, že jsme nevybírali.

Z těch složenek a plateb už jsem tak mimo, že se mi podařilo zaplatit přeplatek.

Sice jsem měl chvíli problém s tím, že na poukázce nebyl variabilní symbol, ale při své inteligenci jsem to nějak zvládl.

Došlo mi to, až když jsem se příště pokoušel uhradit další poukázku s dvojnásobnou sumou.

(A s těmihle schopnostmi mám řídit projekt. No potěš.)

Měl bych být citově obrněnější.

Asi jako můj táta - kdysi dávno byl u zubaře, kde mu píchli anestezi.

Odtrpěl si svoje a doma se rozčiloval, že ta injekce byla tak akorát na dvě věci.

A pak mu večer ztuhla brada, mamka nejdřív chtěla volat pohotovost, že prý mrtvice... a pak jsme tu záchranku málem museli volat pro ni, když jí došlo, že konečně začala fungovat anesteze...

Dusila se smíchy a skoro prošvihla Nemocnici na kraji města.

Dr. Hořký je vůl.

Disketu s opravami odeslal na jinou pojišťovnu a samozřejmě, když mu jí vrátili se stejným množstvím chyb, jaké obsahovala, neměl jiný nápad, než mi zavolat a tvrdit, že je všechno blbě a můžu za to já.

Vysvětlil jsem mu, že moje chyby teprve zažije, a že tohle je opravdu věc, se kterou nemám co do činění.

V každém případě můžu příště ty diskety i zabalit do správných obálek a případně je i poslat.

Jenže jsem velmi nešikovný a balení disket mě bude stát víc času, než jejich příprava.

"Podívejte se, inženýre,“ (nemělo smysl mu potřetí vysvětlovat, že nejsem. Prostě objem jeho jmenných kontaktů byl dávno překročen a jinou škatuli pro mně najít nemohl), "já se nebudu zabývat těmahle prkotinama prostě.

Chci od vás, aby to fungovalo, a jestli to znamená, že to budete dělat všechno, tak to dělejte."

"Jenže vy se jima musíte zabývat, doktore. Jsou to vaše peníze a vaše odborná zodpovědnost. Tu já za vás mít nemůžu."

"Odborná...",  odsekl posměšně, "co je tohle tady za odbornost, sešít občas ránu po šlápnutí na hrábě."

"To je právě to, co nedokážu a ani nesmím posuzovat. A víte sám, že někdy je třeba u těch účtů vaše spolupráce. Přece kvůli blbě odeslané disketě nebudete házet flintu do žita."

"Heleďte... měl bych možná nápad. Pavla má nějaký ty technický schopnosti ... a když bude něco potřeba, řeknu jí to spíš než vám.

Co kdybyste to začal dělat s ní, a pak to nějak přebrala?"

Já vím, že se říká na přímou otázku přímá odpověď.

Ale to v tomhle případě fakt nešlo.

Rozhodně dělat cokoliv s ní mě připadalo rozumnější, než vykazovat účty s ním.

Udělali jsme si návštěvu u Pavlíka.

Bydlí v Praze a po rozchodu se snažil chovat velmi neutrálně. Asi to nebyla moje vina, že ho to po poslední návštěvě u Mileny trošku přešlo.

Neměl se mě tam zkusit zastat. Ale teď jsme u něj, hrajeme guitar hero a je sranda jako kdysi.

Probrali jsme pár pracovních věcí, v podstatě neznám lepšího programátora, než je on. Má dar od Boha přímo, řekl bych... což nevím, jestli jako agnostik můžu.

Pamatuju si, když bylo Pavlovi sedmnáct, řekl jsem mu, že už je lepší programátor než já.

V podstatě jsem mu předal programátorské žezlo. Milena na to tehdy reagovala zajímavě - tobě to nevadí, že je lepší?

Nevadilo.

Naopak. Neumím si představit lepší smysl táty, než mít kluka lepšího, než je on sám. A já mám takový dva.

Škoda, že s Petrem to teď není zrovna ideální. Měli jsme střety vždycky, byl lev jako já a i když by to nepřiznal, je povahově hodně po mně.

No... a já byl z domova v osmnácti a tu svoji cestu jsem si musel taky vždycky hledat a vybojovat sám. A dost často stejně blbě jako on.

Pavel nám udělal kuřecí mňamku, vypadá to, že se s tím vařením docela baví.

Nechci z tohohle vyprávění dělat Moravcovy dobroty, ale schválně to zkuste - osmahnout nudličky s čímkoliv, třeba jen bylinkové koření na cibulce, pak to zapatlat hořčicí s taveňákem a dát do trouby. Prostě dortíček.

A jdou mu ty mňamky k duhu, už je tak vysokej, že díky mému slabozraku mu občas nedohlédnu ani na hlavu.

Reminiscence

Myška se narodila sedm let po Petrovi a šest po Pavlovi. I když to těhotenství bylo pro mne asi vůbec nejprožívanější, Milena s bříškem byla neuvěřitelně krásná a já už taky konečně aspoň občas dospělej, tak první tři měsíce jsem nějak pořád nemohl Myšku zařadit do svého života.

Za těch pár let jsem si zvykl na dva kluky a Milenu, mělo to svůj rytmus.

Prostě pořád to nebylo úplně ono, jako kdybych nevěděl, kde najít kousek místa v sobě pro toho prcka.

Změnili jsme bydlení, z malého dva plus jedna jsme najednou byli v obrovském bytě s pěti nebo šesti místnostmi.

Nebyla to změna k lepšímu, jak se potom ukázalo, ale tehdy jsme si mysleli, že to je ono. Stál jsem u okna, s Myškou na ruce a říkal jí: "Vidíš? Tady teď budem dlouho bydlet. Tak ať se ti tu líbí, Myško."

A stalo se něco, co mě strašně moc dostalo.

Myška mi zapletla miniprstíky do hřívy a přitulila se jak ta nejzkušenější ženská.

Tohle kluci prostě neumí.

Toho místa v srdci si vzala tolik, že jsem chvílema pak nemoh ani dýchat.

Štěstím.

Zdravím a těším se

 na vaše další komentáře…

ROMAN