Kamarád Jirka Levý bydlel v domku kousek od jezu, kde v létě bylo príma koupání, a v zimě mohl pozorovat pana Knapa, který koupání vynechal, jen když táhly ledy. Také měl Jirka Levý pěknou ségru; ale protože jí už bylo sedmnáct a mě teprve čtrnáct, tak mé city neopětovala. Nedaleko byla menší továrna na nábytek, která ještě před pěti lety patřila Jirkovo tátovi. Nyní ale patří nám všem. Pan Levý byl kvůli tomu nabručený, ale šéfoval v továrně dál.
Můj táta byl také kapitalista, ale malý. Měl dámské krejčovství a čtyři učednice. Také se mračil a říkal: „Dílnu mě vzali, ale dluh za látky jsem splácel ještě řadu let“.
Já bydlel na Jánském náměstí v třípatrovém domě. První patro obýval strýc Karel s tetou Slávkou, se třemi mými bratranci a jednou sestřenicí. Druhé patro okupovala naše rodina ve stejném počtu jako příbuzní pod námi. Jen poměr byl vyrovnanější. Dva kluci, dvě holky. Ve třetím patře bydlel strýc Franta s tetou Rózou. Měli čtyři kluky, ale nyní už jen dva. Bohouš a Martin se při blbnutí na ledových krách utopili. Bohouš byl syn amerického vojáka, ale strejda František se s tetou Rózou stejně oženil. Teta Róza byla Němka, ale česky mluvila perfektně, měl jsem jí nejraději.
Čtvrté patro byl již půdní prostor, které jsem okupoval jen já se svými holuby.
V okolí našeho domu nikdo nebydlel. Celé staré město bylo prázdné. Všichni obyvatelé se museli odstěhovat do Německa, protože nadržovali Hitlerovi a byli Němci. Ráno při cestě do školy nás bylo jen osm, protože dva bratranci ještě chodili do školky. Celé rodinné stěhování ze šumavského městečka do Chebu se konalo jen za účelem zlepšení finanční situace. Řemeslníci měli dvojnásobné platy.
Soudruh president Zápotocký zahrnul do pětiletého plánu budování socialismu také obnovu starého chebského města.
.jpg)
Můj kamarád Jirka Levý a já jsme finančně nestrádali. Přivydělávali jsme si sběrem kovů. Za železo bylo jen osm haléřů, to byl jediný kov, který nás nezajímal, zato měď, zinek, cín, olovo, to byl náš zlatý důl. Toho bylo po domech neskutečné množství a cena v průměru dvě koruny za kilo. Cín byl za deset.
Z trosek malého kostela, jenž byl zničen bombardováním Chebu tři týdny před koncem války, jsme odvezli do sběrny všechny cínové píšťaly z varhan. Byl toho snad metrák. Také mnoho měděných kotlů, v nichž se vyvařovalo prádlo, a nespočetně zinkových okapů a rour.
Pivo v hospodách proudilo k pípě v olověných trubkách. Nikoho nám v tom nebránil a ve sběrně neměli připomínky.
Ve starém městě byl opuštěný zachovalý kostel, ve kterém se bohoslužby nekonaly. Tam jsme občas s Jirkou Levým blbli. Já šlapal měchy a on hrál na varhany až okna drnčela. Když se okolní domy začaly opravovat, tak řemeslníci o polední přestávce v klidu usedali do lavic kostela a konzumovali svačinu. Můj táta byl amatérský herec a pyšnil se tím, že si párkrát zahrál i v profesionálním divadle.
Vyprávěl, že když chlapy usedli do lavic, tak vystoupal na kazatelnu a udělal jim kázání, na které prý do smrti nezapomenou.
Holubům z kostela se říkalo kurťáci, asi proto, že bydleli o patro výš než byl kůr, ze kterého se při mši zpívalo. Při průzkumu našeho úlovku z kostela jsme se shodli, že jeden z mých úlovků je mládě poštovního holuba. Holoubek byl velice drobný a já jej krmil asi dva týdny z úst do zobáčku.
Jméno Pepík dostala kavka od mé matky. Zdali to byl skutečně sameček, jsem nedokázal poznat. Když občas potřebovala v kuchyni cosi podržet a volala „Pepíno!“, ten černý uličník mě vždy předběhl a posadil se mámě k noze a spustil, " m..ťa, m..ťa, m..ťa - a opakoval to tak dlouho, dokud něco dobrého nedostal.
Pepík kavka se učil létat pomalu. Rád sedět na mém rameni a já se s ním pyšně procházel, protože jsem byl lidmi obdivován. Občas jsme chodili k fotbalovému hřišti na velkou louku, jednu stranu tam lemovala řeka Ohře, na druhé, v mírné stráni, byla velká budova, kde se učili placmalti. Bylo to zednické učiliště.
Na té louce jsem
vyhazoval Pepka do vzduchu a radoval se, jaké dělá pokroky. Po nějakém čase
dokázal již vzlétnout vysoko a po několika velkých kruzích přistával u mne. Při
jednom letu, asi unaven přistál v zarostlém parku školy. Marně jsem hledal,
marně volal.
Na schodech ke škole seděl velký počet chlapců a mým počínáním se velice bavili.
Veselí přilákalo učitele.
Vysvětlil jsem problém a řekl, že kavku někdo našel a schoval, jinak by se na mé volání ozvala. Učitel s mou prosbou, zdali si mohu prohlédnout ubikace učňů, souhlasil.
Otevíral dveře a já v každé místnosti spustil...m..ťa, m..ťa, m..ťa. Za námi se táhl dav chlapců a doslova řvali smích, až je učitel musel okřikovat. V každé místnosti jsem opakoval onen pokřik. Styděl jsem se, byl jsem rudý až za ušima, ale mé obavy že Pepu nenajdu, mi dodávaly kuráž. Snad již pět, šest místností, ale stále nic, žádná odpověď...
Měl jsem slzy v očích, a již jsem se rozhodoval hledání vzdát, když se na mé směšné mlaskavé napodobování kavky ozvala z nočního stolku odpověď - m..ťa, m..ťa, m..ťa, m..ťa.
Přál bych všem
prožít onen nádherný pocit, který projel v krátkém okamžiku mým tělem a za slzy
jsem se nestyděl. Odcházeli jsme ztichlou chodbou, já se šťastným úsměvem, na
rameni mi seděl spokojeně Pepek a čechral mi zobákem vlasy.
Pozdě odpoledne jsem se vracel od jezu, dosyta vykoupán, bos, jen v šortkách.
Byla neděle. Srpnové slunce řádilo naplno. O školních prázdninách jsem se přihlásil na brigádu.
Zásoby barevných kovů byly vyčerpány.
Pracoval jsem šest hodin a dostal neskutečně nudnou práci.
V jakémsi průjezdu jsem seděl před obrovskou hromadou použitých cihel a malou sekyrkou je upravoval do použitelného stavu. Od pondělí do pátku. Šedesát haléřů za jednu čistou.
Kousek od domu na Janské náměstí jsem napodobil kvákavý zvuk kavky a netrvalo dlouho a Pepek mi usedl radostně na ruku a hup na rameno.
Když mne maminka nakrmila, pelášil jsem na půdu k holubům se zbytky jídla. Ale i kdybych je nekrmil, uměli se postarat sami. Vylezl jsem vikýřem na střechu a sedl na prkno mezi komíny. Byl to malý rituál s holuby. Drobil jsem chléb, někdy sypal vařenou rýži. Přiletěli i holubi, kteří u mne nebydleli. Poštovní holoubek vyrostl ve zdatného jedince a asi z vděčnosti, že jsem jej v mládí krmil, se ke mě choval stejně jako Pepek. Ke konci školního roku jsem jej přinesl do třídy a za asistence všech žáků jej vypustil s okna.
Letěl rovnou domů.
V chladnějších dnech jsem chodil za partou kluků k Plicňáku. Tak se říkalo domkům na svahu u nemocnice. Hráli jsme tam na malém plácku fotbal. Pořád za mnou chodil Jirka Pekláč, byl ještě menší než já, chodil teprve do šestý. Stále loudil, abychom ho vzali s sebou do kostela na holuby. Nakonec nás ukecal. Hnízda byla již prázdná, mláďata již vylétla.
Asi hodinu jsme lelkovali po půdě a v obou věžích. S prázdnou jsme sestoupili k naší únikové cestě. Když Pekláč uviděl, kudy musí slézt, razantně sestup odmítl. Po krátké poradě jsme vymysleli jediný možný plán. Jirka Levý se spustil k úzkému oknu, držel se mříže a odtáhl se ode zdi co nejvíce, aby mohl a byl připraven Pekláče chytit mezi zeď a sebe. Když již visel za ruce a vše šlo podle plánu, dostal šok, začal hlasitě křičet a domáhal se, abych jej vytáhl zpět, což však bylo nemožné.
Jirka mi dal znamení, já jsem Pekláčovi silou odtáhl ruce z rámu a pustil jej volným pádem do kamarádovy náruče. Jen necelý metr volného pádu a bylo by vše v pořádku. Ne! Ten vůl pokrčil nohy a místo aby hladce přistál dle plánu, dopadl Jiřímu nohama na ramena, udělal ve vzduchu salto a praštil sebou ze čtyř metrů na dlažební kostky.
Ležel na břiše a nehýbal se. Během chvilky jsme stáli nad ním, přesvědčeni, že se zabil. Opatrně jsme jej otočili na záda. Krvácel z nosu a na čele se mu dělala obrovské modrofialová boule.
V okamžiku, kdy jsem se už rozhodl beze slov doběhnout na nedaleké náměstí pro pomoc, se Pekláč ozval, "kluci, to byla morda…" a s naší pomocí se postavil. Zázraky se dějí, asi okolo kostela létají andílci. Nebylo mu dva týdny veselo, přežil ten neuvěřitelný pád jen s otřesem mozku.
Co bylo
dál. Staré město se obléklo do hávu lešení. Strýc Karel a Strýc František
byli členy správné strany a dostali na chebském náměstí prostorné byty.
Tatínek, jakožto bývalý krejčí – tj. kapitalista, dostal byt v paneláku.
Moji holubi se díky rámusu sbíječek stali opět svobodní, Pepek kavka jednoho dne odletěl a již se nevrátil.
I já jsem jednoho dne odlétl, a toto je má vzpomínka na Cheb.
Pepa Kouba
Předem díky!!!
