Domnívám se, že mnozí z nás mají ještě v živé paměti hodiny tělocviku ze základní školy. Ti dříve narození si zajisté pamatují cvičební úbor, který se skládal pouze z modrých kalhotek zařezaných až … až tam, bílé nátělníky a „jarmilky“. Také si dozajisté pamatujete, jak jsme se pomoci rukou a silné vůle snažili vydrápat na kovovou tyč, která neskutečně dřela a „soužka učitelka“ nám měřila čas. Ti zdatnější šplhali na laně a v tom lepším případě sešplhali i dolů.
Já se při šplhání nedostala dál než do poloviny, a to mi ještě musel přijít na pomoc školník s žebříkem, trampolínou a čokoládou, aby mě přilákal dolů.
K základnímu tělovýchovnému vzdělání patřil neodmyslitelně i lyžařský zájezd, kdy měli „soužky a soudruzi“ učitelé za úkol ze sportovně nenadaných jedinců na svahu vykřesat použitelná nemehla a ze sportovně nadaných jedinců vychovat budoucí Rašky nebo Sakaly.
Jak už to bývá, tolik opěvovaný lyžařský zájezd předcházela jistá pověst a každý ročník se snažil předčit ten předchozí.
Ani nás to nadšení neminulo a tajně jsme plánovali, kolik propašujeme do ubikací alkoholu, kdo s kým se spáruje, kdo dostane první pusu a kdo rovnou při troše neopatrnosti otěhotní.
Konečně nastaly tolik očekávané zimní prázdniny a naše sedmá B., společně se sedmou A. vyrazila na „lyžák,“ jež se konal ve sportovním středisku Hutisko-Solanec.
První noc po příjezdu jsme zlikvidovali veškeré zásoby alkoholu, ale to nebyl až takový problém, neboť se nám podařilo propašovat pouze půl litru rumu a láhev octa, jež Novák ukradl mamince ze špajzu.
Druhý den byly naše třídy rozděleny na dvě skupiny a za doprovodu
tělovýchovných kantorů jsme byli vysláni na pátrací expedici, jež měla za úkol
objevit sněhové jazyky, kde by bylo možno páchat nějaký ten sport, popřípadě
parádní koulovačku.
Moc úspěšní jsme nebyli. Podařilo se nám najít pouze jeden skromně zasněžený plácek a zapomenutého letního houbaře. Ovšem i tento malý kousek tuhého skupenství vody postačil k základnímu výcviku.
Následující den byly naše třídy rozděleny do třech skupin.
Skupina 1. – Ti, co umí velmi dobře lyžovat
Skupina 2. – Ti, co umí lyžovat
Skupina 3. – Ti, co neumí lyžovat.
Díky mně vznikla ještě jedna speciální skupina, jíž jsem byla jedinou členko a to:
Skupina 4. – Ti, co neumí stát na lyžích.
Vzhledem k tomu, že lyžařský zájezd trval pouze deset dní, nebylo na co čekat a skupiny se vrhly na výcvik.
Skupina 1. sjížděla šusem i náročnější kopce, 2. skupina se učila sjíždět náročnější kopce a 3. skupina se učila sjíždět pluhem.
4. skupina – tedy já, se učila stát na lyžích.
Den poté 1. skupina rejdila po sjezdovce, jako utržená ze řetězu, 2. skupina se učila jezdit na vleku a třetí skupina přešla ze sjíždění pluhem na sjezd mírného kopce.
4. Skupina se ještě pořád učila stát na lyžích.
Následující den první skupina ohromovala náhodné obecenstvo akrobatickým uměním, druhá skupina sjížděla šusem, třetí skupina přestala padat z lanovky a já se učila sjíždět pluhem.
V pokrčeném předklonu, se zadkem vyšpuleným, jako u proktologa jsem ukázkově sjížděla pluhem po zcela bezpečné rovině, kdy se mi nedopatřením narovnaly lyže a dílem fyzické setrvačnosti a dílem nízkého těžiště vyrazilo moje volumiozní tělo rovnou do lesa.
Než se tělocvikář vzpamatoval, uháněla jsem šusem kolem krmelce, lesní školky, dál, hlouběji do lesa, dokud jsem nezaparkovala o statnou jedli. Po několika minutách mě kantor nalezl objímaje majestátní strom, v poloze s nohama do praku. O kousek dál se válela zlomená lyže a ani moje levá noha nevypadala, že tento akrobatický kousek přežila bez úhony.
Stačilo pár minut na to, aby lyžák pro mě skončil a já se od té doby na lyže už nepostavila.
Začala jsem se sáňkami, ale ten příběh už znáte…
Veronika, novopečená spisovatelka!
Jak už jsem se minule zmiňovala,
Veronice co nevidět vychází její první knížka...
Co říct o ženě po třicítce, která se vydala s jednou plastovou taškou do Švýcarska, aby začala znovu a lépe? Skutečné tragikomické příběhy ze života Veroniky, která procestovala kus světa, než si uvědomila, že je nejšťastnější mezi krávami v Alpách. Ač nic neprobíhá podle jejich představ, její nezlomná vůle a optimismus, který už mírně hraničí s diagnózou, jí nedá prostor k tomu, aby se ze všeho nezbláznila. Každý začátek je těžký, ale Veronika má i po letech pocit, že je stále na startovní čáře. Společně se svým kocourem Mikym čelí životním nástrahám a stále hledá své štěstí, které však nenalézá.
Odměny - navíc:
- - Kniha s nezveřejněným bonusem
- Získej knihu s bonusovým
příběhem „Kterak jsem políbila
- prezidenta.“ (Tato příhoda nebude v knize uveřejněna, ale bude Vám zaslána mailem v PDF.)
- Osobní předčítání od autorky
Chcete osobní čtení od autorky před spaním, nebo i ke
snídani?
Pak je tato možnost pro Vás jako dělaná.
toto je návrh titulní stránky
od Aleny Burnhildy Burneleit - grafičky
tak tedy:
tento obor se zabývá onemocněním konečníku a u proktologa by se měl objevit každý, kdo pozoruje krvácení při stolici, má bolesti při vyprazdňování nebo cítí jakékoli změny v oblasti konečníku. Běžným případem jsou hemoroidy, anální trhliny a záněty.
Nevím, jestli tedy proktolog vyšetřuje pacienty, kteří vyšpulí zadek ve stoje. Spíš si myslím, že to dělá pacientům ležícím... Ale třeba to Veronika prožila opřená o kanape ...
Ale nevěřím, že je takové "kopyto", co si při každém sportu ublíží. Vždyť je to sportovkyně, co denně běhá, věnovala se gymnastice a mnoha dalším sportovním aktivitám.
Ale hezky se to čte.
