Ti, kteří sledují mé životopisné článečky delší dobu, vědí, že jsem vždy byl poněkud větší postavy. Přesto jsem ale nikdy nebyl nějaký rváč a fyzickým střetnutím jsem se vždy vyhýbal. Byl jsem vždy takový umírněný a mírový. Jen na pár výjimek. Přiznávám ale sebekriticky, že jsem ve dvanácti letech ve dveřích pošty naproti Hotelu Pivovar v Kojetíně ztloukl mladýho Kozárka, staršího bratra toho pozdějšího cyklistického reprezentanta v Závodu míru, až měl krev rozmazanou po ksichtu a po košili.

Zavinil si to sám: mě bylo 12 a mu 13, byl starší než já a já jsem zrovna tehdy začal nosit brýle. A on si myslel, že když je starší, že mu to projde a nadával mi "cvigroňů", jako že je to strašná hanba nosit brýle! Děti jsou kruté, jak jistě víte. Tak jsem sundal ty brýle a dal mu přes držku. Neměl si začínat.

To jsem byl tehdy ještě malej, až okolo patnáctého roku jsem vyrostl do svých dvou metrů, a byť jsem byl tehdy ještě poměrně hubený, zájem se se mnou prát se ztratil, i když to v té době a v té generaci byla oblíbená kratochvíle. Chodili jsme na "čaje" do Technoplastu do Chropyně, a ani tam se žádné rvaní nekonalo. Měl jsem svých 198 cm a 115 kilo, svaly na rukou jako Herkules (Rambo tehdy ještě neexistoval) a bylo mi devatenáct, v tom věku má mládež ve zvyku se tvářit sveřepě, taky jsem vypadal sveřepě - dokonce tak moc, že pouhý můj zjev zastavoval rvačky - o čemž může svědčit můj švagr Pavel (tehdy nebyl švagr, tím se stal až časem), kterého na zábavách pořád chtěl někdo mlátit, on měl a má takový zahnutý nos jako orel, tak snad proto.

To pak vždy přiběhla moje sestra, "Rosťo, poď ven, Pavla tam chcou zbít!" a tak jsem vyšel ven a beze slova se postavil za rádoby útočníka. Pavel se podíval vzhůru a bitkař se otočil taky, kam se to Pavel dívá, a s hrůzou zmerčil mne (to už bylo po tom, co jsem zkoušel obličejem přerazit tu trnku na uhříčské kopci): "A co ty chceš?" "Abys ho nechal a už si ho nevšiml!" "No, šak ja, šak se nic neděje, ne???" A bylo to. Tímhle způsobem jsem se zúčastnil mnoha rvaček.

Pak jsem ještě pár kilo přibral a po čase mne poslali na vojnu do mírových vojsk Varšavské smlouvy, kde jsem byl taky velice mírotvorný. Opět výjimkou byl případ na dělooddíle v Prachaticích, kde jsem byl jako nový bažant na PTRS (Protitankové řízené střely - taková blbost, co jsem pár měsíců musel nosit na zádech), a tam jsem zcela výjimečně zmlátil čtyři vojáky druhého ročníku základní služby (všechny najednou prosím), a nacpal jsem je každého do jedné té plechové skříňky, co stály na chodbách (ve skutečnosti jsem tam nacpal jen tři, ten čtvrtý tam už vlezl v podstatě dobrovolně, když viděl, že se na něj ženu).

Jako zdůvodnění dodávám, že mne chtěli šikanovat, to oni mne chtěli nacpat do jedné té skříňky a že prý mám uvnitř štěkat. Mně taková žádost velmi rozčílila a tak to dopadlo. Moje reputace mne pak předcházela a žádné další incidenty se nekonaly. Ti čtyři si nikdy nestěžovali a velitel podporučík Krejčiřík se to podle mne ani nikdy oficiálně nedozvěděl, ale mně hned potom přeložili k dělostřelcům ke Křupalovi. To byl zase opilec a ten si mne každý den posílal do města pro tuzemský rum za 33.50, protože věděl, že já nepiju a tak mu to nevypiju.

Uznávám, že i přes své mladistvé nadšení a celkovou přerostlost, bych asi nebyl tak zručný ve cpaní čtyř šílených Šarišanů do těch skříněk, nebýt toho, že pár týdnů předtím jsem nedobrovolně (já jsem se nikdy nehlásil na nic dobrovolně) absolvoval na Grabštejně (oficiálně psovodi, ale dělalo se tam všechno možné) tříměsíční výcvik v čemsi, co se tehdy nazývalo QS-1. Nebylo to judo, nebylo to karate nebo kung-fu, ale nápadně se to podobalo tomu ruskému sambo (což jsme tehdy jistěže nevěděli).

Dnes si myslím, že to byla česká verze sambo, když SSSR něco takového nařídil české armádě, tak si z nás udělali pokusné králíky. Příručka se jmenovala QS-1 a mám ji dodnes tady v USA, protože jsem ji jim tehdy ukradl. Když se měla na konci výcviku vracet, vytrhl jsem jí z desek a místo toho tam nacpal Zakl-1-1, který byl podobně velký a vrátil Zakl-1-1 s deskami od QS-1. V příručce jsou různé hrůzostrašné formulace psány "vojenským stylem" té doby jako: "Při použití tohoto chvatu nelze předpokládat, že by nepřítel zásah přežil." Buhehe!

Dneska už si nejsem jist těmi jmény, ale myslím, že našimi instruktory byli bratři Jaklové a jakýsi Špička, tehdy velmi mladí lampasáci, kteří napsali i tu příručku. Výcvik byl v mém případě stejně na nic, protože se mezitím přišlo na to, že jsem politicky nespolehlivý a byl jsem v podstatě za trest přeložen napřed do muničáku v Babicích u Prahy a později do Prachatic, víceméně k těm, se kterými se moc nepočítalo; údajně bojovému útvaru hned za Boubínem.

A pak jsem přišel z vojny a za nějakou dobu potom se vdávala moje sestřenice Hanička - příbuzní z matčiny strany. Svatba se konala v Bezměrově, to je malá vesnice kousek od Kroměříže, v kulturním domě. Z matčiny strany jsem měl pouze 4 bratrance a sestřenice, takže nás zvali na každou svatbu - z Hedvíčkovy strany jsem měl 36 bratranců a sestřenic, tam už to bylo početnější. Ale tohle bylo z matčiny strany a tak nás tam nebylo tak moc a já jsem byl na závěr svatby určen jako známý abstinent a hlavně majitel fungl nového embéčka žluté barvy k tomu, abych pozdě večer rozvážel podnapilé hosty ze svatby domů - většinou to bylo jen do Kroměříže, tak to nebylo daleko. A tam se přihodil ten další incident, kdy jsem pouze bránil své rodiče (byl jsem vychován k respektu k rodičům, starším a ženám, žádný jiný respekt nebyl zmíněn), jmenovitě svého otce.

Mezi hosty z ženichovy strany - tedy ne mí pokrevní příbuzní - byli dva mladí kluci, dvojčata, asi 19 let, náramně vysocí, téměř mé velikosti, takzvaně "před vojnou", kteří se na té svatbě nezřízeně opili – prostě byli ožralí jak ty pumy. Odolnost proti alkoholu veškerá žádná. Dostalo se mi žádosti od otce nevěsty, ať jednoho z nich zavezu domů.

Přijel sem autem před vchod a můj vlastní otec přiváděl toho ožralého mladíka, který v obou rukou držel láhve nějakého alkoholu, mával s nimi a vykřikoval nějakou píseň. Přede dveřmi mého embéčka, když se ho můj otec snažil natlačit do zadních dveří, a navíc mu sebral ty dvě flašky, aby mne náhodou s tím zezadu za jízdy nepraštil do hlavy. Což opilého mladíka natolik popudilo, že popadl mého otce za klopy saka a začal ho zvedat do vzduchu - vzhledem k tomu, že můj otec byl pouze okolo 170 cm a kluk o hlavu větší, tak se mu to dařilo.

A tehdy došlo k reakci, na které dodnes popírám úmyslnou vinu, bylo to něco podvědomého – a obrana z QS-1. Jednou rukou jsem proto stlačil mladíkovy ruce dolů, aby se můj otec dostal nohama na zem, a druhou jsem ho mírňounce plesknul někde mezi dolní čelist a krk. Kluk vyvalil oči a udělal něco, co bylo tehdy známo jako z olympiády v Mexiku - Fosbury flop: prohnul se v zádech a zády napřed se pozadu snažil přeskočit střechu mého nového žlutého embéčka. Jenže skok nedokončil a padl zády na střechu auta. Zděšen a strachujíce se o střechu, jsem se hnal, že ho odtamtud stáhnu, ale on pomalu sklouzl a zůstal ležet na zemi. V bezvědomí a nedýchal.

V ten moment selhala moje matka a začala kvílet: "Ty vrahu! Tady nemůžeš dělat, co tě někde naučili!" Namítl jsem krátce, že fakt, že mám dva metry, 130 kilo a sílu úderu v pravé ruce 600 kg, je především její zásluha (byť hedvíčkovských genů, vždyť všichni mimo mého otce měli dva metry - můj dědeček, jeho bratři, atd.) a přistoupil jsem ke své verzi Heimlichova manévru, tedy že jsem třikrát klekl spratkovi na hrudník. Je možné, že to všechna žebra nevydržela, ale v každém případě začal dýchat a velice spokojeně se vyblil vedle auta. Situace byla zachráněná. Nakonec jsem tedy parchanta zavezl až domů k němu do Kroměříže, předal ho ještě mírně groggy jeho matce a odjel.

Tak jsem bránil své rodiče, byť ti nade mnou pak ještě dlouho kroutili hlavou a otec jako vždy zlehčoval celou situaci ("Dyť přece o nic nešlo! Jen mne trochu zvedl do vzduchu!") a strýc (otec nevěsty) na mne pak dlouho dělal takové ty ksichty, že se na mne ani nemůže podívat, jak jsem jim zruinoval takovou pěknou svatbu, když byli všichni šťastně ožralí, že jo. Já jsem pro jistotu brzo potom emigroval a už se na mne nikdo dívat nemusel. Jo, a Hanička se prý potom asi za dva roky rozvedla, ale to už jsem byl pryč, takže doufám, že mi eventuálně bylo odpuštěno.

ROSS HEDVÍČEK