JAK JSEM SI VYSLOUŽILA TROJKU Z TĚLOCVIKU.  „Tančím tak rychle, jak dokážu“ lze v tomto případě modifikovat na „píšu tak rychle, jak si dokážu vzpomínat“, protože jsme stále v 70. letech minulého století a já znova myšlenkami v prváku střední školy. Po vyučování jsme měli do 18. hodiny volný režim (ve středu dokonce do 20. hodiny), kdy jsme nemuseli být na intru. V šest večer zamkli vychovatelé vchod, následoval povinný „nástup“ (ve skutečnosti jsme si posedali ve společenské místnosti) a vychovatelé jmenovitě zkontrolovali přítomnost. Kdo nestihl dorazit do 18. hodiny, měl průšvih, musel si zazvonit a zpoždění omluvit a doufat, že bude odpuštěno.

Záleželo na náladě vychovatele, jestli se spokojí s vtipkováním na účet opozdilce, nebo mu dá „zaracha“, což by nás od koní načas odloučilo.

Tenkrát jsme museli respektovat autority a řád, takže se všichni snažili být v domově včas.

Na jízdárnu v Maškově jsme chodily ze školy tři – já, Alena a Cárka. Ostatní mládež byla místní, chebská a neměli problém se u koní zdržet a být doma mezi 18. a 19. hodinou.

My jsme ale museli s odchodem spěchat, takže jsem se naučila být opravdu rychle převlečená a přezutá z pracovních věcí do věcí společensky přijatelnějších.

Pak následovat dobrovolný běžecký trénink, tedy upalovaly jsme na intr, co nám nohy stačily. I tak to bylo naknop, proto druhým opatřením bylo určité rozdělení práce. My přicházely do stáje hned po škole (jen jsme si odnesli po obědě věci na intr), koním jsme daly „polední“ krmení, vyvezly hnůj, začaly čistit koně.

Když přišli ostatní, nemuseli se s tím zdržovat a mohly se koně dřív sedlat, čímž vzrostla pravděpodobnost, že ježdění začne včas, abychom nemusely odmítnout koně, protože už je pět odpoledne, a už ho odjezdit a vrátit se po ježdění včas na intr, není možné. 

Potřebovaly jsme sesednou z koní nejpozději v půl šesté. Většina prací po ježdění  zbyla tedy oplátkou za naši práci před ježděním na místní členy jezdeckého klubu.

Nejšťastnější jsem byla, když jsem po našem odpoledním nakrmení koní a úklidu stáje stihla vyčistit svou oblíbenou Toulku dřív, než přišel její stálý, či možná přesněji obvyklý jezdec, jinak by si ji vyčistil on. Pak jsem se musela spokojit s čištěním jiné z místních klisen, čímž jsem se postupně seznámila s celou malou stájí.

Poznámka – i dnes, jako „turistický jezdec“ = platící za každou vyjížďku, jsem raději, když si půjčeného koně před jízdou sama opucuji. Je to způsob, jak s daným koněm navázat spolupráci a je to respektování, že kůň není pouze dopravní prostředek.

Naše klisny se nechaly, až na dvě výjimky, dobře čistit, problémy byly se Šiškou a Ivanou. Šiška na jedno oko neviděla, měla ho slepé. Na její levé straně bylo tedy nutné chovat se tak, aby neustále věděla, kde její ošetřovatel stojí – aby mne slyšela mluvit, nebo cítila moje ruce na svém těle. Ivana byla velmi lechtivá, takže na doteky kartáče reagovala kopáním, muselo se dávat pozor i při procházení za jejím stáním, protože místo aby se otočila a podívala se, co se za ní děje, často rovnou vykopla dozadu, jednou mě svým kopytem odhodila až na zeď.

Všechny kobyly ve stáji byly hnědky.

Ivana, Lída a Útěcha světlé, Petra byla černá hnědka a ostatní tmavé hnědky.

Každá klisna měla trochu jinou povahu, ale protože jsem mezi nimi trávila celý svůj volný čas, dobře jsem každou poznala.

Jak jsem uvedla, začala jsem na jízdárně jen s prací kolem koní, což mi vůbec nevadilo.

Když jezdci trénovali s koňmi na blízkém kolbišti, chodila jsem se na ně dívat, snažila se odkoukat, jak koně ovládají a také pochopit různé jízdárenské povely.

Některé byly pochopitelnější – krok, klus, cval, ale i tam už byly nuance typu lehký klus, pracovní klus, pracovní cval, jezdci dostávali od cvičitele i povely, jak a kterým směrem se mají na jízdárně pohybovat, např. obloukem změnit směr, po diagonále změnit směr, malý kruh, velký kruh nebo od stěny ke stěně, které přesně definují požadovanou dráhu k projetí.

Po čase jsem si vysloužila lekci v sedlání a uždění koně. Dát na koně sedlo s připnutou filcovou podložkou (o nynějších barevných podsedlových dečkách se nám ani nezdálo), dát koni na krk martingal a do huby udidlo, a vše správně zapnout tak, jak to má být – podhrdelník aby koně neškrtil, nánosník taktéž (některým koním se zapínal pod lícnicemi, jiným přes ně), martingal aby byl srovnaný a zapnutý do podbřišníku, no a podbřišníkem také nemáte koně uškrtit, což v praxi znamená, že ho zapnete, co vám vaše skromná dívčí síla dovolí, aby se sedlo neposouvalo, nepřetáčelo.

Kůň je chytré zvíře a při zapínání podbřišníku se trochu „nafoukne“, čímž si tu dostatečnou vůli řemene zajistí. Jezdec je neméně chytrý a tak si před nasednutím venku před stájí podbřišník zkontroluje a v případě potřeby dotáhne.

Jinak by se mu mohlo stát, že jak při nasedávání zatíží třmen na levé straně koně, přetočí se jeho vahou sedlo dolů.

To, že jsem nejprve u koní směla jen pracovat než mě začali učit jezdit, mělo svůj smysl. U koní je hodně práce, a čas nutný k obstarání koní je dost často delší, než čas strávený v sedle. Dnes už jsou stáje, kde se jezdí za peníze, a kydat boxy nemusíte, ale tenkrát si ježdění nikdo z děcek neplatil, odpracovali jsme si to.

A když nováčka necháte pár týdnů jen pracovat, můžete posoudit, jestli to s koňmi myslí vážně a zbytečně do něj „neinvestujete“ lekce v jízdě na koni.

Alena s Cárkou začaly jezdit na základní škole a dál o víkendech chodily i do své původní jízdárny.

Já jsem jinou možnost neměla a navíc jsem konečně měla „svoje“ koně, hurá!

Takže jsem pondělí, úterý, středa, čtvrtek někdy sama šla na Maškov, vytáhla klíč od stáje ze schovky a pustila se do práce.

A kvůli tomu jsem nakonec dostala tu trojku z tělocviku.

Naše střední škola neměla vlastní tělocvičnu, takže jsme využívali tělocvičny jiných škol a v případě prvního pololetí to byl plavecký výcvik v místním veřejném bazénu. My holky máme občas ty „své dny“, kdy jsme byly z plavání omluvené, směly jsme ale sedět na tribuně. Plavání jsme měli jako odpolední vyučování (abychom se v polední pauze mohli do bazénu přesunout) a mě nebavilo sedět jak pecka na tribuně, když vím, že koně na jízdárně čekají na odpolední krmení…

A tak jsem se ulejvala víckrát, než byla uznatelná biologická potřeba – a proto jsem za trest pak dostala tu trojku z tělesné výchovy...

... : kyttka

Je to napsaný dobře, myslím, po řemeslný stránce dobře. Je to přesně uměřený způsob vyprávění ve vztahu k obsahu i k osobě autorky. A působí to mile, je z toho po přečtení dobře.

Je to legrační, ta trojka…
Jsem si u toho vzpomněla na svou první dvojku na vysvědčení, v šesté třídě v druhém pololetí, z pracovní výchovy. Dílny byly v pohodě, ale pěstitelky… Vlivem toho, že jsem makala na našich plantážích, tak mě vážně to rejpání v hlíně nebavilo. Sice jsem věděla, co a kdy, a co to vlastně na tom záhonu roste, ale paní učitelka usoudila, že nemám kladný vztah k práci.
Po víkendovém pletí jsem vážně neměla.
A jo, to o tom kladném vztahu k práci paní učitelka řekla mojí matce, když ta se šla v září zeptat, jestli to opravdu bylo nutné. Nějak nechápala (máma), proč zrovna pěstitelky.

říjen 14, 2022 14:28

... : Milena Nováková

Ahoj lidi, díky za reakce. Původně jsem chtěla napsat jen o několika mých zážitcích na téma "důchodkyně která se sotva udrží v sedle" , ale pak jsem si uvědomila, že bych měla k tomu napsat nějaký úvod. Je asi rozdíl, když si někdo jako zážitek zaplatí na ranči jednu vyjížďku a má "splněno" a to, jak prožívám vyjížďky zejména v poslední době já. Platím za každou vyjížďku nejen penězi, ale i bolestmi kloubů a občas i obavami, jestli se ve cvalu udržím v sedle. Ale protože nebyly koně pro mne samozřejmostí, v podstatě celý život jsem se s nimi hledala a potkávala na různých místech, vážím si všech příležitostí a to jsem nějak chtěla vyprávěním sdělit. Dokázala bych vše, co bylo před koupí vlastního koně napsat do jednoho pokračování, druhý díl by byl o Sonetě a Loretě, a pak už bych mohla psát o ranči. Ale přišlo mi, že by bylo škoda, odbýt to pár odstavci.
Sama jsem pochopila, že vzhledem k tomu, že to píši podrobně a až rozvláčně, s odbočkami netýkajícími se přímo ořů, bude to dlouhý seriál - rozsah "kniha na pokračování". Doufám, že se mi podaří psát své vzpomínky zajímavě, abych vás nenudila.

říjen 14, 2022 15:45