A jeden ten muflon se prý rozběhl proti malému lamáčkovi a svými zatočenými rohy, které používá jako zbraň, lamáčka zabil. Jen tak. Asi si chtěl dokázat, že to dovede.
Lamáček mu vůbec nic neudělal. Stále se držel mámy a sem tam mu ukousl trochu té zelené trávy, snad aby také ochutnal. Byl to prý mžik a ani samotná matka tomu nemohla zabránit.
Řekl mi tehdy soused, vlastník lam. Že prý viděl v očích obou lam i jakýsi smutek. Dlouho prý tam stáli a nemohli mu pomoci. Matka lama se několik dní nemohla ani pást. Zalezla si do svého neumného přístřešku, do jakéhosi áčka – několik podpěr ve tvaru A, pár prken a na nich až k zemi vlnitá lepenka. Pamatuji si, že jsem tehdy namítal, že v zimě jim tam musí být zima, když jim tam z obou boků profukuje a mnohdy jim tam padá i sníh. Byl jsem však ujištěn, že tu mají lepší životní podmínky než v Andách, odkud pocházejí. Tam prý žijí mnohdy jen pod nějakým skalním převisem. A že na zimu jim zhoustne srst, takže necítí chlad.
Soused stárl, lamy stárly, už si na ně neudělal ani čas, ale jak by také mohl. I z něho už je vetchý stařec, který i při chůzi potřebuje podporu. Nikdo je navštívil, nikdo jim nepřinesl něco na přilepšenou. Bylo to smutné.
A když pak vidíte, jak nikdo nemá na nic a pro nikoho čas, ani na ta zvířata, bylo mi jich až líto. A přes potok jsem jim začal házet tu mrkev, tu jabko, kousek tvrdého rohlíku nebo chleba, a když jsem pak viděl, že na mne každé ráno čekají, nešlo s tím přestat.
Ze sporadického krmení se stalo krmení pravidelné. Pak se stala další smutná věc, onemocněla lamička. Ale i přes snahu veterinářky, která tu byla několikrát, po měsíci ležení lamička zemřela. Slyšel jsem traktor s namontovaným bagrem a pak i viděl, jak jeho synové té lamičce hloubí hrob. Pamatuji si, že tehdy měla manželka v očích slzy. My totiž na to „áčko“ vidíme, a lamička už se nemohla ani na nohy postavit.
Tak jsme – a to zcela pravidelně, denně, začali přilepšovat lamákovi.
Všichni známí mi začali sbírat zbytky starého chleba a tvrdé rohlíky. Ale zásoby jednou dojdou.
A došly. Lidé asi nic nevyhazují a všechno dojídají.
Při cestě za nákupem jsem se stavil v obchodě janovské pekárny, že si opět objednám nějaké neprodané pečivo.
Místo odpovědi na pozdrav mi paní prodavačka s úsměvem řekla jen „mám“. A mám toho dnes hodně, dodala. Takže jsem nic neobjednával. Ona mi sesypala několik přepravek neprodaných rohlíků do velkého černého igelitového pytle, hodila ho na váhu a řekla: bude to za padesát, berete? No samozřejmě.
Takové množství budu mít až do Vánoc. Řekl jsem jí, že lamáček bude mít radost, ona že ho mám od ní pozdravovat atd. Pár úsměvů, pár zdvořilostních frází do doby, než to lamák spapá. Pak se zase přijedu ukázat a prohodit pár slov s příjemnou ženskou. Opět tu suším dvě vysoké řady papírových krabic od jablek, plných neprodaného pečiva. Ale při dnešní inflaci je ten plný pytel za pade úplně zadarmo.
Při úplně první návštěvě, kdy jsem odjel jen s plnou papírovou taškou, paní nic nechtěla a tak jsem jí dal čokoládu za ochotu. No a teď mám takovou nadílku... To by bylo pro několik lamáků.
V garáži to pak suším, aby to bylo řádně proschlé, tvrdé a protože lamák má asi hodiny v hlavě, každý den ráno mezi devátou a desátou stojí na svém kopečku za potokem a dívá se, kdy otevřu domovní dveře nebo garážová vrata. A pokud mne vidí, s kopečku sejde blíže k potoku, na své místo, kam mu denně dávám ty jeho dobroty.
Ve stavebninách jsem si koupil tři metry dlouhou teleskopickou tyč, jaká se používá třeba na válečkování vysokých nepřístupných míst. Na její konec jsem přišrouboval plastovou misku a tímto podavačem se značně zlepšilo krmení lamáka. Do misky naložím ty jeho pamlsky, vysunu teleskopickou tyč a mám jistotu, že to nezapadne do trávy a vyklopím mu to na to jeho očekávané místo. Musím ale také dávat pozor, abych sám nespadl do potoka, i když, za tu dobu už je to rutina.
Teď se však musím vrátit k samotnému nadpisu, protože to, že mne lamák vždy zdraví, že na mne nikdy v životě neplivl, i když mám brýle, což je pravda pravdoucí a nic než pravda.
To zdravení jsem ho naučil tak, že když mu nesu to jeho papání nebo přilepšení, protože on se jinak celý den pase, a kdo má tu trávu pořád žrát, že?
Mluvím na něj, říkám mu ahoj lamáčku, a mohutně kývu hlavou nahoru a dolů. Někdy i čekám, až to spořádá. A on to pak k mé radosti za několik dní začal dělat po mně. Protože má mnohem delší krk než já, je to jeho kývání samozřejmě mohutnější, výraznější, ale kdo ví, možná je v tom i kousek radosti.
Někdy se postaví i na zadní, někdy si i poskočí. A někdy už mne zdraví jako první a to i na dálku, když vidí, že jsem si připravil jeho krmící výsuvnou tyč, která mu naznačuje, že se něco bude dít.
Až budou zralá jablíčka, nasbírám mu opět bednu jablek, aby tu stravu neměl tak jednotvárnou.
I když s mrkví neudělám nic špatně.
A to je konec pohádky.
Tak hezky do postýlek a pozor, dámy, ne abyste byly ke svým protějškům, které vám dělají jen slast, tak kruté, jako ten odporný hmyz.
Znáte to staré přísloví: Za dobrotu na žebrotu.
STREJDA
(Moc hodnej to chlápek)
Já jenom úplně nechápu, co pudí lidi, pořizovat si zvířata z jiných krajů, když jim nedokážou zajistit správnou péči. A i když mají zvířata dostatek krmiva i zázemí, musí se jim samotným stýskat.
V Karlštejně byly dvě "minizoo". V té jedné mají dva velbloudy a slona. Jen tak, na louce u řeky. V té druhé, kterou už zrušili, měli šelmy. Zavřené v malých klecích, že se sotva mohly otočit. Uprostřed obce, na malém pozemku. Puma řvala celé dny. Ještě že už je odtamtud vykázali, ale co se stalo se zvířaty ? Kde zase strádají ?
oni ti majitelé lamy toho mají hodně. Nabrali si toho tolik, že to nemohou zvládat ke spokojenosti zvířat. Táta už nemůže, to je vetchý stařec a dva synové mají ve vedlejší obci farmu, která jim zabere spoustu času. V devadesátých létech, kdy byl táta na obecním úřadě tzv. u lizu, skupovali pozemky, které se tu skoupit daly. Něco snad mají i v pronájmu a tak se tu na okolních stráních pasou krávy a ovce. Těch ovcí je pořádné stádo. Na zimu je pak svážejí k ustájení. Krávy, ty jsou také jiné, než známe. Je to prý hnědé horské, asi šumavské plemeno, s dlouhou srstí, které však nedávají mléko, ale pěstují se výhradně na maso. To mi bylo vysvětleno, když jsem namítal, že tu nemají žádný ochranný přístřešek, žádné závětří a že jim musí být zima. Dříve se tu pásla i zvířena z chomutovské zoo, jako výpomoc, protože tam byl tehdy problém se žrádlem.
No a ty lamy už tady zůstaly. Každý turista se tu zastaví, fotografuje a dříve sem jezdily i školy na poznávací výlety. Teď je to atrakce hlavně pro Němce. A já už to mám i jakousi každodenní povinost, dát po ránu lamě něco na přilepšenou.
Všiml jsem si, že nějaký šotek způsobil, že první odstavec se tam objevil dvakrát. Což je úplná a omluvitelná prkotina.
Myslím si, že i "otužilé" plemeno potřebuje aspoň přístřešek, kam by se mohly kravičky schovat. Protože před vytrvalým deštěm je nechrání ani ta huňatá srst.
Ale nejsem chovatel krav, jen milovník zvířat všeho druhu.
Vlna z alpaky, stejně jako mohér z angorské kozy, patří k nejkvalitnějším přírodním materiálům na světě.
https://d15-a.sdn.cz/d_15/c_img_E_E/tLKBZoJ.jpeg?fl=cro,0,0,800,532|res,1024,,1|webp,75
To byste s vnukem mohli vidět maximálně výběhy s koňmi, ty jsou na konečné busu 147.
Ale nezoufala bych, kdyby byla ZOO uzavřená, stačí sejít s kopce dolů do Lysolají, kde je přírodní památka Housle se zázračným pramenem u Mariánské kaple.
https://www.nase-voda.cz/tipy-na-vodni-vylety-pamatka-housle-zazracna-studanka/
Jsem moc a moc ráda, že moji koně mají oba pastevní areály ne moc lidem na očích a že tam za nimi krmiči nechodí a koníky nekrmí.
