Deziluze a zklamání ze společnosti může být nejen pravdivou reflexí skutečnosti, ale také optickým klamem stárnoucích divoženek. Je normální, že s tím, jak stárneme, přestáváme rozumět okolnímu světu. Technologie kvačí rychlostí světla. Jazyk nám mládež przní novotvary a anglicismy tak, že lidem pod dvacet prostě nerozumíš. Mají to tak všechny stárnoucí generace? Měli to ti před námi?
Jestli ano, je tady pořád možnost, že se svět neřítí do úplný prdele, jen my jsme prostě blíž k hlíně, než k novýmu iPhonu.
Dneska jsem si na to vzpomněla u pokladny v Albertu.
U takový tý autoerotický pokladny, jak si tam všechno uděláš sama, ostatně stejně jako doma, že jo.
V jedný ruce jsem měla zahajovací pondělní kafe na přežití pracovního týdne, v druhý ruce sendvič s pálivým salámem a rozhodla jsem se, že si do práce půjdu ještě koupit zásobu tvarohů a lesních bobulí, abych tam nepošla hlady, bo na obědy jsem přestala chodit od tý doby, co nám zrušili stravenky a zdražili obědy.
Je nutný říct, že pracuju na Praze 1 a vydělávám asi jako pomocný dělník ve šroubárně. Ve šroubárně v Bruntále. Ve šroubárně v Bruntále za První republiky.
Tak si to všechno naberu, bez košíku pochopitelně, protože co s košíkem, dyž jdu pro dvě věci a šinu si to s tím nezavíčkovaným kafem, věží ze třech balení tvarohu a velkou krabicí borůvek k samooslužné pokladně, bo na ňáký kyselý ksichty prodavaček se můžu.
A teď ty pokladny mají po každý straně odkládací plochu a na jedný je namalovaný košík a na druhý nic. Košík nemám, tak to odložím na tu druhou plochu a začne to blikat a pípat.
Přijde paní a řiká, "tam to nemůžete dávat. To musíte dát na druhou stranu."
Něco tam pošteluje a jde pryč.
Dám to teda na druhou stranu, namarkuju to a abych mohla z kabely vyhrabat kartu, tak si tam taky odložím to kafe a začne to zas blikat a pípat.
Přijde paní, už trochu nasraná, ale já už vím, neměla jsem tam přece pokládat to kafe!!! Aby viděla, že vím, rychle chci to kafe dát pryč a tak do něj drcnu a vono se vyleje.. všude.
I na ten nákup a pokladnu a taky na podlahu.
Pani kouká a říká... "to kafe jste tam neměla dávat, a teď se vám to eště vylilo...hm" .. něco pošteluje a jde pryč.
Ano..
Tak tedy utírám kafe papírovajma kapesníčkama a zbytek si odložím k nákupu a začne to kua zas blikat a pípat a já chci utýct.
Tak to chci všechno narvat do tašky a vezmu to velký balení těch borůvek a ..
„Nemám tady s váma radši zůstat?" zeptá se paní, když vidí, co se jim na podlaze urodilo borůvek a dívá se na mě takovým tím pohledem, jako unavená paní učitelka ve školce, když zjistí, že seš na procházce v bačkůrkách.
Mám strach, že samoobslužnejma pokladnama ten pokrok nekončí.
Kdo ví, co nás ještě čeká.
Naopak u některých služeb by ale samoobsluha mohla vyřešit mnoho problémů a vrátit lidem řadu hodin ztraceného života. Například Česká pošta.
Popojedem.
Až si nebudete u samoobslužné pokladny jistí, vzpomeňte si na mě a na jednoduché pravidlo, které mě dnes paní uči.. prodavačka naučila.
Dycky s tím nákupem manipulujte ve směru z obchodu VEN.
Nikdy naopak.
A košíky si berte. Hlavně na borůvky.
Pa!
Neuvěřitelné, opravdu se mnou nikdo ani nepromluvil.
Neuvěřitelné, opravdu se mnou nikdo ani nepromluvil.
To bych ale bral jako veliký plus celý transakce, zvlášť pokud to vede ke kladnýmu vyřízení reklamace. Protože za celej svůj život jsem nasbíral poměrně hodně zážitků z reklamací, kdy na mě někdo navopak mluvil, a jen podstatně menší část z nich lze voznačit jako pozitivní.
Mimochodem jsem si jistej, že pokud někdo vynalezne nějakej funkční rychlej bezkontaktní způsob markování pečiva na libovolný kase, získá Nobelovu cenu za ušetřený nervy (jestli taková je), a nebo bude jmenován ředitelem Zeměkoule.
