MOJE ZAČÁTKY V SEDLE - Zprvu jsem na jízdárnu chodila jen pracovat a starat se o koně. Ale po čase jsem postupně dostávala šanci naučit se na koních i jezdit. Kobyly přišly z vyjížďky a musely se na dvoře vykrokovat. Pravidlo, že kůň se musí před výkonem rozhýbat, rozehřát a naopak po výkonu zklidnit a vydýchat, se popisuje stručně – krokem ze stáje, krokem do stáje. Vrata byla zavřená a tak mne cvičitel vysadil na Útěchu, vlastně mi jen pomohl radou, jak nasednout.

Heslem bývalo – kdo na koně „nevyleze“ sám, nemá na něm co dělat.

Jen na koně neosedlané nebo na mladé remonty (= kůň na začátku výcviku) se jezdec nechává vysadit. Měla jsem tedy za úkol kobylku vykrokovat tím, že se na ní budu v kroku projíždět po dvoře. Zní to jednoduše, ale koně poznají, kdo si s nimi ví rady a kdo ne, a chodit sem tam po dvoře není zrovna pro koně zábavné. Útěcha se procházela, jak si sama zamanula, otěžemi jsem jí sice naznačila, kam bych chtěla, ale nohama jsem s ní komunikovat neuměla. 

Po chvíli se mě ujala Alena a vysvětlovala mi zásady správného sedu v sedle. Paty dolů, špičky ke koni, to jezdci poprvé připadá nepohodlné a nemožné. V podstatě neplatí doslova, že byste měli mít nohy vyvrácené dovnitř, ale „špičky ke koni“ je povel, který upozorňuje začínajícího jezdce, že nemá cpát ke koni paty a držet se jimi koně.

Tak jako při prvních jízdách na kole je důležitá rovnováha, ovšem kůň na rozdíl od kola se, stručně laicky řečeno, pod jezdcem kolíbá a kroutí. Dochází k výkyvům vlevo a vpravo, nahoru a dolů (to se využívá při hiporehabilitaci, kdy tyto impulzy ze strany koní povzbuzují žádoucí reakce u pacientů s pohybovými potížemi). Na koni se tedy nedržíte patami, ale koleny a stehny, a sed v sedle je podepřený tím, že se nohama opíráte do třmenů.

Tak jako se člověk učí chodit a později plavat nebo tančit, jde o to, aby vaše tělo reagovalo automaticky a drželo rovnováhu, takzvaně „jezdec jde s pohybem“. Teorie je to jasná, v praxi složitá. Když jsem se srovnala dle pokynů (včetně „narovnat záda!“), měla jsem ještě pobízet koně do pohybu tlakem holení, otěžemi v rukou řídit koně a sledovat kam jdou ostatní koně… Samozřejmě jsem se nevyvarovala chyby každého začátečníka, kterému dají do ruky otěže – otěžemi si k rovnováze nepomůžete, nejsou to držadla.

Začala jsem tedy tím, že mi na pár minut půjčili koně k vykrokování, nebo naopak jsem s ostatními vyjela ze dvora na kolbiště a to s ostatními objela několikrát dokola, než si koně ode mne vzal lepší jezdec. Povely a připomínky typu „sedíš na tom jak bába na hrnci“ nebo „jako pytel brambor“, ale také konkrétní: paty od koně, klidné ruce, narovnej se atd., mne neustále směřovaly do toho zprvu neudržitelného, ale správného sedu.

V době, kdy jsem se učila ovládat koně v kroku, jsem nejčastěji jezdila na Útěše. Musela jsem jí dávat výrazné pobídky, aby se za ostatníma necourala, sama od sebe se nesnažila držet tempo ostatních koní. Ale flegmatik nebyla, protože stačilo cokoli nezvyklého, zahoukání vlaku, let ptáka, a hned měla záminku se „leknout“ a poskočit nebo uskočit do strany a prověřit mou pozornost. Jedna taková má neschopnost zareagovat na Útěšino uskočení neskončila jen zakymácením se v sedle, ale zažila jsem svůj první pád. Od té doby jsem už věděla, jak nejhůř můžu dopadnout – na zem. Nahoru nepoletím a dole mě najdou – dalo se to vydržet a zažertovat -  mám výuku jezdeckou spojenou s parašutismem.

Pád mne neodradil od dalšího ježdění (to bych neměla o čem psát), ale teď s odstupem let si říkám, že jsme měli většinou víc štěstí, než vhodného vybavení. Dnešní ochranné přilby, chrániče páteře, jezdecké rukavice – o tom všem se nám ani nesnilo. My byli šťastní, když se nám podařilo koupit jezdecké gumovky.

Předpokládám, že jsem udělala v kroku nějaké zlepšení, protože jsem po nějakém čase začala dostávat Šišku. Hned poprvé se mi přihodilo, že si Šiška usmyslela vyválet se ve sněhu. Na to, že má na zádech sedlo a na něm mě, nebrala ohled. Je to zvláštní pocit, když pod člověkem pomalu klesá kůň k zemi…

Volali na mě, že ji nesmím nechat se válet, protože by rozbila sedlo (sedla mají v sobě dřevěné kostry a tato kostra se dá zlomit). Ale jak to mám udělat? Nepouštěj otěže, nedovol jí, aby položila hlavu na zem. Kůň se nemůže válet, pokud se na zem nepoloží celý (to jsem se o dost let později smála při plavení poníků hřebci Goldanovi – chtěl se vyválet v rybníku, ale nedokázal to, musel by strčit hlavu pod hladinu).

Koňská hlava je těžká sama od sebe a ještě těžší, když ji máte udržet ve vzduchu proti vůli koně, ale vyhrála jsem, kobyla zase vstala, já na ni mohla znovu nasednout. Dostávala jsem ji pak často a už mě opakování jejích pokusů se vyválet nezaskočilo a většinou se mi podařilo jí zabránit v ulehnutí tím, že jsem ji na sněhu nenechávala postávat.

Nakonec jsem postupně měla příležitost povozit se na všech místních koních. Nejraději jsem měla Toulku. Pokud jsem mohla (stáj byla uklizená, koně nakrmení), vlezla jsem si do jejího boxu, sedla si na žlab a povídala si s ní, nebo jí krmila cukrem nebo tvrdými rohlíky. Líbila se mi její ušlechtilá hlava, vysoký kohoutek, rovný hřbet i sympatické chování bez zlozvyků.

Později, což předbíhám děj, zůstala Toulka v Hájích z našich sedmi koní nejdéle, nastálo zařazená do chovného stáda a založila tam jednu z rodin tohoto chovu.

Intuicí jsem si vybrala z maškovské stáje nejlepšího koně?

Potěšilo mne, že Toulka byla první kůň, na kterém jsem klusala. Rukama jsem se musela držet krčního řemenu martingalu, abych jí necukala otěžemi v hubě. Natřásala jsem se na koni jak pytel brambor, nedařilo se mi vysedávat lehký klus, padala jsem do sedla v nevhodnou dobu, nedržela správný takt. Druhý den mě dost bolel natlučený zadek, ale podstatné bylo, že už jsem se mohla zúčastnit výcviku s ostatními, krok, klus, změna směru, cviky na koni za jízdy; jenom když ostatní cválali či dokonce skákali překážky, musela jsem se držet ve vzdálenější části kolbiště a krokovat.

Vysvětlím ty cviky na koni – museli jsme pustit otěže z rukou, a cvičit nejprve uvolňovací cviky, např. kroužit rukama v zápěstí, v lokti nebo celými pažemi (v případě nohou šlo spíše o houpání nohami v kotníku či koleni), pak třeba předklánění se na pravou a levou plec koně, snažit se kolena zvednout až k bradě, otočit se v sedle tak, že jezdec seděl zády k hlavě koně, nejzdatnější se mohli pokusit stoupnout si na sedlo.

Koně šli v řadě za sebou a trpělivě snášeli naše podivné jednání. My zas se snažili „přežít“ např. klus bez použití třmenů, abychom se drželi více koleny než opřením nohou o třmeny.

Na Maškově jsem si užila i svou první vyjížďku po loukách a cestách mezi poli, poprvé jsem zažila, jak je krajina krásná z koňského hřbetu. Jela jsem na Útěše. Uměla jsem tedy ovládat koně v kroku a v klusu, a těšila se, že se budu učit cválat.

Ale k tomu už nedošlo...

Jednoho dne jsme přišli na Maškov a ve stáji nebyl ani jeden kůň!

Jezdecký klub Maškov byl zrušen a sloučen

s druhým klubem státního statku Cheb v Hájích.