„Tak co, půjdeme na čtvrtou dávku?“ Položili jsme si s manželkou otázku v době, kdy se o této možnosti začalo diskutovat. Covidová čísla se tehdy pohybovala na nízkých hodnotách, a tak jsme odpověď s chutí odmávli naneurčito. V mnoha dvojicích to bývá tak, že jeden je, jak bych to tak kulantně řekl, opatrnější a ten druhý bezstarostnější. U nás je tím bezstarostnějším moje maličkost, a tak jsem se přepnul do vyčkávacího režimu s tím, že počkám, až má drahá polovice zavelí, a pak do toho půjdu.
„Honzo, čísla jdou nahoru a já navíc zjistila, že na našem středisku už mají tu novou protiomikronovou vakcínu, jdeme na to?“ Optala se mě Soňa před pár dny. Tedy, optala, každý zkušený ženáč dobře ví, že tohle není otázka, nýbrž pokyn oděný do otázkových šatů jen proto, aby nevypadal tak direktivně, ale že ve skutečnosti jej není radno brát na lehkou váhu. Zachoval jsem se tedy podle toho a odpověděl své drahé, že ano, ale že nepůjdu na naše vesnické středisko s omezenou ordinační dobou, ale nechám se naočkovat někde v Praze cestou z práce. Nakonec proč ne, ani jednomu z nás už není zrovna patnáct a předchozí dávky nám nijak neublížily.
Z dřívějška jsem měl dobré zkušenosti s Metropolitním očkovacím centrem, sídlícím na pražském Vyšehradě. Skvělá organizace, žádné čekání, příjemný personál, ode mě pár stanic metrem v Kongresovém centru, tak proč je nevyužít znovu, tedy pokud ovšem ještě existují.
V úterý jsem jen tak cvičně naťukal do vyhledávače text „kongresové centrum očkování,“ párkrát kliknul a ke své potěše zjistil, že stále fungují a že už dokonce taky mají tu novou vakcínu. Bez nějakého dlouhého zkoumaní jsem prolétl registrací a řekl si, že tedy dobrá, první část úkolu jsem splnil a teď mám nějakých čtrnáct dní čas, než na mě dojde řada a dorazí mi PIN2. Jenomže ouha, mé představy se ukázaly býti liché, za necelou půlhodinku mi pípnul mobil a dvojka byla na světě. Jako správný, teď nevím, jestli manžel, muž činu nebo něco jiného, jsem si řekl, že není nač dále čekat a zarezervoval si termín na čtvrteční odpoledne, aby mi to vyšlo akorát, až to v práci zabalím.
Když nastal den D a blížila se hodina H, vyrazil jsem s předstihem, vlezl do metra, přesunul se na Vyšehrad a vydal se ke Kongresovému centru, aniž bych tušil, že jsem právě vstoupil do čehosi, co by se bez nadsázky dalo nazvat zlým snem.
„Dobrý den, prosím vás, nevíte náhodou, kde je tady očkovací centrum?“ Položil jsem otázku dvěma urostlým mladým mužům v černém poté, co jsem obešel celou severní stranu té rozsáhlé budovy, ale příslušný vchod nenašel. Ti dva byli poblíž zevlující policajti, mě napadlo, že mají za úkol pomáhat a chránit, ochranu jsem sice nepotřeboval, ale pomoc ve formě rady kdeže to teda konečně najdu, bych od nich uvítal.
„My nevíme,“ odpověděl mi první. „Tady asi nic takového nebude,“ doplnil ho druhý. „Ale počkejte, zkuste to z druhé strany,“ rozvzpomněl se ten první a naznačil rukou oblouk, končící kdesi na obzoru kolem toho velikánského stavení. Inu poděkoval jsem a vyrazil směrem, odkud jsem prve přišel.
„Sem nesmíte, tady je soukromý uzavřený prostor!“ Zarazili mě u závory na jižní straně té mamutí budovy další dva hromotluci v černém. Tihle už nebyli policajti, ale jakási soukromá ochranka, tvářili se zarputile a nebezpečně, a dali mi jasně najevo, že pokud se pokusím jít dál, rozhodně se se mnou nebudou mazlit. Navíc o žádném očkovacím centru neměli ani ponětí, proč taky, že jo?
„Co teď?“ Položil jsem si otázku.
„Už jsem tam přece měl být. Ale kde tam, když to tady není?“
Vytáhnul jsem tedy mobil, do jehož displeje se mi opřelo odpolední slunko, houby jsem viděl, docházela mi baterka, nicméně po delším zmatečném hledání jsem zjistil následující: Metropolitní očkovací centrum se z Kongresového centra na Vyšehradě přestěhovalo někam na Pankrác. A já jsem blbec, protože jsem si toho nevšimnul dřív, teď musím zpátky do metra, popojet jednu...? Ne, dvě stanice, pak vylézt, počkat, až se chytí GPS a na skomírající baterku se tam nechat dovést navigací pro pěší.
Na Pankráci na malým vršíčku stojí pěkný stromořadí. Měl jsem holku jak tříkolku, ale jinej mi na ní jezdí...
Ale houbeles, co to plácám, na Pankráci mě navigace neposlala do žádného stromořadí na malém vršíčku, alebrž rovnýma nohama do staveniště. Zdál se vám někdy sen, ve kterém jste bloudili nevlídnou krajinou, pouští nebo močálem, netušili, kde jste, připadali si dočista ztracení a v očích měli vidinu skonu hladem, utopením, případně upečením se v rozpáleném písku? Tak zrovna takhle jsem se cítil já, akorát nešlo o poušť, nýbrž o staveniště a nikoli o bažinu, ale o křižující se čtyřproudové komunikace, které jsem za hustého provozu přebíhal bez pomoci přechodů, neřku-li semaforů.
„Aleluja, nejsem tak dočista ztracen, nezhynu zde hladem ani vysílením,“ pomyslel jsem si ve chvíli, když se před mýma očima zčistajasna vyloupla modrá šipka se spásným nápisem: „Metropolitní očkovací centrum.“ Jenže má radost netrvala dlouho, neb šipka ukazovala zcela opačným směrem, než kam mě vedla navigace, do níž jsem prve zadal vytouženou adresu. Nu nebudu to protahovat, po další chvíli se mi to centrum podařilo konečně najít, skrývalo se v jedné nenápadné otlučené budově, kde bych ho rozhodně nečekal.
„Užíváte nějaké léky? Máte nějaké alergie?“ Zeptala se mě s vlídným úsměvem sympatická paní doktorka, rozhodující v procesu očkování o tom, zda ten a ten človíček je k onomu bodnutí způsobilý. Podobně jako prakticky každý příslušník své věkové kategorie beru léky na tlak a cholesterol, a nějakou tou alergii též disponuji, vždyť je to dneska moderní. Nechci se vymlouvat na zatemnění mysli, způsobené právě prožitým blouděním, ale na dotazy, jakéže prášky konkrétně beru, jsem té trpělivé paní doktorce neodpovídal, prostě jsem si v tu chvíli nedokázal vzpomenout. Nicméně ona dáma byla nejspíš zvyklá, zařadila si mě do skupiny senilních sklerotiků, jednotlivé přípravky na regulaci tlaku a cholesterolu počala jmenovat, až se trefila do těch mých.
Nu a to už je vlastně všechno, zbytek očkovacího procesu proběhl bez dalších zádrhelů, já se uklidnil a cestu zpět k metru absolvoval mimo staveniště a křižovatky bez přechodů po obchozí trase, které jsem si prve nevšimnul. Jen jedna věc mě zamrzela, ve chvíli, když jsem chtěl zavolat manželce a varovat ji, že jsem celou tu anabázi přežil, že se mě tudíž nezbaví a bude mít na krku dál, mi definitivně kleknul mobil se skomírající baterkou a já se už nedovolal.
Inu, jsem dalek toho, abych někomu říkal, zda se má nechat naočkovat nebo nemá. Nečinil jsem tak ani v nejtěžších covidových dobách, neudělám to tedy ani teď. Ale jedno vám řeknu, přátelé, pokud se k tomu rozhodnete, radši si předem zjistěte, kde se v současné době nachází vaše oblíbené očkovací centrum, zejména pokud si vyberete to Metropolitní. Vyhnete se tak horkým chvilkám, ve kterých jsem si připadal jako totální hlupák.
JAN PRAŽÁK,
psáno pro blog idnes.cz
Hledání po Praze je dobrodružstvím jen pro silný povahy, anebo vyžaduje skutečně důkladnou domácí přípravu s blokem v ruce, u současně vodevřenejch "mapy cz a idos cz". Ale ani tak se nevyhnu chvílím, kdy si po 75 letech prožitejch v Praze připadám jak autor (tedy jako totální hlupák).
Rád bych tak učinil, milá Andreo, ale nezáleží to na mně, ty moje články přebírá paní adminka dává je sem sama:-).
