Udělej to, co bys udělala nejraději. Uleví se Ti.
Ale nezapomeň, že na nevěru musí být dva. Takže těch pár kopanců zaslouží i Tvůj manžel.

Jsem ráda, že tu nejsou rady typu "dobře ti tak, neměla jsi lézt do telefonu".
Protože ... můžu s tím bytostně nesouhlasit, pokud bych měla podezření - udělala bych to taky.
Jinak - to je strašný. Opravdu bych si kamarádku podala, vmetla jí to do tváře a následně s ní přerušila veškeré styky.
A manžel? Záleží na tom, zda mu jsi schopná (jednou) odpustit. Měla bys mu otevřeně říct, jak moc Ti jeho nevěra ublížila, ale také bys ho měla vyslechnout a snažit se pochopit, co ho k nevěře dovedlo. Aby otazníky nezůstaly ve vzduchu.
Samozřejmostí by mělo být, že s ní vše ukončí. A snažit se mu to i věřit.
... moc držím palce.

Z vlastní zkušenosti bych radila nejdřív si ujasnit, co vlastně chci, co jsem a nebo nejsem schopná překousnout, a až pak jednat... čím víc si to urovnáš v hlavě, tím lépe... já jsem to před lety vyřešila radikálně, se vší parádou... zpětně to hodnotím jako nejlepší řešení, jaké jsem mohla udělat... takže si sesumíruj všechny možné i nemožné varianty a scénáře, a podle toho pak jednej... jestli ti bude vycházet, že s tím nebudeš schopná dál normálně žít, udělat tlustou čáru a fungovat, jako by se nic nestalo, tak do toho řízni... nebo to na tebe bude každou chvilku vyskakovat jako čertík z krabičky...

Z jiného úhlu - ta společná kamarádka je vdaná nebo svobodná? Jak moc chce Tvého manžela? Jen na občasný sex nebo nastálo? Protože podle toho můžeš odhadnout reakci manžela, až to na něj vybalíš. Nedivila bych se, kdyby řekl, že Tě pořád miluje a s tou druhou je to jen fyzická záležitost. Oni to tak chlapi bohužel mívají. Musíš si ujasnit, jestli o něj i po tomhle stojíš. A podle toho se zachovat. Kdybyste neměli děti, věc by byla jasná, takhle ale nehraješ jen za sebe. Není to lehká situace.

Nejsi první ani poslední. Pánové jsou promiskuitní a dámy za nima nezůstávají pozadu. Z těch, co si kdysi přísahali , že při sobě budou stát v dobrém i ve zlém, tak jenom málokdo z nich to dodrží.
Máš hned několik možností, co udělat.¨
Můžeš mu rovnou sbalit kufry. Taky to na něj můžeš vybalit a on kufry srazí a bude přísahat, že už nikdy a ty mu naivně uvěříš. Nebo si rovnou sbalí kufry sám, protože na tohle čekal. Můžeš si s ním srovnat skóre, protože když může on, můžeš i ty a zároveň najít způsob, jak pěkně znepříjemnit život jemu i jeho milence. To všechno můžeš, anebo mu to tolerovat, potichu se trápit a pobrekávat v koupelně.
Máš strategickou výhodu, že ty víš a on neví , že ty víš. Dokonce znáš i tu mrchu, vaši kamarádku.
Trvá to rok (to ti to trvalo, než jsi na to přišla), tak to nebude jednorázový úlet a je otázka, o co jeho milence jde.
V první řadě bych se v tichosti pojistila proti nejhoršímu scénáři, abys nakonec bez prostředků nezůstala někde na ulici s dětmi a psem, nebo ještě hůře úplně sama. Kdyby měl odejit, tak ať odejde on s holým zadkem. Možná si myslíš, že svého manžela znáš,že by ti nic takového neudělal, ale on teď nemyslí svoji hlavou , tak na to nespoléhej.
I když to teď tak vůbec nevypadá, pořádný kopanec od života tě může posunout do směru, který by tě jinak vůbec nenapadl a tvůj život dostane jiný smysl.¨
Před několikq dny tu znovu vyšel článek od Vodoměrky " Mý Kristovy drahý roky", byla tak v tvém věku,když se jí život obrátil naruby. Vybruslila z toho skvěle a teď rozhodně nemá důvod být nešťastná.

*deeres* : Tak, tak. Jako první bod akce bych zamezila manželovi užívat společný účet, pokud ho mají. Stačí změnit heslo, nebo urychleně převést alespoň polovinu (ne-li 3/4)úspor na účet vlastní. To kvůli případnému zabezpečení potomků. Následně si rozmyslet, jestli si toho kure.níka hodlám ponechat alespoň jako otce společných dětí, nebo ho rovnou i s kufrem osobních věcí přenechám "kamarádce". Pokud je tato vdaná, její manžel bude mít určitě radost z nového spolubydlícího. Můžou spolu chodit na pivo, nebo na fotbal.

Deeres, jo, vybruslila jsem z toho fakt skvěle, ale abych to uvedla na pravou míru, teď už si to říkám taky... ale jednoduché to zrovna nebylo, zejména když je v tom člověk zúčastněný osobně a stále tomu nějak podvědomě nechce věřit, že se to stalo zrovna jemu... někdo potřebuje pořádně studenou sprchu na probrání... ale pak už fakt stačí se jen rozhodnout a udělat ten první (nejtěžší) krok... a pak už to jede samo... dnes, po patnácti letech, jsem děsně ráda, že jsem to udělala... myslím, že to bylo to nejlepší, co mě v životě mohlo ještě potkat... teda kromě současného manžela samozřejmě... ;-) A všech mých dětí samozřejmě taky... ;-) A samozřejmě ještě i Kudlanky, protože ta mi v tom všem děsně pomohla, když jsem se zmítala ve stejné situaci jako Marcela...

Milá Marcelko, vzpomněla jsem si na větu jednoho moudrého terapeuta: Když nevíš, co máš dělat, tak nedělej nic... A to je někdy nejtěžší. Čekat a hledat odpovědi sama v sobě. Držím palce tobě i vašemu manželství.