Začalo to úplně nenápadně. Neutuchající bolest hlavy, která se mě držela zuby nehty celých šest týdnů. Růžové, žluté, zelené, modré ani žádné jiné tabletky nezabíraly a já nemusela hledat výmluvu, když jsem náhodou neměla chuť na sexuální hrátky, nebo když jsem chtěla vypoklonkovat nezvanou návštěvu. Po šesti týdnech už ta bolest byla otravná… později se přidalo škubání v levé straně obličeje, bolest očí, nemotornost, závratě a jednoho krásného večera jsem na chvíli oslepla na levé oko.
Vyděšená jsem vyrazila na pohotovost do místní nemocnice, vyčerpaná od bolesti a polomrtvá strachy, co by to mohlo být. Paní doktorka se na mě zevrubně podívala, změřila mi tlak, zeptala se mě, jestli mi bývá špatně a na mou souhlasnou odpověď mi od stolu vyslovila nepotvrzenou diagnózu, že by to mohl být klidně nádor na mozku.
Ale jelikož jsem se nenacházela v ohrožení života, nebyl důvod, aby si mě na pohotovosti nechali a já s diagnózou skoro jisté smrti vyrazila domů. Už jsem se tedy smiřovala s tím, že umírám, ale neustálé zvracení mi nedalo prostor k tomu, abych se tím nějak zaobírala.
Nad ránem mi bylo ještě hůř, zvracela jsem již v pěti minutových intervalech a statečně jsem čekala do rána, kdy se otevřou brány ordinace mojí empatické obvodní lékařky, abych s ní probrala svůj nevšední noční zážitek. Vyzbrojená plastovým kyblíkem, v nazouvákách, zchvácená a vyčerpaná, jsem se vydala následující den do ordinace ještě před začátkem ordinačních hodin odhodlaná počkat na schodech, než se dostanu na řadu.
Než jsem dorazila do ordinace, ochrnula mi levá půlka obličeje a levá ruka. Zoufale jsem se snažila vyťukat číslo na záchranku, ale ještě pořád jsem se utěšovala, že to třeba nic není. Moje obvodní lékařka byla trošku jiného názoru. Jakmile mě uviděla s plastovým kyblíkem na schodech, jak mi teče slina po neovladatelné levé půlce obličeje, udělala to za mě.
Jenom chvilku jsem protestovala, protože mi bylo jasné, že tenhle výlet si budu muset zaplatit, neboť není hrazený pojišťovnou, ale bylo mi tak zle, že už mi to vlastně bylo úplně jedno. Dorazili dva fešní záchranáři a já se snažila usmívat alespoň tou funkční pravou půlkou. Jakmile jsem jednomu z nich pozvracela boty, zabila jsem veškeré šance na nějaké laškování. Ale vzal to sportovně a starostlivě mi otřel zvratky z první i druhé brady.
Po hospitalizaci v nemocnici následovalo kolo běžných vyšetření, která vyloučila všechny potenciálně ohrožující choroby, ale bolest hlavy neustávala. Příčina mého žalostného zdravotního stavu byla až směšně jednoduchá… atypická migréna.
To jste nečekali, co?? No, já taky ne.
A tak jsem se dostala na dlouhou listinu pacientů neurologie, kam jsem se jakožto akutní pacientka dostala přednostně. Pan doktor si starostlivě přečetl všechny zprávy z nemocnice, lékařskou zprávu od mé lékařky, položil mi několik otázek k rodinné anamnéze, a pak přikročil k samotnému vyšetření. Nejdřív si chtěl vyzkoušet moje periferní vidění. Po stranách mé hlavy, avšak z dosahu mých očí vrtěl zápěstím, jako jazzman, ale já nehnula ani brvou. Po nějaké době ho to vrtění přestalo bavit a zeptal se: „Vy to nevidíte?“ A já odpověděla otázkou: „Vy nemáte napsáno v kartě, že jsem po operaci zeleného zákalu v obou očích, a tak mám narušené periferní vidění?“ Pan doktor chápavě kývnul hlavou a něco si poznamenal do počítače.
Následovalo vyšetření pohybového aparátu.
Pevně mě uchopil za rameno a měla jsem tlačit v protisíle.
Tu jsem vykřikla: „Au!“ Doktor se otázal: „Co je špatně, ublížil jsem vám?“ A já opět trošku vyčítavě odpověděla: „Vy nemáte v kartě, že jsem měla těžký úraz ramene a mám utržený sval?“ Doktor zmateně kývnul a opět si něco poznamenal do počítače. S obavami mi vyšetřoval kotníky, ale já se už bála říct, že jsem měla kotníky několikrát zlomené, díky volnočasovým sportovním aktivitám, kdy se žádná neobešla bez úrazu.
Ani toto vyšetření se neobešlo bez bolestivých projevů a pak doktor se napřímil a zcela vážně se optal: „Kolik že je vám let?“ Já zcela bez zardění odpověděla: „Osmnáct.“
Panu doktorovi se na chviličku zamlžely brýle a do počítače si poznamenal něco o psychiatrické diagnóze a o trpění bludy. Nakonec shledal, že krom jiného, trpím opravdu atypickou migrénou.
Dobrá zpráva je, že rozhodně ještě neumírám.
VERONIKA, tč. připochcíplá
Migrénu jsem zažila, takže Tě moc a moc lituju. Ta "moje" byla způsobená zablokováním krčního obratle (atlasu). Takže poté, kdy jsem si nechala rozvrtat bolestivé zuby, poprala se s podrážděným trojklanným nervem, jsem se konečně dostala k výborné rehabilitační lékařce, která si mě naštelovala, a pak mi trhla hlavou. Bylo rázem po bolesti. Pak už jen vyspravit ty rozvrtané zuby...
Teď už vím, kam mám jít. Ale než se člověk propracuje tam kde mu pomůžou, trvá to někdy i tři měsíce.
Nechápu, co má můj výzor společný s psychiatrem, nebo s jakýmkoliv jiným doktorem, a nechápu, jak by mohl Cimický pomoci se zánětem trigeminu, který mi migrény vyvolává, stejně, jako 30 procentům populace.
Otázka je, zda chápeš TY můj humor. Domnívám se, že ne.
Vodoměrko, tys byla také na konzultaci u Cimického? Nehledej nic mezi řádky. Jen se ptám...
