Nic jsem neslíbil, ale pokusím se o sepsání příběhu, který se odehrál tak v šedesátých letech, tedy spíš na přelomu těch “vydařených” šedesátek. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený a taky trošku vykulený učeň, a tehdy mi jeden “zapomnětlivý” referent učňů zasáhl do dalšího života tím, že mi - a hlavně mým rodičům, neoznámil skutečnost, že mnou podaná přihláška k učení se na radiomechanika, nemůže být akceptována. 

Proč? protože provozovna podniku, kde se opravovaly televize a rádia, byla převzata jiným podnikem. A hlavně, že ten si ponechá jenom stávající zaměstnance, a nové zaměstnance, respektive učně, že žádné nepřijímají.

Oznámit mi to včas a v době, kdy jsem ještě měl jakousi možnost se poohlédnout po jiné firmě, kde bych měl možná ještě šanci se uchytit, se jim však „nepodařilo“. Jejich oznámení, jak to tedy vlastně je, přišlo někdy v polovině července. Přestože se můj otec snažil napravit tuto chybu zaslouženého soudruha referenta podmazáním soudružky spolužačky, která pracovala jako sekretářka u vedoucího na odboru pracovních sil, se to už nepodařilo změnit.

Ona mi sice jakési místo sehnala, ale potřebovala k tomu tu přihlášku, kterou tomu prvnímu podniku odeslala moje škola. A ať táta dělal a skuhral kdekoli, nezadařilo se, přihlášku jsme zpátky nedostali. Nakonec to dopadlo tak, že jsem přeci jen musel prvního září nastoupit, ale zařazení nebylo vůbec zřetelné, ani jasné. Prý se má otevřít nějaká nová, vývojová dílna, specializovaná na prototypy a vynálezy.

Jenže, než k tomuto došlo, byl jsem pořád jen jakýsi malý poskok a strkali si mě tam, či onam, jako tu horkou bramboru. Takže jsem třeba ještě jako kluk-učeň, dělal na “revolverech” (automatizovaný soustruh), jiných obráběcích strojích (frézy, vrtačky apod.),  taky jsem sestavoval dohromady různá měřidla, která se tam tehdy vyráběla. Poznal a naučil se i vystružování, řezání závitů, lapování, kalení, popouštění, sycení krevní solí a uhlíkem, a ještě několik dalších věcí a úkonů, které byly velmi v rozporu s učebními směrnicemi a postupy, tenkrát požadované ministerstvem školství a nauky, pro první ročníky učení v oboru strojní zámečník.

Nakonec to bylo to nejlepší, protože jsem se naučil za tu dobu tolik věcí, co bych se v „seriózním učení“ neměl šanci naučit.

Musím se taky přiznat, že jsem mohl jednou přijít i o život, když jsem se na soustruhu pokoušel “ošmirglovat” ocelovou tyč, asi 1,5 cm v průměru, kterou jsem upnul do sklíčidla soustruhu a její větší část, která ještě asi 1,5 metru vyčuhovala ze zadní části, jsem se pokoušel “ojet” smirkovým papírem. Jakmile jsem malinko víc přitlačil, tak se tyč vychýlila ze středu a vlivem odstředivé síly a rotace se ohnula … A - pořád rotovala, i v tom ohnutém stavu. Nejspíš asi úlekem, když se ta ohnutá tyčka okamžitě zabořila do zdi, ze které vytloukla nejen omítku, ale i kusy cihly, jsem  instinktivně rychle uhnul, a vyhnul se tak zásahu tyčí přímo do hlavy.

Odnesly to jenom moje montérky a  košile, a získal jsem menší šrám na prsou.

Takže od této chvíle jsem byl prohlášen za nebezpečného a museli mě hlídat. Za trest jsem pak musel dělat další různé úkoly a věci, které mi občas nešly moc pod nos. Tak jsem byl taky jednoho dne přidělen jako pomocník, nejhoršímu “démonovi” v podniku - údržbáři Franzovi, který o sobě prohlašoval, že umí všechna řemesla, včetně zlatnického i pasířského.

V té malé firmičce byla taky jakási autodoprava, tou dobou tam měli několik ojetin, které už v dosti pokročilém věku dosluhovaly svůj životní úděl. Byly to většinou náklaďáky, které se pyšnily svým mládím někdy za první republiky, a které po celodenním pachtění, potřebovaly pořádně umýt. To se běžně provádělo na malém nádvoří firmy, kde přímo uprostřed byla vpusť, tedy kanál, kudy odtékala špinavá voda a písek. Jenže - díky šlendriánu instalatérů a nedodržení předpisů tehdejší státní normy, byla tam též svedena odpadní roura  WC  z přilehlé budovy.

Poněvadž Franz samozřejmě věděl, že je záchod, vlastně roura z něho, zavedena do té odpadní šachty pro vpusť na nádvoří, pokoušel se nějak zvenčí záchod uzavřít, aby ho nemohl v době opravy někdo použit,  když už byl pověřen úkolem tuto nepříjemnost nějak zapravit. Ale - jaksi to nešlo. Tak jenom přilepil na dveře ceduli s nápisem, že se záchod nesmí používat, poněvadž právě teď dochází k jeho opravě.

K potřebnému čištění odpadního potrubí ze záchodu (ale i té šachty, kde se za delší dobu nashromáždilo tolik písku, že právě ten napojený záchod už nemohl plnit svoji funkci), byl nejvyšší čas.  Roura ze záchodu byla totálně zablokovaná a všechno měl spravit Franz “všeuměl”. Mě mu dali k ruce.

Vlastně jsem měl za úkol odnášet kousek stranou kýble plné písku, které on s velikým odhodláním a cele zabořen do té odporné odpadní šachty,  plnil.

Když už odpadní roura, co vedla přímo ze záchoda, byla docela odkrytá, a Franz si chtěl na moment odfrknout, jistý, velice povědomý a nepříjemný zvuk mu oznamoval, že se blíží určitá “zásilka” záchodovou rourou.

Jeho reakce byla docela adekvátní: na celé kolo od plic zařval: „Která pí.a negramotná tam vlezla, to neumíš debile číst?!“   

V očích měl zlost a velké odhodlání, vyčinit a pěkně seřvat toho odvážlivce, který nedbá jeho pokynů. Jenže, dveře se pomaloučku otevřely, velice milá a přepěkná tvářička z nich jukla malinko ven, s velice provinilým a zardělým výrazem ve tváři řkouc, že už to nešlo déle vydržet, že musela tu potřebu vykonat a použít tenhle záchod, neboť ostatní byly obsazené.

A – velká proměna…

Franz se nadýmnul jak nadržený holub a pravil: „Ale, ale, Jarmilko, to jste byla vy? No, vy máte ale moc pěkné hovínko, takové zlatohnědé, skoro jakoby nugátové!” Jarmilku to asi moc nepotěšilo, a jakmile okoukla situaci kolem, hlavně, že na blízku nejsou žádní diváci,  tak se okamžitě svými cupitavými krůčky vzdálila z místa provinění.

Nuž, tak to byla jedna z mých vzpomínek z mládí, kdy jsem se začínal seznamovat se světem dospělých a sám se taky jaksi “okřesával”. 

Příště bych si mohl taky vzpomenout na to, jak starý Mánek “obráběl” pří své odpolední (spíše noční) šichtě, jednu docela pěknou ženskou, ale stejně asi potvoru, na hoblovce.

Jestli někdo znáte rozdíl mezi šepinkem a hoblovkou, tak asi víte, o čem by mohla být řeč.

U šepinku se pohybuje nůž, u hoblovky je to obrobek.

Ale ten pravidelný a dostatečný pohyb stolu, na kterém je upevněn ten “obrobek”, se dá nastavit na určitou délku a taky rychlost...  No, uvidíme, tak třeba příště...

ZDENĚK