Nedávno jsem četla článek o tom, jak jsme závislé na elektrické energii a zda by nám výpadek proudu vadil či nevadil. Já si pomyslela, že ani moc nevadil, no a tak mi bylo záhy "dopřáno" být asi pět hodin bez šťávy. Takže taková lehoučká zatěžkávací zkouška od osudu, jen abych nevyšla ze cviku...  Takže jsem zjistila, že kromě zvláštního ticha (nevrčela lednice, nehučel počítač, došuměla myčka, doprala pračka) se vlastně nic moc nezměnilo, což mě nejprve příjemně překvapilo.

Z pokoje vylezl syn (15 let) a prý co má dělat, že se nudí. Bylo to již k večeru, takže první zábava byla jasná. Najít svíčky. Posléze najít zápalky...

Druhé v pořadí bylo asi na celém večeru to nejzajímavější číslo. Udělat večeři pro dceru (10 měsíců). Okoupaná naštěstí už byla a tma černá, nekonečná, ji nezastihla zrovna v koupelně ve vaně, (což by asi byl docela adrenalinový zážitek pro malou), leč už jako vysmáté, vykoupané, oblečené a zaplenkované batole.

Nuže, svíčky dnes měly vedení všude. Převařenou vodu jsem měla, jen už byla studená. Na kaši by měla mít těch 50 stupňů, jak píšou v návodu. A jelikož jsem chytrá hlavička, stačily mi na to dva hrnce a čtyři čajové svíčky (jedna je málo). Na dno většího hrnce jsem dala čtyři svíčky, na to jsem dala menší hrnec s vodou, který se držel ušima sám za okraj toho většího, tudíž jsem ho nemusela držet já a ohřátí samotné už byla rychlovka - skoro jak od varné konvice.

Podivná mihotavá světýlka od svíček  se malé strašně líbila.

Venku fučelo, hučel splav a sem tam to nečekané ticho přehlušil vlak, nezávislý na elektřině;  protože k nám stále ještě jezdí motoráčky. Psovi naštěstí nevadilo nic, tomu to bylo jedno, a zalezl si

na své křeslo a spal jako obvykle.

No a zbytek večera jsme strávili nad svíčkami.

Mastili jsme se synem ferbla a povídali si o tom, jaké to muselo být, když nebyla elektřina vůbec, když nebyly televize a počítače (prý jestli když jsem se narodila, tak už byla elektřina v domech – no on si snad myslí, že jsem tu už od pravěku nebo co). 

A shodli jsme se nakonec na tom, že si neumí ani představit, že by to tak bylo.

Kolem půlnoci, když jsem šla spát, elektrika už zase šla, takže všechno bylo jako normálně.

A v pořádku. Tak, jak to má být. 

Pavla Vodoměrka