A máme tu další pokračování o Mileně a jejích koníčcích. Ukončení existence oddílu na Maškově proběhlo, aniž by se nám dostalo vysvětlení či informací, kam koně „zmizeli“. Takže v podstatě nedošlo k řádnému sloučení obou jezdeckých klubů. Jen jsme se po několika dnech nějak dozvěděli, že „naše“ koně jsou v Hájích, a když jsme se tam vypravili, nenašli jsme ve stájích všechny. Našli jsme u stáje zjevně novou přístavbu čtyř boxů a v těchto boxech jen Toulku, Ivanu, Útěchu a Dášu. Petru prý prodali kvůli jejím nohám za tzv. jateční cenu a Lídu se Šiškou prý do tahu.
Později se prodaly i další maškovské klisny, a ve stáji zbyla jen Toulka. Buď byla nejlepší, nebo měla štěstí, že krátce po příchodu do Hájů zabřezla.
Situace tedy byla taková, že do Hájů přibyly dočasně maškovské klisny, ale s nimi i všichni jezdci. Ostatní uměli víc než já, ale přesto se v oddíle neudrželi. Stáje byly až do příchodu vedoucího zamčené, takže nebylo možné přijít dřív a stáje poklidit bez dozoru a urychlit tak čas, kdy je vše hotovo a mohou se koně sedlat. A to nám, holkám z intru, komplikovalo situaci. Také mi přišlo, že na všechny maškovské jezdce nahlíží vedoucí trochu jako na nováčky, tedy když budete od pondělí každodenně pilně pracovat, tak možná ve čtvrtek vám přidělím koně k ježdění. Co funguje jako potřebné síto u úplných začátečníků (tedy vyselektovat ze zájemců všechny, které práce u koní dostatečně nebaví), bohužel fungovalo i v případě, že vedoucí musel maškovské jezdce přijmout do jezdeckého klubu v Hájích, ale vlastně o ně nestál.
Podařilo se mi díky dobrému prospěchu vyjednat si na internátu svolení s prodloužením „vycházek“ ve čtvrtek, a když jsem od pondělka do čtvrtka ve stáji pracovala, mohla jsem si ve čtvrtek sednout na koně. Samozřejmě žádné vyjížďky, pouze dojet koňmo na kolbiště za kravínem a tam krok, klus, překračování kavalet v kroku a v klusu. Co bylo pro mne nové a posouvalo mě to dopředu, bylo pro ostatní degradace. Možná i proto staří kamarádi ubývali, vzdávali to. V Hájích se zabývali chovem teplokrevných koní, byl zde plemenný hřebec „50 Servátor-53“, který byl umístěn v samostatné stáji a nikdo k němu nesměl, pak chovné klisny s hříbaty, např. bílá hnědě puntíkatá klisna Etna, dvě ryzky polosestry Glorie a Gartana, několik mladých koní – např. Etnin syn Twist, už také vybělující, čtyři loňská hříbata, hřebeček Tripolis a tři klisničky ustájené společně ve velkém boxu. Ty se uvazovaly jen po příchodu z pastviny, aby v klidu každá spořádala svůj díl jadrného krmiva. A protože to byly polosestry (stejný otec), byly si podobné, k rychlé orientaci, která kam patří uvázat, posloužily jejich bílé „ponožky“, tedy jejich různý počet.
Naše bývalá klisna Ivana, na Maškově uvázaná a kopavá,
stála v nejvzdálenějším boxu stáje a udála se s ní obrovská změna.
Na Maškově byla lechtivá, neklidná při čištění, až zlá. Změna ustájení způsobila zázrak, Ivana byla jak vyměněná, nechala se čistit v boxu neuvázaná a přesto bezpečně. Při návratu s koňmi z jedné výcvikové hodiny, kdy jsem jela za Alenou a Cárkou, jsem zažila příhodu, které bych nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči. Alena asi nedávala pozor a kobyla ji shodila na cestě pod stájí. Alena se snažila odkutálet se od kobyly dál, ale jejím kopytům se stejně nevyhnula, protože kobyla odskočila na stejnou stranu. Z mého pohledu to byl pád před koně a po něm koňské proběhnutí přes Alenu. Já měla co dělat udržet se v sedle mé též zneklidněné klisny, Cárka se snažila zabránit tomu, aby Alenin kůň utekl na silnici.
Šlo o pár vteřin hrůzy, protože jsme netušily, co se Aleně stalo. V podstatě, místo abychom se vrhly do snahy ji zvednout, jsme v šoku jen po ní koukaly. Poněkud se nám ulevilo, že se zvedá celá špinavá ze země, na obličeji otisk bláta z podkovy jednoho kopyta koně, důkaz, že na ni ten kůň opravdu šlápl. My zíráme a Alena nadává. Ta mrcha mi dupla na loket! Postupně zjišťujeme, že Alena má škrábanec na lokti, a na obličeji odřenou tvář a později velikou modřinu. Jak je to možné? Předpokládáme, že kobylka se sice lekla, jezdkyni shodila a šlápla na ni, přesto i ve své polekanosti nějak rozpoznala, že šlape na člověka a dokázala nohu nadlehčit tak, že Aleně obličej nerozdrtila.
Po zkušenostech, kdy mi kůň párkrát šlápl na nohu a stál a stál jako kdyby nevěděl, že noha vespod bolí, nevím, jak je to možné. Zdá se, že kůň chápe vážnost situace a chová se podle toho. Možná na nás ve stáji šlapou, protože se tím pobaví, možná nás proto ze sedla shazují, když mají nějakou záminku, ale v podstatě je kůň empatický tvor a má o svého jezdce starost.
Během svého života jsem zažila i další příhody, které jinak vysvětlit nedovedu. Já jsem předposlední den školního roku dopadla hůř. Při přelézání koňské ohrady jsem doskočila na hroudu, ta se rozpadla, já upadla a způsobila si výron kotníku. V sádře jsem pak prožila část prázdnin, ale také legrační poslední školní den, protože spolužáci si někde vypůjčili dvoukolák a s ním mne, protože jsem měla nechodící sádru, dovezli do školy.
Po prázdninách už nikdo z bývalé maškovské party na jízdárnu v Hájích nechodil,
nechtěly tam docházet ani Alena s Cárkou a tak jsem tam přestala chodit i já.
Koně jsou krásný, tady okolo nás jsou hned dvě jízdárny nebo jak to napsat, jasně že komerční. Ale chodíme kolem ohrad a občas se kochám. No a když je s pesanem potkáme venku, tak se mi líbí ten vzájemnej respekt. 