Mám
chytrou televizi. Dáma z minulého století má současnou televizi, která
má v sobě nějaké extrachytré možnosti. Hrůza, co? Mám ji už dýl, ale
teprve teď, velmi pozvolna, se začínáme kamarádit. Zatím mi ukázala, co
má programů televizních, i když některé nejsou pro mne, protože k nim
nemám patřičné heslo.
Což mi nevadí, neb stále jich nabízí víc, než zvládnu, a porno už dávno není vůle má. Ten uplynulý týden se mi otevřel novy svět, plný nevídaného. A hlavně - s možností nečekat týden na poačování nějakého seriálu.Ve chvílích mizerné nálady si člověk může vlézt do jiného světa.
Prožívat radosti i smutky jiných, poznávat nová prostředí, nevídaná místa, poznávat úplně jiný styl života. A hlavně – poznat, že to i jinde, třeba i v mnohem lepším prostředí, nemusí být spokojené a šťastné na věky.
To se pak ty osobní problémy nezdají nezdají tak strašné. Případně si vzít z někoho či něčeho příklad, který je super k následování.
V tyto dny jsem se ocitla v krajích modrých. Modrých od světle šedomodré téměř bílé s jen letmým nádechem, přes jasnou nebíčkově světlemodrou, pak modrou silnou, pevnou, až po tvrdě tmavěmodrou, která přechází do černa. Ale každopádně modrou.
Dost možná, že mnohé z vás už
uhodly. Ano, do svého skandinávského detektivního rejstříku jsem přibrala
Finsko. Je neuvěřitelné, že ať se jedná
o místo někde „opodál“, či o hlavní město Helsinky, vládne všude tahle barva. Kdo nevěří, ať
se koukne. Zdi, kalhoty, auta, nábytek, svetry, výmalba téměř všude – nádherné odstíny
modré…
Zajímalo by mne, jestli i my bychom našli nějakou barvu, o které bychom mohli říct, že je naší nej. Osobně si netroufnu žádnou prohlásit za českou, nebo alespoň středoevropskou.
Po seriálu Sorjonen jsem se šipkou vrhla do dalšího, kde tentokrát neexceluje tvrdý chlap, ale mladá ženská, čerstvá vdova s malým sedmiletým klukem a nevlastní sedmnáctiletou dcerou. Dívkou v té nej nej pubertě. Seriál "KARPPI", o stejnojmenné vyšetřovatelce.
Příběh sám je hodně košatý a sleduje několik linií, přičemž ani jedna z nich se nedá považovat za slepou, protože do určité míry všechno se vším souvisí. Je pravda, že tvůrci se při motání zápletek dopustili několika krkolomnějších konstrukcí, ale nebylo nic, co by vyloženě bilo do očí. No a své si odvedla i tradiční studená atmosféra, kterou dokážou vykouzlit jen tam, na Severu.
Tak znovu vás zvu do hlubin NETFLIXu, tentokrát za Sofií Karppi, vyšetřovatelkou, podřízenou, a těžce rodičovství zvládající maminkou …
A protože nemusíte čekat na pokračování, uvařte si něco dobrého, k tomu alespoň litr kafe – a vzhůru do Helsink!
Zvládla jsem už první serii a fakt - vřele doporučuju.
Mj. je tam hodně natáčeno dronem, takže uvidíte opravdu i kus Finska. Nádhera.
d@niela
TV Philips má ještě jednu skvělou vychytávka, dopředu si můžete nastavit, co si budete natáčet. Skvělé, v rozhodném okamžiku se vás TV znovu zeptá, jestli chcete natáčet a když to neodsouhlasíte, nenáročné si nic. To nevymyslíš.
Doma mám TV Hitachi a obdobné zkušenosti.
Prostě chce to přizpůsobit se novotám a ne pořád skuhrat, že něco, co v minulosti šlo, už nejde
Netflix mám v noubůku, zadarmo, trvale získanej nějak pirátsky, noubůk v případě potřeby připojim šňůrou k televizoru. Za dva roky jsem Netflix zapnul jen dvakrát, po vopíchání, kdy jsem věděl, že mi bude blbě a nechtěl jsem se ani hejbat; a stejně jsem nevydržel dýl, jak jeden film.
Kvůli tomu se dohaduji i s mobilem, protože mu neustále něco zakazuji a stejně pořád prudí a od poslední aktualizace se mu to i daří.
Čtečku mám také, používám jen na cesty, vejde se mi i do malé kabelky. I v ní mám nahráno několik audioknih.
Cca pět let jsem se obešla bez televize, při sestěhování s partnerem do většího společného bytu se s ním nastěhovalo i O2. Vždy si projdu týden dopředu program, a zadám si nahrání pořadů, které mě zajímají. Sleduji se zpožděním, když mám čas, chuť a náladu, občas, protože úložiště máme společné s partnerem, zkouknu, co si zadal nahrát on. Každý si sledujeme svoje programy na notebooku, on třeba fotbalový zápas, já detektivku nebo dokument.
Jo a Francise mám komplet a miluji. Každou knihu jsem četla vícekrát, ale jen v češtině.
A co se chytrych televizi tyce - nemuzu si vynachvalit. Ja se predevcirem dozvedel, ze byl konecne natocen film o zachrane malych fotbalistu z thajske jeskyne Tham Luang o ktere jsme se nedavno bavili pod mym cestopisem. A uz za 5 minut jsem se na to dival!
Ja se celou tu dobu bal, ze to v Hollywoodu nekdo zprzni, protoze je to prevazne thajska story. Ale on to natocil Ron Howard (Apollo 13) a je to perfektni. I ti mali kluci hraji vyborne. Taky to vsude dostava hodne pres 80%... Jmenuje se to Thirteen Lives (Trinact zivotu) a vrele doporucuji.
Mikin
Cteni ma uzasnou vyhodu, postavy a krajinu si predstavuji podle sebe.
Aničko, to máš pravdu, taky se tím řídím. A vždy, když vidím nějaký film natočený podle knížky, která se mi líbíla, bojím se, že to nebude dobré. Že se to bude lišit od představy, kterou jsem si udělala. Třeba film Obsluhoval jsem anglického krále. Natočil to jak jinak než Menzel, tudíž záruka kvality, ale... četla jsem knihu a když jsem viděla film, bylo mi z něj smutno, protože kniha byla mnohovrstevnatá, nádherně členitá, prostě úžasná a film mi připadal osekaný a takový nijaký. Ono to asi ani jinak natočit nešlo, to bylo na seriál, aby se tam vešlo vše, co bylo v knize, ale prostě byla jsem zklamaná. Zajímavé je, že filmy Slavnosti sněženek a Postřižiny byly naprosto geniální a rozhodně se vyrovnaly knize.
Ale existují i filmové adaptace, které jsou stejně dobré, ne-li lepší než knižní předlohy.
Ať už to je Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Pokání.
Ale to už jsem odbočila hodně daleko.
