Vdala jsem se do Vídně. Na zdejším úřadě práce jsem se zapsala do kursu účetnictví. Bylo mi jasné, že to bude těžké, ale to jsem ještě zdaleka netušila, že těžké nebude jen účetnictví. Lektorka mladinká, trochu zakřiklá dívčinka, nicméně velmi milá. Celkem nás bylo osm. První zrada: jsem jediná, kdo má problém s německým jazykem. Všechny ostatní účastnice kursu jsou buď Rakušačky, nebo sice cizinky, ale v Rakousku již narozené, tudíž perfektně rozumějící. Druhá zrada: není tu ani jeden zástupce mužského pohlaví.

Ale co, říkám si. Nedám se, přeci to nevzdám jen kvůli té zatrolené jazykové bariéře. S heslem všechno jde, jen se musí chtít, studuji látku denně přes půlnoc. Zároveň si dopředu překládám pár následujících kapitol a vše si ukládám do úhledných názorných tabulek, tabuleček, sloupků apod. Samozřejmě s barvičkami pro snadnější zapamatování si. Tak, jak nás to vlastně učili i ve škole.

Zvýraznit, podtrhnout a vše jde líp a rychleji. Vzhledem k  tomu, že sedím ve třídě hned vedle lektorky, je ona tou první, kdo si všimne mých krásně zpracovaných poznámek a udělá chybu – začne mne před ostatními, byť s dobrým úmyslem, chválit:

„To jste dělala v Excelu? Ten je ale dost náročný, viďte. Ale je to fakt super. To je nápad, s tím jsem se tu ještě nesetkala.“ 

Protože i ona si ráda věci zpracovává na PC, poprosí mne, zda bych jí některé taje mohla objasnit a zda by si něco ode mne mohla zkopírovat pro sebe.

O přestávce si o všem povídáme. Snažím se dělat nenápadnou myš, které jsou poklony a chvály cizí.

Možná zrovna v tu chvíli u mne začíná  pracovat  pud sebezáchovy, kdo ví.

Kdepak, v ten moment se naplňuje jedna předtucha: ve vzduchu přímo cítím nenávist a temno v duších. 

V příštích dnech mi dávají ony tři Rakušačky sakra najevo, že jsem tu nežádána a nejen tu. Snad jeden příklad za všechny. O přestávce si platím v automatu, umístěném na chodbě, kapučíno a po vypití odhazuji kelímek do odpadové nádobky ve třídě.

Ta nejstarší z klanu se do mne pustí „Co to tam házíte? Tam to nepatří! Copak jste nečetla na automatu, že se prázdné kelímky mají házet do koše u automatu?!”

V ten moment mám pocit, že snad špatně rozumím a tak vyčkávám.

„Vy jste mne snad neslyšela? Seberte to a dejte to tam, kam to patří!“

Vidím rudě, ale snažím se zachovat si chladnou hlavu. Srdce mi tepe 240 za minutu, ještě chvíli a hodím jí ten koš na hlavu. 

Naštěstí končí přestávka a vchází lektorka.

Během dalších dnů situace vrcholí.

Během výuky musíme čas od času odpovídat na otázky a mně se stane, že párkrát nepochopím a špatně odpovím, či odpovím správně, leč německy splácáně, jak se dá …

„No jistě, to jsou ti cizinci-přivandrovalci, zadarmo kursy a neumějí to, cha cha“, a jiné zlé věty.

Dojde to tak daleko, že můj muž, který mi chodil naproti a viděl, jak jsem nešťastná, chtěl podat stížnost u vedoucího kursů.

Nepřistupuji na jeho nabídku a věci si řeším dál sama. Před začátkem ranního kursu dojdu za lektorkou a s mým trápením se jí svěřím. Bohužel, ona s tím nemůže nic moc dělat a vedoucí je na dovolené. A tak si říkám - musím vydržet, musím  to zvládnout!  Ale ta fajn lektorka mi pomůže alespoň tím, že mne v dalších dnech již nevyvolává.

Přistihuji se při tom, že onu šéfku klanu (škaredá, mrňavá, se zlým pohledem, nezaměstnaná, asi 52 letá) fakt nemám  ráda, a kdybych mohla, vyrvala bych jí všechny vlasy na hlavě… A taky mne v tu chvíli hrozně mrzí, že zatím ještě stále neovládám jazyk natolik, abych jí to vše pěkně od plic řekla a vytmavila. A tak se dalších týdnech tyhle ženské snažím ignorovat a nepřímého spojence získávám v jedné milé spolustudentce, Maďarce.

Nicméně i z ní cítím, že se jich bojí a nechce s nimi přijít do přímého konfliktu. Sedím s ní poté ve dvojici v té části kurzu, která probíhá na počítačích.

A naštěstí právě s moderní technikou má ta nejhorší jedubaba velké problémy, takže jí nezbývá, než se po přestávkách všude možně pídit po informacích a nemá čas na nic jiného.

Po třech měsících kurs skončil a já z něho odešla jako úspěšná účetní, nicméně s naprosto divnými pocity.

Snažím se pochopit, proč, co a jak.Pak mi to dojde.

Tady přece vůbec nešlo o nějaké vlastenectví, nepřátelské pocity v podobě rasismu, nýbrž o úplně obyčejnou závist.  Závist všudypřítomnou, kdykoliv připravenou vyskočit, bodnout vás zákeřně do zad.

Jsem ještě mladá, mám muže a život před sebou…

Nicméně, děkuji právě vám, těm třem protivným ženským, děkuji vám za to, že jsem teď zas o něco chytřejší.

Protože jsem se opravdu učila ze všech sil.  

IVANA, hrdá účetní