Procházela jsem Kudlankou, dotazy z poradny, a našla jeden, psaný cca před patnácti léty. Myslím, že je to dost stálé téma, protože zrovna před dvěma dny se mi s podobným trápením svěřila v parku jedna pudlíková panička. To, co vyprávěla, se právě odehrává a je téměř totožné s následujícím dotazem. Nemyslím, že bych na své tehdejší odpovědi cokoliv měnila. Tehdy se pak rozvinula docela ostrá debata – tak třeba vás to dnes také zaujme. Zajisté by mne zajímalo, jak to pak dopadlo… Inu, čtěte:

Po rozchodu se svým exmanželem jsem se snažila tři roky se uklidnit a dát si vše do pořádku pro nový začátek. Je mi 42 let a jsem právě doma s tříletým synem; tak moc času na nějaké seznamování nemám.

Jednou sem v noci brouzdala po netu, našla seznamku a říkala si, že když nic, tak si alespoň popovídám... Po pár dnech nějaké vzkazy - a jeden mne zaujal. Po pár e-mailech jsme se dohodli, že bychom se mohli potkat a před Vánocemi se sešli. Když jsem ho viděla, tak mi hlavou prolétlo: holka, do čeho to lezeš,  je to mladý kluk - né pro tebe… Měla jsem s sebou synka, jelikož jsem neměla hlídání a tak jsem byla i dost nervózní. Ale všechno dopadlo báječně, já cítila, že nervozita je pryč a že se mi s ním moc dobře povídá, přišlo mi, jako bychom se znali bůhví jak dlouho.

Nu, pokračovalo to, choval se báječně, ještě jsme se párkrát setkali a pak si psali. A je pravda, že mne zaujal a začal přitahovat. Den před silvestrem jsme se dohodli, že přijedu, pokud budu moci a budu mít hlídání. Dlouho a moc jsem přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla, že ať to dopadne, jak to dopadne, chci ho a lákalo mne to. 

To, co se stalo, mi vyrazilo dech, prožila jsem s ním krásnou noc plnou vášně a vzrušení. Nic takového jsem před tím nezažila. Přišlo mi, jako bychom se znali hodně dlouho, ta souhra v milování byla tak krásná, že se to ani popsat nedá. Ráno jsem se rozloučila, a když se zeptal, zda se uvidíme, řekla jsem možná, políbila ho a odešla. Psali jsme si chvílemi dál a po Novém roku se zase viděli. A pak to bylo jednou ano, jednou ne - a já se s ním rozešla. Ovšem po několika dnech jsem zjistila, že mi šíleně chybí… Napsala jsem, odepsal, jela jsem za nim, a zase to nádherné milování.

Ale občas jsme se e-mailem pohádali a já ho poslala někam, nebo obráceně. On mi i párkrát řekl, že mne mám moc rád, ale že se bojí nabít si hubu. Nerozumím mu, ale asi ho miluji. Je to po dlouhé době člověk, s kterým mi bylo moc dobře a to né jen v posteli.  No, takhle to pokračovalo až do teď. Nevěřila jsem, že pokaždé je to tak vášnivé, a když jsem z jeho úst zaslechla při milování, jak mne oslovuje miláčku, jezdil mi mráz po zádech, pak se zeptal, jestli zůstanu do rána a já že pokud chce, zůstanu. Chtěl. Přitulil se ke mně a usnul, já nemohla, přemýšlela jsem jak dál a co dál.

Cítila jsem že ho chci, že bez něj nemohu být, ale rozum mi říkal, že to nemůže vyjít, že vlastně nic moc o něm nevím a že mne nepustil dál, jak do své postele. Odjela jsem ještě v tu noc a doma si otevřela víno a poslala mejl, kde jsem se mu snažila vše vysvětlit, proč odjezd, ale bála jsem se rána, že to nerozchodím a začnu brečet.

A pak za pár dnů napsal, že se v jeho životě objevil někdo, kdo je moc fajn a že to nechce pokazit a že si dovede představit vedle ní fungovat.  Slzy mi tekly jako voda z kohoutku, ale myslela jsem, že to tak bude nejlepší. Tak jsem se s ním rozloučila, popřála mu hodně štěstí, a že mu v cestě stát nebudu. Dala jsem si ho do ignorovaných, smazala veškeré kontakty na něj a vyhodila vše, co by mi ho připomínalo.

Pořád jsem si říkala: najdeš si někoho, kdo bude lepší, ale nedaří se mi na něj zapomenout. 

Ale stejně to pokračovalo. Napsala jsem po pár dnech, že ho musím vidět, že bych přijela. Nehodilo se mu to, ale po pár dnech napsal, že mám přijet, že opravdu ten den nemohl, ale dnes…

A tak to je jak na houpačce, jednou zoufalství, jednou blaho. Vím, že tento vztah nemá budoucnost a že bych měla vyskočit z tohoto vlaku, ale nevím jak.

Je mi hrozně, nevím co dělat, nemohu si pomoci. Nic mne nebaví, stále přemýšlím. co a jak. Pomůžeš mi nějak se z toho dostat? Pomoz mi, prosím, Danielo. Miluji ho, ale myslím, že je to jednostranné, moc mne zraňuje, když neodpovídá a nechává mne v nejistotě, ale zase když jsem v jeho blízkosti, tak je mi nádherně.  

Nevím, co mne k němu tak přitahuje, já se celá rozklepu, jen když si na něj vzpomenu. Tak si říkám, proč je mi tak úzko, jen když si na něj vzpomenu, proč mu musím psát… je snad tisíc proč, ale žádná odpověd. .Prosím pomoz..

Předem Ti děkuji,

KAMILA

ODPOVĚĎ:  

 Milá Kamilo,

     Na jednu stranu tě mohou lidi litovat, na druhou ti i závidět. Protože ne každý prožije opravdu tak velkou vášeň. Ano, ve vašem případě se opravdu feromony zase jednou vyřádily. Bohužel, tebe ten oheň spaluje, a mohl by ti být časem nesmírně nebezpečný. Ale naštěstí si to uvědomuješ, chceš proti tomu něco udělat, to je víc než chvályhodné. Neříkám, že je to zrovna vítězství rozumu, protože jak vidno, rozum to prozatím ještě těžce prohrává. 

A co ti poradit? Moje rada, jak už jsem párkrát napsala, je poněkud neortodoxní.

Nebudu ti radit ostrý řez, zachovat chladnou hlavu, najít si koníčky, kamarádky, jezdit s chlapečkem po výletech. Protože to bys nejspíš nezvládla. Hlavou ano, ale tělem ne. Takže ti poradím, jak odloučit  chytřejší hlavu od zmateného těla. Ovšem tak, abys zůstala pěkně živá.  

Přestaň i v nejmenším uvažovat o tom, že by tenhle mládeneček mohl být jednou tvůj. Tvůj zcela, snad i „papírově“. Ale naopak si představ sebe, dejme tomu tak za dvacet, třicet let, jak sedíš u televize, popíjíš kafíčko a vzpomínáš na nějaké ty „noci plné váchně“. Kdybys se teď opravdu překonala, řekla si šmytec a skutečně to dodržela, budeš si to jednou vyčítat. Ovšem, pokud budeš svého milovníčka, tu „ozdobu dámských ložnic“, nutit do nějakých vážných hovorů o společné budoucnosti, tak ti jednou pro vždy dá najevo, že než poslouchat tohle, tak to raději a fofrem "bič a pryč", a skončí to opravdu moc ošklivě. 

Takže ti doporučuju s ním navázat při nějaké rozmarné večeři (kterou můžeš udělat) hovor na téma: dávejme si ještě nějakou dobu ty hezké chvilky, ale bez jakýchkoliv vzájemných nároků. A budeš se muset velice taktně přizpůsobit. Netlačit na pilu, nenutit, dávat si pozor, abys nebyla „citový usurpátor“. Už vůbec ne se mu vnucovat!!!  Když se ti povede dostat svou touhu pod kontrolu, budeš mít z poloviny vyhráno.

Pozvolna pak vaše další setkávání diriguj ty. Ne moc často, za to kvalitně. Musíš se naučit svou závislost dostat pod kontrolu. Ovšem, jak říkám, proč se něčeho pěkného odříkat? Nauč se brát si ze života to kvalitní – a ne „všechno a cokoliv“ a „za každou cenu“.    

Nu, a v duchu si váš vztah ve své hlavě přehodnoť – nebude to tak, že ty se budeš doprošovat, že budeš závislá na jeho náladách a čase, ale že on bude tvým „zákuskem“… (už to vidím, jak mě někteří za tohle asi pěkně dají…) Musíš především získat zpátky svoje sebevědomí! 

Rozhodně bych ti nedoporučovala „vytloukat klín klínem“, tedy pořizovat si hned a za každou cenu náhradníka, když ještě tohle nemáš v sobě vyřešené. Zadělala by sis jen na další velký problém. Dej si tak půl roku čas. Bude léto, bude dovolená…

Mj. doporučuju ti, abys si vzala kus papíru a napsala si popis a charakteristiku muže, se kterým bys chtěla žít. Piš rozumně – ne obrovské nároky, ne zas se vším souhlasit. Máš na to čas, třebas si rozeber chlapy kolem sebe – co ti na kterém vadí, nebo naopak imponuje. Sestav si toho „vysněného“ a ber to pak jako jakýsi „mustr“, podle kterého pak ty další poměřuj. Přesně toho popsaného nikdy nenajdeš, ale aspoň si sama pro sebe určíš mantinely. Co ještě sneseš a „přes co už nejede vlak“. 

Měj se fajn a užij si ty úžasné chvíle – ale nezavírej úplně rozum…

d@niela

Mj. kamarádky a kamarádi,

co vy na to?