MARNÁ TOUHA PO KOŇSKÉM HŘBETĚ Nežila jsem nikdy jen s koňmi a pro koně.  Možná bych byla šťastná, kdybych skutečně věnovala koním všechen svůj volný čas, ale bohužel to vždy nebylo možné. Nebo možná bohudík? Ale život nemůže být jen o koních… Mám ráda koně. Proč? To se těžko zdůvodní.  Zdědila jsem snad lásku ke koním po svém dědovi? Jmenoval se Jan Korbel, měl koně rád a toužil nějakého mít, ale byl vždy příliš chudý, aby si ho mohl dovolit.

Jeho chalupa, kam jsme často jezdili s bratry na prázdniny, uživila jen menší zvířata – drůbež, králíky, kozu a prase, a jejich chov naopak živil rodinu. Kůň by byl luxus – a poníků tenkrát mnoho nebylo, což je škoda; dovedu si radost dědy, s chovem aspoň jednoho poníka, představit.

Děda se bohužel nedožil doby, kdy jsem si já koupila jezdeckého koně, potěšilo by ho, že jsem si alespoň já sen o koni splnila.

Koně jsem milovala od nejútlejšího dětství. Dokonce už v době, kdy jsem byla úplný prcek, kterého obalamutili při jídle – to maso je z koníčka, a já „koníčka“ snědla, protože jsem měla ráda vše koňské, a byla ještě hloupá na to, že bych jako milovník koní zrovna koninu jíst neměla!

Nejraději jsem si hrála s hračkami – koníky.

V mé paměti zůstal červený plastový koník s kolečky (fungoval i jako odrážedlo), dále žlutý molitanový koník, kvůli kterému jsem si od maminky vyžádala kočárek a pak v něm tohoto koníka vozila místo panenky, a různé malé figurky z umělé hmoty (dvě mám dodnes ve své sbírce koňských figurek).

Mojí první knížkou, kterou jsem přečetla, byla „Jasava“, příběh o chlapci, který vychová osiřelé hříbě.

Zajímal mne každý obrázek s koněm, píseň, ve které se objevilo slovo kůň, kůň bylo jediné, co jsem uměla namalovat, protože jsem to fakt usilovně „trénovala“.

Na koně jsme si hráli – se švihadlem místo opratí - s bratrem jsme si hráli vlastní verzi Dostihů a sázek, kdy jsme malým figurkám koníků namalovali dráhu na čtvrtku, a vymýšleli jim jména, rodokmeny a zapisovali jejich dostihovou kariéru (která ovšem závisela na hodech kostkou). Stádo koníků jsem dokázala vyrobit z drátků nebo staniolu, pak jsem pro ně tvořila postroje, stáje, ohrady.

Hráli jsme si v blízkém lese pochopitelně také na indiány a kovboje, milovali jsme Poklad na Stříbrném jezeře a další indiánky a také westerny.

Samozřejmě jsem toužila jezdit na opravdovém koni a jednou mít svého vlastního. Jenže celé dětství to zůstalo jen pouhým snem. Naši mi koně nepořídili, a mě nikdy ani nenapadlo, že by mi koně mohli koupit, nebyly na to peníze ani prostory. Chtěla jsem chodit do jezdeckého oddílu. Rodiče mi sice slibovali, že mi domluví docházení do oddílu, ale nikdy to nenastalo. Prý že berou až od 12, 13 let a když jsem se dočkala, nedostala jsem svolení od maminky.

Konečně mi vysvětlila, proč nechce, abych jezdila na koni. Slyšela někde, že holky, co jezdí na koni, nemohou mít děti a tak jsem svou touhu po kontaktu se živými opravdovými koňmi nemohla realizovat.

Svezla jsem se tedy na koni z jízdárny jen na MDD kolem 1. června, obdivovala jsem je v prvomájových průvodech, někdy jsem na toulkách lesem za naším domem potkala jezdce na vyjížďce, nebo alespoň nalezla otisky kopyt v blátě.

Nejvíc jsem si tedy koní užila, když jsem nejela na prázdniny k babičce a dědovi do jižních Čech, ale ke strejdovi Mandátovi na Moravu.

S mladším bratrem v ZOO Praha, já už byla na shetlanda moc velká

Vesnice, ve které žil, měla kolem návsi deset stavení a v jejich hospodářských budovách chovalo družstvo nejen krávy, ale také koně. Přímo ve dvoře, kde bydlela strejdova rodina, byla stáj s plemennými hřebci a tažný pár koní, mohla jsem tedy pozorovat připouštění klisen nebo zapřahání koní do vozu, a ve výběhu za zahradou dovádění hříbat v ohradách.

Do stájí jsem nakukovala přes otevřené horní části půlených dvířek a těšila se, že mě sestřenice sveze. Jednou mě kočí posadil na koně přímo ve stáji, také Anča se nade mnou smilovala, a když jsem na ní počkala u kapličky, tak, když odjížděla z tréninkové louky zpět do stáje, svezla mě na Baronovi.

V mých očích byla Anča tím, čím jsem toužila být, jezdkyní schopnou ovládat koně tak, že si ze závodů vozí vyhrané stužky.

Snad jsem jí i trochu záviděla její život mezi koňmi, ale nakonec se i mě podařilo se ke koním dostat a začít sbírat zkušenosti…

pokračování co nevidět!