Takže – při mém posledním článku o tom, jak jsem přišla
ke svým chlupatým miláčkům, padlo pár dotazů, jakže tedy to je s tím
přivoláním, aby hafan přišel vždycky, když ho zavoláte a nejenom tehdy, když
jemu se zrovna chce. Z toho důvodu jsem se rozhodla, že sepíšu takový
manuál, který může pomoct jak majitelům (zatím ještě roztomilých ) štěňátek,
tak i majitelům psů odrostlejších, kteří řeší problémy tohoto rázu.
Předem podotýkám, že uvedené metody jsou dlouholetou kynologickou praxí uznávány a praktikují se jak ve služebním, tak i civilním výcviku psů. Tudíž chci případné útlocitné duše ujistit o tom, že se v žádném případě nejedná o týrání psů.
A jdeme na to:
Přinesete si domů malé, cca 8-týdenní štěně. Po seznámení s vámi, jakožto novou smečkou a zároveň i jejím vůdcem – pro zjednodušení nebudu teď zahrnovat případné další členy rodiny, to třeba někdy příště, další členové lidskopsí smečky jsou už vyšší level z hlediska smečkové hierarchie – začnete malého chlupáče učit všechno, co potřebuje. Kontaktu na sebe ho učit nemusíte, ono se vás bude držet samo, protože mu to velí instinkt. Doma mu určíte pelíšek, určíte si jedno slovo, které vyslovíte a zároveň prcka odnesete na místo určené.
Po určité době trvalým opakováním výše zmíněného se u štěněte vytvoří tzv. podmíněný reflex a ono bude vědět, že slovo např. „Pelíšek“ nebo „Místo“ znamená, že má jít na místo vámi určené. Zrovna tak doporučuji učit pejska od první chvíle na jeho jméno. Dělá se to jednoduše tak, že jej zavoláte jménem a když na vás otočí hlavu, tak dáte najevo obrovskou radost a pochválíte ho a dáte mu pamlsek. Pak už to jde samospádem.
K těm reflexům:
Dělíme je na nepodmíněné (vrozené) a podmíněné (naučené). Nepodmíněné jsou např. sací, vyměšovací, reprodukční a patří sem samozřejmě i pud sebezáchovy. Tedy to, čím štěně vybavila sama příroda a s čím se už rodí. No a ty podmíněné - to je prostě všechno to, co svého psa dokážete naučit.
Ještě se krátce zastavím u vyměšování – dost lidí na základě neodborných rad různě v televizi a od různých pochybných osobností vydávajících se za psí psychology nabylo dojmu, že chozením se štěnětem x-krát za noc ven rychleji docílí toho, že pes se naučí venčit se jen venku.
Je to nesmysl. Z toho důvodu, že pes začne svoje vyměšování mít plně pod kontrolou až cca kolem 6. měsíce věku. Takže když si večer nařídíte budíka po 2 hodinách, abyste šli s pejskem ven, tak uděláte pakárnu akorát sami sobě, ale ničeho nedocílíte.
Zrovna tak ničeho nedocílíte, když štěněti budete do loužičky nebo bobků strkat čumáček a hubovat mu. Jen se vás začne bát.
Správný postup je takový, že za udělání loužičky nebo bobku doma štěně netrestejte, pouze můžete dát najevo menší nelibost. Zato venku, když se štěňátko vyvenčí, tak nešetřete pochvalou a pamlsky. Klidně ze sebe udělejte tak trochu šaška, ať si okolí myslí, co chce. Děláte to pro sebe a svého pejska, ne pro lidi.
Pokud budete se svým pejskem budovat od začátku ten správný vztah, tak on velice rychle pochopí, že doma je to „fuj“ a venku je to „ok“. A sám se začne snažit to dodržovat. Pak může začít za vámi v noci chodit, když bude ještě malej a nevydrží do rána, a dávat vám najevo, že potřebuje jít ven. Pak samozřejmě platí, že s ním ven půjdete, a náležitě ho pochválíte.
Ale prostě těch cca 6 měsíců musíte mít trpělivost. To je prostě příroda, tak ráno prostě uklízet budete. To, co jsem teď popsala, je tzv. „pozitivní motivace“. Pejska pochvalou a pamlsky motivujete k tomu, aby dělal to, co vy chcete.
Logicky k tomu existuje i „negativní motivace“, která se naopak používá k zabránění vzniku nežádoucího chování nebo – pokud už k tomu vzniku došlo – k potlačení tohoto chování. Např. k tomu, aby pejsek věděl, že odpadky, co venku najde, se nejí, že auta, cyklisti a běžci se neloví, a tak podobně.
A teď k tomu přivolání:
V kynologických příručkách se píše, že přivolání psa je naprostý základ. Musíte psa zvládnout přivolat z (téměř) jakékoli situace. To téměř je v závorce proto, že při střetu podmíněného a nepodmíněného reflexu vždycky vyhraje ten nepodmíněný, protože je ze své podstaty silnější.
Existují výjimky z toho pravidla, ale právě proto jsou to výjimky. Klasický příklad – pes vám v lese vystartuje za zvěří. V takovém případě ho přivoláte zpět jen v případě, že lovecký pud u daného psa není příliš silně vyvinutý a dokážete to přebít. Ale jak říkám, jsou to jen výjimky. Většinou pes zmizí a vy si prostě počkáte.
Dá se tomu samozřejmě předejít, ale o tom taky někdy příště.
Takže jste venku s pejskem. Doporučuji silně začínat nácvik v klidném prostředí, kde na štěně nepůsobí další rušivé vlivy a ono tak může soustředit svoji pozornost jen na vás. A další důležitá věc – pořiďte si na to dlouhé vodítko. Pro potřeby začátečníka stačí 4-metrové, které se normálně používá na obrany. Pak můžete přejít na 10-metrovou stopovačku.
Takže máte pejska na vodítku.
Necháte ho, ať si čuchá, a dělá, co chce.
Řeknete jeho jméno, jakmile zpozorní, tak řeknete důrazným tónem povel – tento jeden konkrétní tón si nechte výhradně na povely, protože při zacházení se psem je důležitá i intonace vašeho hlasu, pes musí vědět, kdy se jedná o povel a kdy ho chválíte. Zažila jsem psovody, kteří stejným tónem hulákali „Ke mně!“ a tím samým tónem „To je hodný!“ Což samozřejmě nemělo ten žádoucí efekt.
Povel doporučuju ten klasický „Ke mně“. I proto, že kdybyste někdy šli na nějakou zkoušku, tak tam se většinou vyžaduje standardní povelování, tak ať nemusíte pak psa přeučovat na něco jiného.
Takže řeknete jméno, potom „Ke mně“, POČKÁTE CCA 2-3 VTEŘINY, a poté si začnete pejska pomalu vodítkem přitahovat k sobě. A až bude u vás, pak ho hurónsky pochválíte a nacpete pamlsky. V této fázi ještě není nutné předsednutí před vás, to je zase jen vyšší úroveň pro ty, kteří chtějí skládat zkoušky.
Pro většinu lidí stačí, že pes k nim přijde. A opakujete, opakujete, opakujete. Každý den. Stačí párkrát. A tak se dopracujete k tomu, že pejsek ví, co „Ke mně“ znamená a nadšeně k vám bude běhat. Ke zdůrazněnému – spousta lidí chybuje v tom, že začnou vykonávání povelu hned po jeho vyslovení. Pes potřebuje čas, aby – lidově řečeno – mu to doteklo do mozku. Odborně se tomu říká „reflexní oblouk.“
Je to asi jako vy, když stojíte na křižovatce a čekáte na zelenou.
Taky vám chvilku trvá, než ten pedál sešlápnete nebo než vyjdete.
Nevykročíte okamžitě se změnou barvy.
LENKA „jednička“
pokračování příště
Z rodiny mám neblahou zkušenost, že pes (Lhasa Apso) neposlouchal ve vlastní domácnosti nikoho, akorát babičku, která ho občas u sebe doma hlídala. Ovšem ta byla učitelkou matematiky s přirozenou autoritou...:-)
Musela se holka vrátit i s manželem do rodného domu, aby psi nezvlčili a táta jí nepřizabil.
Však já jsem Lence napsala, že
"jezisi, já sem ale popleta.... stejně jako rozeznávám auta osobní, veliká a červená, tak i psy: malej, větší a "zdrhám!"
Takže ty fotky - na obou je prý Ganeček.
Tímto se tedy omlouvám BONÝNKOVI, a jeho portrét vám dávám nyní...
Jak píšeš, deeres - když máš psa, kterej na srnu nebo zajíce hodí voko a přemejšlí, jestli mu stojí za to, tak máš v podstatě vyhráno. Když máš "lovce", kterej při spatření veverky je schopnej při honbě za ní to napálit i hlavou do stromu, na který mu ona zdrhne(viděla jsem osobně), tak máš problém.
mamča - jo, to je další věc, která se často vyskytuje. Autorita podle našeho lidského pohledu vůbec nemusí být totožná s autoritou, jak ji chápe pes. Něco o tom, co pes očekává od správného vůdce smečky, taky bude v dalších dílech.
Vlohy pro různé činnosti se liší plemeno od plemene, výmarák se v lese bude chovat jinak než třeba tosa-inu. Kangal se bude mezi lidma chovat jinak než pudl.
Postupně napíšu pár dalších věcí, aby ten základní návod byl ucelený. A ať si z toho každý vezme (nebo nevezme), co se mu bude hodit.
Ta poslouchala na slovo a já její výcvik nedokázala zničit .
Tak to je dobrý.
Míša šíša:
Díky. Ta fotka Bonýnka je z doby, kdy to byl 8-měsíční puberťák a já si ho přivedla domů. Letos v září mu bude už 5. Ten čas letí. Krásnej je pořád.
A Ganeček je takovej ňuňánek. Toho mám od 8 týdnů a je na mě tak fixovanej, že i teď ve 3 letech za mnou všude chodí. Není línej zvednout se z gauče (mají svoje místo, ale můžou si ležet, kde chtějí, když nechci, aby někde byli, tak je jednoduše pošlu pryč) a jít za mnou, když jdu do koupelny, jen aby si lehnul u dveří, aby na mě viděl.
Ja uz jsem vzhledem veku kocky ani psy nechtela, aby me nahodou neprezili, no a tenhle si me vybral sam. Ale vim, ze o nej by se mel kdo postarat.
Moje zkušenosti s naším pejskem a učením, aby dělal potřeby venku. Přivezli jsme si 10ti týdenní štěně labradora, vážící 10 kg. Bydlíme v rodinném domku, v prvním patře. Pejska jsme museli po schodech nosit, aby si nezničil klouby, protože tahle rasa na to trpí. Při rychlosti jeho přibírání (cca 1 kg za týden), jsme měli brzo dost. Já ho prostě neunesla. Takže se hodněkrát stalo, že místo, abychom stihli donést ho ven, když se probudil a chtěl udělat loužičku, udělal ji mezitím doma a bohužel si vybral místo na dlažbě v rohu kuchyně.. No a tam pak chodil opakovaně. Odvykl si to až kolem 4. měsíce..? tak nějak. Mezitím jsem to místo drhla vším možným, ale moc to nepomáhalo..
A k tomu přivolání. To nemá stoprocentní dodnes a to jsme zkoušeli vše, pochopitelně stopovačka a reflexní oblouk a pozitivní motivace.. Teď to má jen tu výhodu, že jako devítiletý "moudrý starší pes" už je trochu pohodlný a není tak rychlý, takže pokud by na povel Ke mně nepřiběhl, tak ho doběhnu a chytím.
Ale jinak moc díky za krásný článek.
To víš, že na sebe žárlí. Když podle Bonnyho názoru moc dlouho muchlám Gannyho, tak přijde, bráchu ode mě vyžene a nacpe se místo něj.
A potvrzuje se mi, že čím staršího psa si vezmete, tím slabší jeho vazba na vás bude. Bonnyho mám od jeho 8 měsíců věku a jo - respektuje mě, poslouchá, má mě rád, ale není na mě nalepenej.
Nejradši leží v ložnici napasovanej na půl pod postelí, odkud má nejlepší výhled na celý byt. Na mazlení moc není (kromě toho "žárlení", kdy dělá to, co dělá, jen proto, aby demonstroval svoji nadřazenou pozici nad bráchou), je to takovej samorost. Nicméně - když je mu zle, je nemocnej (zatím jen naštěstí dvakrát průjem, jinak nic), tak mě vyhledává. Nebo když jsme byli před 3 lety na rentgenech pacek, tak po probrání se z narkózy zaboha chtěl bejt se mnou a odmítal počkat s kamarádkou u auta než vyřídím platbu.
Ganečka mám klasicky od malýho štěněte a je to fakt jiný. Večer pravidelně přijde na rozdíl od bráchy dát dobrou noc, ráno, jakmile se cokoliv šustne, je okamžitě zase u mě a cpe mi hlavu pod rameno, je to prostě jiný. Ta vazba je tam mnohem silnější.
Jo, to se v podstqtě shoduje s tím, co píšu. Některý pes vyzraje dřív, jiný později. A stoprocentní přivolání nemá nikdo. Pokud tedy nechcete psa psychicky zlomit. Pak ano, pes vás sice poslouchá na všech okolností, ale je to duševní mrzák, který se vás bojí. A to asi nikdo normální nechce.
Ona ani ta poslušnost není dobrá jako úplně top, pokud potřebujete psa do práce. Protože v takovém případě se dost často stává, že pes tak visí na psovodovi, že není schopen pracovat samostatně, a při vyslání na revír se vám po pár metrech anebo vteřinách vrací zpátky. Což tedy není to, co chcete.
a chtěl si s nima hrát. No a když na něj přišla kolem roku puberta, tak vše, co uměl, zapomněl nebo dělal, že to neumí a bylo to asi tak dva roky peklíčko, protože vrčel na psy, které jsme potkávali a byl hodně dominantní. Pak se zklidnil. Bohužel na cvičáku nám s tím neporadili, takže jsme to museli nějak přežít a pak se z něj zase stal úžasný rodinný pes a momentálně pyšně chodí vedle kočárku, když vozíme vnučku.
Jojo, psí puberta. Známe. Rekord mám 34 povelů "Sedni" a asi 3/4 hodiny času než Bonny pochopil, že dokud neudělá to, co chci, tak z toho lesa nejdeme. Ten jeho pohled stál za to: "Neposlechnu, protože nechci, protože seš úplně blbá a já tě k ničemu nepotřebuju."
Byla to neuvěřitelně klidná, přátelská fena a rozzuřenou jsem jí viděla jenom jednou, když na mne v lese vystartoval nějaký ožrala.
Důkaz toho, že jsi s ní měla ten správný vztah. V takovém případě pes za smečku dejchá a položil by za ni i život.
Tak to je moc hezký. A byl to výjimečnej pes. A ty máš pro to očividně cit. Znám takovýho člověka, kynolog nikdy nebyl, povely nezná, cvičit psy neumí, ale s každým psem, kterého měl, se prostě nějak domluví. To pak ta teorie ani praxe nejsou zapotřebí, funguje to spíš po té duševní stránce.
To si pak říkám, že holt jsou věci mezi nebem a zemí.
Ty obecné návody píšu pro tu drtivou většinu psů a lidí, se kterými to takhle nefunguje a výjimeční nejsou.
