Letos nám advent začíná už v listopadu a tak hodně brzy přichází období příprav na nejkrásnější svátky roku. Je dost lidí, kteří vám řeknou, že Vánoce neslaví, nebo dokonce, že je z nejrůznějších důvodů nesnáší. Ale mně tento čas nezkazí ani covidové náboženství. Začínám totálním úklidem a následuje výzdoba. Domů si nanosím spousty větví s jehličím a z horních polic vyndám krabice s ozdobami.

Načančám okna a postupně celý byt.

Vůně smrkových větví a postupně pečeného cukroví časem provoní celý interiér a pronikne i na chodbu domu.

Jako malá holka jsem prožívala vánoční svátky v padesátých letech. To se nestála fronta na banány, ty tady neexistovaly, to se stála fronta na jablka jonathany. Bylo krátce po válce a moc toho k dostání nebylo, a to, co se dalo na trhu koupit, tak na to jsme doma neměli peníze.

Máma byla čerstvá vdova, která musela nějak uživit dvě děti, ale nevěděla jak. Měla jenom měšťanku a jediné, co uměla, byly práce v domácnosti a později starost o děti.

Hloupá nebyla, ale jako předělaná levačka nebyla ani šikovná na ruce a její vzdělání jí v prvopočátku stačilo jenom na místo uklízečky, nebo pomocné pracovnice v kuchyni.

Průsery se většinou dějí ve skupinách a máma měla co dělat, aby nám zajistila alespoň základní potřeby.

Podle toho vypadaly u nás doma i Vánoce. Dárky pouze praktické, hnusné vroubkované bavlněné punčocháče, mámou upletené úděsné výrobky, které jsem se styděla nosit, a nějaká knížka. Čokoládové ozdoby, které zdobily smrček, byly spočítané a nesměly se jíst. Jako cukroví se pekly hnusné anýzové sušenky. Po letech mámu napadlo, že by si je mohla zase zopakovat, když prý nám tak se ségrou tolik chutnaly.

Rychle jsem jí to vymluvila. Nechutnaly, ale nic jiného nebylo.

Přesto všechno sem se na Vánoce vždycky těšila. Ve svátečním pokoji se zatopilo ve velkých litinových kamnech „musgrávkách“, ve kterých se topilo pouze výjimečně, protože koks nebyl k dostání a byl drahý. Před kamna se slídovou mřížkou, za kterou byly vidět plameny, jsem vždycky v podvečer zapadla do obrovského ušáku s vypůjčenou knihou. Když jsem ukořistila nějakou verneovku, nebo májovku, tak to teprve byly ty správné sváteční chvíle.

Máma chodila do práce a já měla vánoční prázdniny, přes den jsem tedy musela do družiny.

Z družiny jsem, jak jenom to šlo, vždycky utekla. Ale z té vánoční nikdy.

Tam nás chodilo jenom pár dětí, které rodiče neměli kam odložit a tak nám družinářky vymýšlely zábavu.

Když nemrzlo, a tak se nestříkalo hřiště u Vinohradské vodárny, jezdily jsme bruslit až na Smíchov, na umělý led na Mrázovce a když napadl sníh, tak sáňkovat do Rýgráku, nebo do Grébovky.

V družině jsme vyráběly řetězy z barevných lepicích papírů na stromeček, hvězdičky z bílých oplatkových tobolek na prášky a pak tím zdobily družinovou třídu. Vůbec nejlepší byly návštěvy pionýrského domu, vily v parku Grébovka, parku, který se správně jmenuje Havlíčkovy sady. Tam jsme chodily do maličkého kina v suterénu, kde se promítaly americké grotesky. Sice se tam nemohlo slavit narození Ježíška, ale místo toho se slavil Nový rok s Jolkou a dědou Mrázem.

Jako prckovi mi to bylo šumák, jak se to jmenuje, vždycky jsem se na to moc těšila..

Gröbeho vila

je jedna z nejkrásnějších pražských staveb, dvoupatrová podsklepená novorenesanční budova, s vnitřní i vnější výzdobou v italském stylu. V třiceti sálech bylo dost místa pro výtvarné, hudební, pěvecké, modelářské, baletní, sochařské, přírodovědné i sportovní kroužky.

V přízemí je veliká hala, obklopená společenskými místnostmi a na ochozy v prvním patře vede široké reprezentativní mramorové schodiště. Obrovský smrk stál dole v hale a na půlce šířky schodiště byla přidělána skluzavka. Tou jsme se klouzaly dolů k nohám dědy Mráze, který rozdával dárky...

Vzpomínku na moje dětské Vánoce vyvolal nález jedné malé brožurky, kterou vydala Česká pojišťovna ve spolupráci s Veřejnou bezpečností a nabádala děti k tomu, aby si nehrály na ulici, ale bezpečně jenom na hřišti.

Tu jsem našla, když jsem včera balila dceřiny knihy, které by si měla odvézt. Byla v knihovně schované desítky let, od doby, kdy jsem ji já dostala v Pinďáku od dědy Mráze. Dnes ten dárek, brožurka a malé pastelky, může působit hodně směšně, ale mně tehdy způsobil obrovskou radost.

Spousty let už uplynulo od té doby, kdy byl nedostatek téměř všeho a přesto i dnes se najdou děti,

stejné, jako jsem byla kdysi já, s klíčem na krku, a tolik vděčné i za malý dárek.

Pro takové děti vznikla iniciativa „Krabice od bot“ ( https://www.krabiceodbot.cz/).

Ani vás to nemusí nic stát, jenom tu krabici a nějakou tu hračku, o kterou se vaše dítě bude ochotné podělit.

Zapomeňme letos na to,

že jenom malé děti ještě věří na Ježíška a udělejme někomu radost.

Když neobdarujeme i někoho neznámého na den,

který by měl být štědrý, tak kdy jindy?

otevřete si odkaz,

sežeňte krabici, a věnujte pár drobností.

Uděláte jimi obrovskou radost…

Vaše DEERES