Můj švagr koncem loňského listopadu oslavil osmdesátku, tak jsem mu volala, abych blahopřála k tak pěknému věku. Jenže on spustil takové ty pohřební řeči, že už stříhá poslední centimetry na pomyslném metru a jestli ho chci ještě někdy živého vidět, tak ať za ním a jeho družkou přijedu na chalupu. Že Květa, vdova se kterou žije po smrti mé sestry, je ještě o nějaký ten pátek starší a i ona se prý na mne těší..

Tak jsem se nechala ukecat a rozjela jsem se za nimi na chalupu do Lensedel.

To je taková malá hezounká vesnička, mezi Senohrabama a Ondřejovem a vypadá tak trochu, jako by jí namaloval Lada. Vlastně na tom není nic divného, protože Ladovy rodné Hrusice, jsou jen co by kamenem dohodil. 

Autobus mI jede z konečné metra C-Háje až do Ondřejova. Sbalila jsem batoh a oba psy a dojela až na konečnou na náměstí.

Byla jsem tam ještě před obědem a do Lensedel to je pak jenom kousek - naučnou stezkou Kocoura Mikeše.

Tak jsem si řekla, že mám dost času a mohla bych se tedy ještě podívat do volně přístupného areálu Ondřejovské hvězdárny, který patří Akademii věd. Areál je upraven jako park se vzácnými stromy a řadou moderních plastik.

V letní sezóně si můžete o víkendech zaplatit prohlídku s odborným výkladem. Párkrát už jsem tam byla při příležitostech otevřených dveří, ale dneska nikde nikdo, vědátoři někde zalezlí a celý park jsem měla jenom sama pro sebe. Před výstupem nahoru na Žalov jsem na náměstí  v místní skvělé pekárně, koupila ještě pro švagra teplé makové buchty, velké jak cihla. Celou cestu jsem pak měla problém, abychom je se psy nezprivatizovali.

Slavných osobností se jménem Frič je v naší české historii hned celá dynastie. Jedním z nich je český vlastenec Josef Václav Frič, známý z bojů na pražských barikádách 1848, spisovatel, novinář, politik a celoživotní revolucionář proti habsburské monarchie. A právě tenhle bouřlivák, přezdívaný „Revolučka“ se stal otcem dvou bratrů Josefa a Jana, o kterých zde bude řeč. Jejich matka pocházela z rodiny Kavalírů, zakladatelů sklárny v Sázavě. Tam se dodnes vyrábí varné, laboratorní a technické sklo značky Kavalier a Simax.

Všichni ti obrozenci 19.století se vzájemně přátelili a často byli i spřízněni sňatky. Mezi sebou se znali K.H. Borovský, Neruda, Němcová, Erben, Šafařík, Čelakovský, Rais a další. Tak se rod Fričů časem ocitl v blízkém pokrevním vztahu i s básníkem Sládkem, železářem Rottem, architektem Dušanem Jurkovičem, se spisovatelem Egonem Hostovským, hercem Rudolfem Hrušínským či Jiřím Voskovcem-Wachsmannem. Tak se tato dynastie rozmáchla, že v roce 2015 měla i kolem dvou stovek idiánských potomků s fričovskou krví  - až v Puerto Esperanze v Jižní Americe.

Synové Josef a Jan když vyrostli, založili čtvrtou generaci dynastie Fričů. K lítosti svého otce je místo umění zajímala technika, hlavně optika a astronomie. K astronomii je údajně přivedl Jan Neruda, který byl kmotrem Jana.  Josef studoval zoologii a palentologii, Jan techniku, chemii, fyziku a přírodní vědy. Z mladšího Jeníka vyrostl geniální konstruktér, z Pepíka organizátor a obchodník.  Po studiích si založili továrničku na přesné měřicí a optické přístroje. S Jeníkovými vynálezy souprav pro vyměřování štol a tunelů, astronomických, geodetických či nivelačních přístrojů udělali kluci díru do světa. Jejich výrobky si objednávaly nejrenomovanější laboratoře a závody. Ve volných chvílích se věnovali milované astronomii v podomácku postavené observatoři.

Při vstupu do areálu od jihu ulicí Dr. Friče narazíte na tzv. Tatarskou zeď s rozsáhlým schodištěm a pomníkem Legií. A proč "tatarská"? Při její stavbě v době první světové války zde pracoval ruský zajatec, původem Tatar. Zeď stojí v průčelí schodiště nad rondelem, který příležitostně slouží jako parkoviště. Po předání hvězdárny státu, při desátém výročí republiky, byla na zeď umístěna deska se státním znakem a letopočet 1928 a po stranách nápisy: Českému národu a věnováno vědě a práci.

Ale pokud půjdete po červené turistické značce ulicí Nušlovou, tak objevíte branku, za brankou pomník J. J. Friče s datem 12. března 1861m Paříž – 10. září 1945 Praha (v březnu to bude už 160 let od jeho narození) a na soklu malou omšelou žulovou žábu.

A už vidíte i nádhernou pracovní vilu ředitele hvězdárny, podle návrhu architekta Jana Fanty. Na průčelích vily jsou secesní sgrafita a zase žáby, které pozorují oblohu a nějaké nápisy.

Za vilou jsou dvě observatoře z režného zdiva a tzv. pozorovací domky.

Za pozornost stojí i vila první představitelky Mařenky z Prodané nevěsty Eleonory Ehrenbergové.

Další, už moderní stavby, přibývaly v následujících letech. 

V severní části se pak nachází kopule s dvoumetrovým zrcadlovým dalekohledem, největším v ČR, instalovaným v sedmdesátých letech 20. století.

A proč jsou tam ty žáby?

Důvody jsou hned dva.  Než se začalo se stavbou, tak si zde Nušl a Frič postavili dřevěnou provizorní pozorovatelnu, které se jako vtip říkalo "U Zelené žáby" , podle tehdy oblíbené malostranské hospůdky, co je dnes brazilskou restaurací.

Druhým důvodem jsou nápisy a sgrafita na vile.

Nápisy jsou z básně Jana Nerudy  "Seděly žáby v kaluži" ze sbírky Písně kosmické.

Seděly žáby v kaluži,

hleděly vzhůru k nebi,

starý jim žabák učený

odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,

líčil ty světlé drtky,

mluvil o pánech hvězdářích

zove je "Světa krtky".

Pravil, že jejich hvězdný zkum

zvláštní je mírou veden,

dvacet že milionů mil

teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněme pro příklad - věříme-li v ty krtky -,

k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci - žáby jsou divem němy -,

ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,

paprskovými klíny

štípajíc věčnost na roky

a směnkové na termíny.

O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude,

skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé.

Vezmem-li pak pod spektroskop paprslek jejich světla,

že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě šuškají posluchači.

Žabák se ptá, zdaž o světech ještě cos zvědít ráči.
"Jen bychom rády věděly," vrch hlavy poulí zraky,

"jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!"

A tak ta omšelá žába na soklu Fričova pomníku
si dodnes přemýšlí o spřízněných zelených mužíčcích kdesi ve vesmíru.

Jsou tam, nebo nejsou?

Deeres