Toulavé boty mě nasměrovaly do Špindlerova mlýna, snobského městečka. Má sestra se dobře vdala. Švagr Jaroslav byl nejen velice pohledný chlap, ale vlastnil v tomto horském městečku i dům. Přízemní malý byt si pronajímala paní Marie, stará panna. Polovinu prvního patra obýval Jaroslav s ženuškou a slečnou Norinou, krásným vlčákem. Ostatní místnosti pronajímali příležitostně návštěvníkům města. Abych neujídal i tak z malého bochníku, ve sklepení jsem si upravil malou místnost. Na přespání perfektní, víc jsem nepotřeboval.

Norina okouzlila mě, já Norinu. Nebylo divu. Prometal jsem s ní kdejaký kout Krkonoš, bral jsem ji s sebou, jak to šlo. Jen jsem dával kletr na záda, už si mne hlídala. 

Jednou paní Marie, ta, co zanevřela na chlapy, odjížděla na dvoutýdenní dovolenou. Přinesla do bytu k Jaroslavovi klec se svým kanárkem, pytlíkem krmení a prosbou, aby ho po dobu nepřítomnosti pohlídal. Kanár se jmenoval Roubíček a stále se vytahoval: "Rrroubíček je krrásnej, Rrroubíček má krrásný prrsíčka".

Zastavil jsem se pak jednou u Jaroslava na slovíčko, a kanár se opět vytahoval. 

„Necháme jej prolétnout, co ty na to?“, říkám. 

Jaroslav nic nenamítal, tak jsem otevřel klec a Roubíček létal nadšen po kuchyni.

Asi nebyl zvyklý takové námaze a po chvíli přistál u dveří, zobák dokořán a lapal po dechu.

V tu chvíli se to stalo…

Norina, v pohodě ležící u gauče, nečekaně vystartovala ke dveřím, rozhodnuta kanára zlikvidovat. Úmrtí kanára jsem zabránil skokem. Stačil jsem Norinu chytit za obojek právě v okamžiku, kdy tlama sklapla naprázdno pár centimetrů od Roubíčka. Švagr tvrdil, že paní Marie by jeho smrt nepřežila. Kanár byl zachráněn, ale šoku se paní Marie po návratu stejně nevyhnula.

Jaroslav právě koupil  pračku. Zapojil, naplnil, zapnul a povídá, jdeme na pivo. 

Sestra nás našla v restauraci Hubertus již ve slušné náladě a informovala, že hadice k pračce nevydržela vysoký tlak vody a praskla. 

Když se paní Marie vrátila z dovolené, už z chodby se ozýval její nářek, a netrvalo dlouho, stála uprostřed kuchyně, slzy jako hráchy:  "Jaroslave, co jste mi to provedl, pojďte se podívat, to je hrůza". Šel jsem také a nemohl uvěřit, co vidím. 

V její ložnici ležel na posteli snad celý strop, na odhalených stropních trámech visely kousky jakéhosi rákosu a peřina vydávala čvachtavý zvuk… 

Za krásného slunného dne jsem si vykračoval ke Sv. Petru, tedy ne do nebe, ale směr Dlouhý důl a na konci k chatě Výrovka.

Norinu jsem nemohl vzít s sebou, plánoval jsem výlet na několik dní. Ale tu se mi náhle otřela o nohu a radostí vrtěla ohonem. Co nyní, musím se vrátit.

Stál jsem zrovna před malým hotelem a rozhodl se zavolat švagrovi, zda by pro Norinu nepřijel. Pohledná recepční ochotně vytočila číslo. Líčím do sluchátka problém a jsem zklamán, Jaroslav neměl ani kolo. Prej: „Dej mi Norinu k telefonu“. Neobvyklá žádost mě překvapila, ale nekomentoval jsem to.

Recepční, když jsem Norině dával sluchátko k uchu, sledovala tuto scénku se zdviženým obočím. V telefonu se ozývalo  pískání a několikrát opakovaný rozkaz, „Norino, domů".

Ale bylo mi jasné, že takový zázrak Norina není, a že se musím vrátit.

Recepční jsem ale stejně lhal, až se mi od pusy prášilo, a s vážnou tváří jsem líčil o mimořádných schopnostech geniální Noriny.

Pak, v polovině března, bylo vyhlášeno povinné očkování pejsků proti vzteklině.

Druhý den po očkování se Norina chovala divně. Chodila v prostorách vleku z místa na místo, byla neklidná. Upozornil jsem na to Jaroslava. Ten mi řekl, že má podezření na dvojitou dávku očkování proti vzteklině. Norina se totiž po vpichu cukla a tak jí doktor dal druhou injekci. Šel proto okamžitě volat zvěrolékaři.

Norina mezitím několikrát upadla. Odvedl jsem jí do jejího pelíšku v rohu vleku.

Když se vrátil Jaroslav od telefonu, našel mě, jak u Noriny klečím a bulím jako malý kluk.

"Jardo, Norina nežije", bylo jediné, co jsem ze sebe dostal.

Tak rychlý konec to s ní vzalo. Bylo jí jen pět let. 

Pár dní po smutném konci Noriny a informaci od lékaře, že je to povinné, pro nás tři, sestru, švagra a mne, přijela sanitka. Odvezli nás do krajské nemocnice, kde jsme na speciálním oddělení pobyli tři týdny a obdrželi každé ráno injekci do břišní krajiny, jak říkají doktoři. Sestra Dana byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a tak dostala speciální sérum.

S námi to dopadlo dobře.

Sestra později porodila krásnou holčičku Janičku, k radosti všech zdravou jako řepa.