O PEJSCÍCH A LIDECH 2. |
Pondělí, 10 říjen 2022 | |
![]()
Bratr Jindřich, všechno, co mělo čtyři nohy, miloval. A taky občas tím celou rodinu dost vyděsil. Jednoho podzimního dne, když jsme ještě bydleli ve městě, setsakra postrašil obyvatele třípatrového domu, ještě ve městě, kde jsme bydleli. Již se šeřilo a čtyřletý Jindřich nikde. Ulice před domem lemovalo zábradlí a pod ním vantroky, což je dřevěný široký žlab, v němž proudila voda k nedaleké malé elektrárně a ještě kus dál tekla mělká říčka. Když už měli všichni dospělí hlavu plnou černých myšlenek, zastavil před naším domem vůz tažen párem koní, a ozvalo se z něj volání: "Komu patří tenhle kluk?" a Jindra byl na světě.
Co se stalo? Když povoz projížděl městečkem, Malý Jindřich si naskočil nepozorován vzadu na vůz. Ve stáji, když kočí odstrojoval koně, tak kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil tenhle prcek, a ptal se ho, že za kolik peněz by koně prodal? Tak hodnému kočímu nezbylo, než zase dát na koně postroje a vyšlápli si zpět do města.
AJAX
Pak, když bylo Jindřichovi asi sedm let, jednoho dne přivedl domu vlčáka a říkal mu Ajax. To jsme už nebydleli ve městě, ale na vesnici. Ajax u nás zůstal pár měsíců, ale poté jednoho dne odešel. Byl to pes toulavý a nebyl asi plně spokojen se stravou, kterou dostával, nevím. I když panu Hůlovi, který s námi sousedil, zamordoval dvě slepice.
V té době raného socialismu se pracovalo i v sobotu od šesti ráno do jedné odpoledne, a dodržovali se dle nařízení i bezmasé čtvrtky. Maminka každou sobotu odpoledne z městečka kde pracovala, přijížděla s velkým nákupem. Však nás strávníků bylo i s Ajaxem celkem sedm. Ten, přilákán vůní, v kuchyni vždy asistoval. Jednou se stalo, že v nestřeženém okamžiku uzmul ze stolu celý ten velký kus vepřového, co bylo na nedělní oběd, a vyběhl s ním do zahrady. Maminka s křikem informovala rodinu. Na zahradě začala honička šest na jednoho. Ajax nakonec nerovný boj vzdal a kousek vepřového v neděli také dostal.
To je má vzpomínka na Ajaxe, prvního i posledního pejska naší rodiny. Pak už jsem měl psa až jako dospělý.
Pepa Kouba, a příště o tom dalším. Komentáře
... : Milena Nováková
Úžasné, že jsi Pepo, převzal štafetu. Hezká vzpomínka!
říjen 10, 2022 22:04
... : *deeres*
Já nevím,jak je to možný, ale většinu psů jsem měla pažravých. Možná proto, že to dost často byli psi z útulku a tak byli zvyklí jídlo si sami opatřit i když u mne hladem určitě netrpěli. Bígla jsem z útulku neměla, ale to byla popelnice. Ten jenom prošel kolem stolu a během chůze nasál mámě řízek z talíře, brambory nechal, to už nestačil. Průser udělal ve Stromovce, kde jsou grilovací místa. Tam vždycky něco ukáplo. A ani nemuselo ukápnout. Prcek ve sportovním kočárku držel v ruce hamburger a moc s jeho konzumací nepospíchal.Burák prošel kolem a hamburger zmizel. Prcek chvíli nevěřícně čuměl a pak začal řvát a já jsem zdrhla.
říjen 11, 2022 06:21
... : Josef Kouba
Děkuji Daniele za prezentaci mého vyprávění a pěkné foto. Dík všem jež mají tyto čtyřnohé přátele rádi.
Chodím do lesoparku o velikosti 400 ha. s pejskem Jessie denně. Potkávám zde občas dámu, které do sto let moc nechybí. Věkem ohnutá a v ruce hůl. Doprovází ji starý velký hubený pudl. Ten s nosem na zemi vždy prosmejčí celé parkoviště. Hledá něco k snědku. Tato stařenka na něj trpělivě čeká. Pudl asi patří k těm bezedným stále hladovým. Vodítka se zde používají výjimečně, je to na majiteli pejska a za pět let co do parku chodím nepamatuji rvačku, přesto že se na parkovišti sejde i 8-10 pejsků. říjen 11, 2022 08:10
... : doktor
Pepo moc hezké,díky.
říjen 11, 2022 14:35
|