Mohlo by se zdát, že spojenectví redaktorka a fotograf bude výnosná kombinace. Co on vyfotí, já navíc popíšu, případně, s kým já udělám rozhovor, toho on vyblejskne. Jenže - to by nemusela existovat věčná bitva, kdo "tam toho bude mít víc" - jestli já textu, nebo on fotek... Ale nakonec jsme se vždy nějak shodli, případně nás usměrnili z redakcí časopisů. Každopádně to byla krásná doba. Byli jsme mladí, naše "oběti" jakbysmet, a i když doba nestála za moc, bylo nám fajn.

A taky tehdy nebyly celebrity. Tedy, ještě zas tak nehýřil bulvár detaily ze životů zpěváků, herců či vůbec jakýchkoli známějších lidí. 

Protože jsem měla navíc doma mrňouse, Roberta, scházeli jsme se mnohdy u nás, na kafe a rozhovor.

Manžel, Bernard Goldwein, byl podstatně volnější.

Taky protože - jak mne znáte - "vrba" jsem byla snad od dětských let, svěřovali se mi naše kamarádky a kamarádi se svými radostmi a strastmi raději v pohodě doma.

U mne ovšem měli jistotu, že nejen že poradím, budu-li vědět co, ale hlavně, že to další dny nenajdou někde vyvěšené pro všechny.

Bylo to moc fajn.

Na Láďu Štaidla si taky vzpomínám, tenkrát jsme se hodně zasmáli, když ho má malá Lenička hned oblejzala a tulila se k němu. No, líbil se jí, s dětmi to uměl.

Manžel se ho prý pak jen ptal, "kde a kdy", protože Lenka mu byla neskutečně podobná... 

Ale naštěstí jsem měla skálopevné alibi.

Tak Láďo,

užívej si to nebeské pohodlí,

máš tam už kolem sebe plno kamarádů...

 d@niela