Psal se rok 1972, byl jsem svobodný a krásných dvacet osm let na krku. Prodával jsem občerstvení kousek pod vrcholem Sněžky. Byla to malá dřevěná bouda, ve které jsem i přespával. Naproti byla polská kasárna a mezi námi vydlážděný chodník neviditelné státní hranice. Dvakrát týdně jsem chodil pro zboží do skladu krkonošských hotelů. Neopomněl jsem také zajít do restaurací a popovídat si s místními, co nového ve světě a navštívit ve slušnou hodinu milé děvče, které mi poskytne i nocleh. Jednoho letního podvečera jsem se radostně přivítal s přítelem Mirkem v restauraci. U nohou mu ležel pes, a já poslouchal příběh, jak k němu přišel.

Když si kupoval ve městě Trutnov v restauraci cigarety, vyslechl debatu dřevorubců u blízkého stolu. Jeden z nich prodával psa, který mu důvěřivě seděl u židle. Prodával ho za 10 piv a zcela vážně mluvil o česneku a "teplé" psí boudě. Přítel hned objednal u pultu patřičný počet piv, postavil je před majitele, odvázal provaz u židle, a s pejskem odešel. Ale protože Mirek měl již novofundlandského psa, tak jsem z té roubené restaurace Na Peci odcházel s Luckym, krásným gordonsetrem, já.

Pokřtili jsme ho tak proto, že mu byl zachráněn život. Začal jsem mu zkráceně říkat Luky a měl jsem plnou hlavu starostí, zdali budeme oba přijati za jedním z oněch okýnek, jichž při soumraku svítilo na tmavé vzdálené stráni mnoho.

Po krátkém vysvětlení jsme však byli přijati vřele. Luky byl objímán, pusinkován (to já jen letmo, protože běžela dolů do kuchyně, sehnat Lukymu něco k snědku).   

Ráno jsme si s Lukym vykračovali z kopce, tam, kde ranní mlha vše ještě schovávala. V kletru na zádech jsem si nesl na sebe vypráno a balík dobrot pro toho mého krasavce. Kdo by si mohl lepší děvče přát? Zvládl jsem objednávku ve skladu potravin, přidal do kletru ještě pár konzerv frankfurtských párků, bochník chleba a kráčel svižně k lanovce.

U lanovky byla již malá fronta turistů, ale my vyjeli první. Vlastně ne. První cestoval můj těžký kletr.. Měl jsem trochu obavy, jak Luky zvládne lanovku, ale choval se jako by tak jezdil odjakživa. Pro silný vítr lanovka z Růžové hory na Sněžku nejela. Nebylo to poprvé ani naposled a tak náklad na záda, a na slavný kopec jsme zvesela vykročili. Spolu jsme tento úsek šlapali pak častokrát. Ale když lanovka na Sněžku jela, tak na sedačku nechtěl. Rozběhl se cestičkou lemovanou klečí a když jsem na horní stanici se sedačky seskakoval, točil se radostí dokola,že zase vyhrál.

LUCKY

Luky se stal miláčkem zaměstnanců restaurace na Sněžce a nejen tam. S polskými vojáky chodil na pochůzku po hranici, a pokud nebyl k nalezení, určitě se zrovna mazlil v polské restauraci s paničkou majitele.

Jednoho podzimního dne se Luky opravdu předvedl.

Odpoledne téměř žádný kšeft a tak jsem zavřel a sháněl čtyřnohého parťáka.

Dozorčí v kasárnách mě informoval, že se hlídka vrátí až za hodinu a že Luky šel s nimi. Nechtělo se mi hodinu čekat a tak jsem si domluvil, aby Lucky přespal v polské restauraci, a já vyšlápl tentokrát směr Luční bouda, Výrovka, Bafe na rozcestí, Lyžařská bouda. Všude přátelé, všude pivo i nějaké štamprle a moudra, jako:  „Ještě nepospíchej, ženská musí vědět, co si bere“! Brzdili přátelé moji, brzdili mou snahu odejít.

Na dveře pokojíku jsem klepal s výčitkami. Mnoho do půlnoci nechybělo. Když se dveře otevřely, nemohl jsem uvěřit, co to vidím: Luky mě vítal jako bych měsíc byl pryč. Alenka, jak jsem jí hezky říkal, se chvilku mračila a poté jsem dostal vysvětlení, že již v šest večer proklouzl do kuchyně a vesele se hlásil. Báječně trefil, přestože tu dvouhodinovou cestu pěšky se mnou absolvoval jen dvakrát.

Podzimní Krkonoše jsou uplakané, na hřebenech až na vzácné případy se občas z mlhy vynořil v pláštěnce samotář či dvojice. Čaj či grog a nashledanou.

Brzy se stmívalo a tak jsme v podvečer chodili navštívit s Lukym personál na Sněžce nebo majitele restaurace v Polsku.

Při jedné z návštěv, kdy vodka tekla proudem a večírku byl přítomen i velitel kasáren, si mne Januš, majitel restaurace, vzal stranou a uzemnil mě otázkou, zdali bych mu Lukyho neprodal. Nabídl mi hromadu peněz a mluvil dlouho, jak je jeho žena do psa celá blázen, že se u nich bude mít jako v bavlnce.

Nabídku jsem ale bez zaváhání odmítl a argumentoval, že Luky je tu přeci s námi všemi.

A pak… Turisté žádní, tak jsem z nudy něco v kiosku předělával, Luky pospával na matraci před vchodem. Otevřel jsem nouzově konzervu frankfurtských párků a zvu jej na hody.

Jenže matrace před dveřmi prázdná.

Šel za lepším do kuchyně v kasárnách, ani se mu nedivím. Hotel, kde Alenka pracovala, byl zavřený a první hosty tam čekali až po Vánocích.

No, Luky večer nepřišel a nepřišel již nikdy. 

V kanceláři velitele kasáren jsem hlásil krádež. Tušil jsem, kdo za tím je.

Bohužel. Poláci zrovna dokončovali na Sněžce dodnes stojící restauraci a kdokoliv z dělníků jej mohl odvést.

Příběh gondorsetra Lukyho skončil smutně (pro mne),

a já na prvního psího kamaráda rád vzpomínám.