Jen málokdo si uvědomuje, jak významnou roli hrála v dějinách lidstva poezie. Jak asi víte, historie se po tisíciletí předávala orálně a teprve mnohem později se začala zapisovat do análů. A podobně jako si my dnes pamatujeme ty nejstupidnější reklamní slogany a písničkové texty jenom proto, že se rýmují, pamatovali si dávní lidé příběhy vyprávěné ve verších mnohem lépe než ty, které byly pravda. Kalevala, Beowulf nebo Kodžiki nejsou vlastně nic jiného než opravdu hodně staré fake news. Možná to tak nevypadá, ale poezie naše životy ovlivňuje dodnes. Já například dostával své první dávky poezie už jako mrňavé miminko, a to v podobě říkanek a lidových písní, které ukrývají moudrost našich předků:
Žežuličko, kde jsi byla, žes tak dlouho nekukala?
Seděla jsem na buku, dělala jsem kukuku.
Had leze z díry, vystrkuje kníry.
Za ním leze hadice, má červené střevíce.
Mysliveček vyšel z lesa na cestičku,
uviděl tam v širém poli koroptvičku.
Nebyla to koroptvička,
byla to má z nejmilejších Andulička.
Naučil jsem se z těchhle říkanek ty nejdůležitější věci, které jsem potřeboval pro život: co jsou to žežuličky (mluvící ptáci se specifickým vztahem k logice), jak vypadají hadi (mají vousy a nohy), proč myslivci střílejí po všem, co se hýbe (nerozeznají dospělého člověka od dvaceticentimetrového ptáka).
Lidová říkadla, básničky a písničky mají ovšem kromě té výchovné ještě další funkci: vzbudit v dětech dojem, že poezie klidně může být úplně debilní, ale hlavně se musí rýmovat. Naprostá většina lidí v tomhle stádiu ustrne a celý život se pak vysmívá všemu, co se vydává se za poezii a přitom se to nerýmuje.
Já naštěstí mezi tyhle omezence nepatřím. Vděčím za to vzdělávacímu systému, který nás donutil poezii povinně obdivovat. Už na základní škole nás učitelka naučila rozeznávat tyto nejdůležitější typy básní:
- epická poezie – má to děj
- lyrická poezie – je to o jaru
- lyricko-epická poezie – obsahuje to i trochu děj, ale hlavně jaro
Všechnu poezii píší tzv. básníci, což jsou lidé, kteří mají různé významné city, které my, běžní smrtelníci, nemáme.
Srovnejte:
|
Co cítí básník |
Co cítí normální člověk jako já nebo vy |
|
marnost, tu sestru pomíjivosti, z jejíhož dechu vane teskná bolest nad uplývajícím časem |
únavu |
|
rozpolcený vztah ke světu, jejž miluje, ale zároveň rozechvěle vnímá i jeho lhostejnost k individuálnímu utrpení člověka |
hlad |
|
rozjitřený zármutek nad beznadějnou osamělostí vyvržence, jehož osud zavál na samý okraj lidské rodiny |
nemytého spolucestujícího v autobuse |
I na střední škole jsme věnovali poezii nekonečné hodiny, abychom si ji dokázali správně vychutnat. Naučili jsme se jména všech básníků, kteří byli v učebnici, jejich životopisné údaje a seznamy jejich sbírek, analyzovali jsme v jejich dílech typy rýmů, druhy rytmů, rozebrali veškeré použité symboly, jazykové prostředky, identifikovali všechny jamby, epifory a perifráze atd. atp. – a to všechno jen proto, abychom nemuseli číst jejich básně.
Pokud si vzpomínám, byly to nějaké staré básně o tom, co dělá příroda, takže to ani nijak nevadilo; tou dobou jsme měli dost starostí s tím, co dělá příroda s námi. Bylo nám nějakých patnáct šestnáct, začaly se nám nekontrolovaně prodlužovat končetiny, mastit vlasy, křivit zuby, všude nám vyrostly chlupy a uhry a palčivě jsme toužili být krásní a přitažliví pro druhé pohlaví.
Pro chlapce je v tomhle období dost těžké být krásný a přitažlivý, což podle mě vysvětluje, proč se právě tehdy stávají básníky. Svým vzhledem nejsou schopní dívky zaujmout, snaží se tedy ztéci dívčí srdce poezií. Buď se v nich snaží vzbudit lítost tím, že píšou depresivní básničky, jak chtějí umřít – což nefunguje – nebo zájem tím, že jim posílají vzletná milostná vyznání, opěvující jejich krásu a úžasné vlastnosti – což taky nefunguje.
Přesto dívky tahle vyznání milují, pečlivě si je opisují, sbírají je a úzkostlivě je schraňují. To proto, aby později, až se sejdou s nějakými jinými děvčaty, mohly si ty žvásty mezi sebou nahlas předčítat, hlasitě se jim posmívat a soutěžit, o kterou z nich se uchází větší idiot.
Ono tedy není úplně divu. Konstatování typu „Tvé oči jsou hvězdy jasné, vedle nich vše jiné hasne“ patří ještě k tomu lepšímu, co se o sobě dozvědí. Mnohem častěji dostávají verše jako „Ty máš vlasi jako hvězdy jasné, a to je i slepému úplně jasné“, a zkuste si v něčem takovém hledat daktyl.
Přesto pubertální poezie není nic, za co byste se měli stydět. V tomhle věku psal milostná vyznání snad každý kromě Andreje Babiše, který si na to najímal PR oddělení, a Václava Klause, který psal milostná vyznání sám sobě a klofnul na to Livii.
No a pokud už máte pubertu za sebou a přesto cítíte neodolatelnou touhu psát poezii a nevíte, jak začít, poradím vám: existuje něco, čemu se říká „báseň v próze“. Tu snadno vytvoříte tak, že si vyberte nějaká náhodná slova třeba ve slovníku nebo v novinách a napíšete je na papír. Nemusí se to rýmovat, nemusí to mít žádný děj a dokonce to ani nemusí být o jaru a i tak to bude poezie.
Možná z vás hned napoprvé nebude nový Shakespeare, Lorca nebo Villon, ale stejně to zkuste někomu přečíst. Třeba našim nejmenším – jsou totiž zvyklí na leccos a debilnější než žežulička to stejně být nemůže.
JAN FLAŠKA
"...vlasi jako hvězdy jasné" mě po dlouhé době rozesmály(li) nahlas.
No, ona ta politika nevadí, pokud konvenuje s mým světonázorem, tak je to u všeho.
V tomhle konkrétním případě mě to neuráží, naopak.
https://www.youtube.com/watch?v=wT9dgxmfcBs
Poezii a žežulkám zdar!
