Ahojte drazí, jsem teď trošku nemocná (trošku dost), ale napíšu vám vzpomínku na „příjemnou procházku“, při které se údajně Mark Twain nechal inspirovat k Huckelberry Finnovi, a proto se nyní jmenuje Mark Twain Weg. Když už jsem slezla nevímkolikátý prudký kopec, našla jsem si hezké místo, kde jsem se rozhodla zemřít a svým zbrusu novým Victorinox nožem se jala vyrývat do kůry stromu svůj testament.
V něm jsem apelovala na notáře, že své dluhy odkazuji svým nepřátelům a bezpodmínečně si přeji byt pochovaná zadkem nahoru se svou Burberry kabelkou, protože nechci, aby ji po mé smrti vlastnil někdo jiný, a taky, aby každý viděl, jak jsem se na tom zadku nadřela.
Než jsem málem vydechla naposledy, náhodou jsem se
opřela o všudypřítomný elektrický ohradník a dostala nový “náboj.”
Tak jsem se drápala na další kopec, a až nahoře mi došlo, že jdu nějak na lehko.
No jasně.
Blbka, já si nechala turistické hůlky u té kaple z 15. století, kterou postavili pro poutníky v horách.
Tak jsem si tu smrtonosnou
cestu střihla ještě jednou. Už jsem to měla natrénované, tak to šlo lépe.
Naštěstí
se člověk může osvěžit ve studánkách a v případě atomového útoku zapadnout do
krytu, kterých je ve švýcarských Alpách požehnaně.
Hlavně se dobře chránit před sluncem a nevzdat to.
Když už je člověk v půlce, tak nahoru musí, protože cesta dolů je snad ještě horší.
Vandrování zdar, VERONIKA
Od té doby, co sem píšeš, čtu všechny Tvé, stylem Veroniky, prožité příběhy. Je vidět, že jsi graficky velmi plodná. A protože jsem takový šťoura a mám rád ve všem jasno nebo alespoň polojasno, chtěl bych se zeptat – pokud to není přímo osobní věc, jestli bys nám mohla napsat něco o sobě. Nemyslím tím odpovídat přímo na otázky KDY, KDE, CO, JAK a PROČ nebo dokonce životopis, to ne, ale popsat nám odkdy žiješ v té krásné zemi, jak jsi se tam dostala, za jakým účelem, co momentálně děláš, čím se živíš atd... Asi si řekneš, že jsem zvědavý jako nějaká pavlačová bába, ale kdyby Tě to neobtěžovalo, rád bych si to přečetl. Toť vše. Děkuji.
Zvědavý strejda Petr.
