Na jaře 2019, cca rok poté, co jsem azyl v Borohrádku pro své koně získala, nastalo jejich druhé stěhování doslova za kopec za naším domem. Asi by bylo na místě, popsat jaké podmínky k chovu koní jsem měla ještě na Plzeňsku. Na rozdíl od skotu nebo zpočátku chovaných prasat, se s koňmi dobře manipuluje, takže bylo logické, že když jsme potřebovali více místa pro zvířata, jejichž chov nás živil, museli poníci místo uvolnit.

Jeden rok shetlandi přezimovali u stohu peluškové slámy, který si okousali do „hřibovité“ podoby a následně se pod ním mohli schovávat před nepřízní počasí, jiný rok jsem získala pro koně azyl u sousedů, protože se nám domů „nevešli“.

Teprve když jsme zredukovali chov skotu, takže stádu krav stačilo užívání jedné ze dvou stodol, získali koně v podstatě luxusní ustájení ve staré stodole. Jako pastvinu jsem směla využívat podmáčený pozemek, který by těžké krávy rozdupaly do bahniště; zatímco lehcí poníci spásli nejen travnaté okraje pozemku, ale při své skromnosti vypásali i skřípinu z centrálního močálu.

Pastvina byla oplocena dvojitým ohradníkem, který se musel podsekávat.

Později jsem si pořídila pozinkované hrádě (původně ovčí), pomocí kterých jsem mohla vytvořit dočasné ohrádky v situacích, kdy jsem potřebovala se stádem manipulovat.

V Borohrádku byly ohromné rovinaté pastviny vedle řeky s břehem zarostlým křovinami, které byly ze dvou stran lemované zástavbou, a s  přístřešky na pastvině. Na hřebení, marodění apod. se koně museli odvést asi 200 metrovým koridorem domů do stáje. 

Výborné bylo, že cesta za koňmi trvala vlakem jen cca 2 hodiny (muselo se 3x přestupovat) a pastviny byly asi 10 minut chůze od nádraží.

Hrabenov je něco úplně jiného.

Nejen že to mám kousek – cca hodinovou procházkou skrz les (využívala jsem pastvinu jako cíl couraček v covidové době), nebo mohu jet příměstskou autobusovou linkou (na letní pastvinu jedna zastávka příměstské linky, do zimoviště na farmě třetí zastávka. Deset až patnáct minut autobusem, který serpentinami vyjede a následně sjede kopec mezi Šumperkem a Hrabenovem, to je super zlepšení proti šestihodinové cestě na Plzeňsko nebo dvouhodinové do Borohrádku.

Areál, který jsem dostala k dispozici, mě nadchnul.

Oplocený ovčím pletivem, tedy bezpečné i bez podsekávání, sousedící s lesem a pastvinami jiného zemědělce, stranou od vesnice. To je výhodné vzhledem k tomu, že mnozí chovatelé mají problémy s „krmiči“, tedy lidmi, kteří dávají cizím koním v ohradách nevhodné krmení, nebo v nevhodném množství a tím ohrožují jejich zdraví i život.

Pro napájení protéká ohradou potok, pro manipulaci nebo úkryt koní před sluncem a mouchami stojí na pastvině „salaš“.

Nádherné výhledy do krajiny, klid a pohoda.

Pro návštěvy u koní jsem původně měla k dispozici obyčejnou lavici, později se na pastvině objevila venkovní houpací lavička. Aby se kovář při strouhání koní nemusel k nim ohýbat, poskládal Pepa z panelů rampu, na kterou po šikmině poníka vyvedu, a tam ho ošetříme. Na tuto pravidelně potřebnou akci pozve Pepa vždy několik svých kamarádů, takže se z ošetření koní stává společenská akce.

Pro mě je bonusem, že já pouze vyvádím postupně na rampu naše poníky,  koně u hlavy držím  a chlapi se střídají v držení nohou kovářovi, jeden má navíc funkci odháněče much a ovádů, aby koníci stáli klidně.

V zimě pobývali poníci na dvoře statku, nejprve jen ve stáji, později jim Pepa obětoval i stodůlku; přes den se poníci procházeli po dvoře.

A když už je tento díl mého vyprávění o ponících zaměřený na popis ustájení, budu pokračovat tím, že vám napíši, že dnes máme areály dva – starou pastvinu a novou pastvinu. Pepovi se nelíbilo, že jsou poníci poměrně daleko od statku a vybudoval druhý pastevní areál hned za statkem. Nejprve zatravnil  pole za humny, pak je oplotil ovčím pletivem tak, že vytvořil dva výběhy a nakonec postavil druhou salaš.

Neskutečná spousta práce a nic halabala, co se postaví dočasně a pak to užíváte deset let, i když ještě úplně dobudováno není.

Pepa je prostě jiný zemědělec, než byl (a asi ještě je) můj exmanžel.

Na dvoře má Pepa všechny cennější stroje pod přístřešky, vlečky vyrovnané v řadě, stavební materiál na zadním dvoře poskládaný, a do čeho se pustí, to dodělá.

Salaš, jak já dřevěné stáji pro poníky říkám, je předimenzovaná, protože je vymyšlená tak, aby se dala čistit pomocí traktoru.

Tedy obě poloviny - protože stáj je předělená tak, aby se v jedné stáji mohli ustájit dvě oddělené skupiny koní (mladé kobylky do 3 let nemohou být pohromadě s plemenným hřebcem, popř. když je po připouštěcí sezoně, je hřebec oddělený od kobylek kvůli tomu, abychom neměli podzimní nebo zimní hříbata).

Aby to Pepa nestavěl jen pro cizí (moje) koně, odprodala jsem mu část koní a máme tedy zhruba koně nyní napůl. Ale to, které koně jsem přenechala Pepovi a Pavle, a jaké události mě potkaly po přestěhování poníků, to si - moji drazí -

nechám zase napříště…